Když bývaly Čechy, bylo nám hej, byli jsme Čechové – a basta! Jsme-li dnes Česko, jak se vlastně smíme doopravdy nazývat?
   Českáči od vzoru Česko jako Poláci od názvu Polsko?
   Sice nám někde říkají nelichotivě Čehúni. Pak by se náš stát mohl jmenovat Čehúnsko? Nevím, ale v dnešní prapodivné době je možné snad všecko. Koneckonců i Česko má své nepřeberné možnosti.
   Snad se jednou vývoj posune – a budeme třeba Česani, mohou-li být v Čečně Čečenci. Tak proč ne?
   V malé zemičce střediskové, čímž de facto jsme, se všechno zkracuje. Z pradávného dlouhého pojmenování Československé socialistické republiky se stala menší Česká republika, z ní se posléze vylouplo Česko.
   Vzpomínám si, jak jsme s malým bráchou za přispění táty stáli proti lesu za vsí a škádlili ozvěnu. Křičeli jsme z plna hrdel: „Jak je ti, Rakousko?“ A ozývalo se zcela zřetelně: „Ousko!!!“
   Neodvažuji se domyslet. Kdybychom v dnešních dnech volali: „Jak je ti, Česko?“ Neodpovídala by ozvěna na naše otázky jen: „Koko...“ A dál už fantazii nechci pokoušet.
   Ale dosti srandy! Mnozí z nás zapomínají, že ještě v našich žilách koluje tu a tam trochu pohanské keltské krve. Nelze vyloučit, že se kdysi Česká kotlina dost dobře nazývala Keltskem, byť o tom neexistují žádné písemné prameny. Bájná říše Keltů, familiárně řečeno Keltsko, už má k Česku jen kousek. Co by jeden Českolín kamenem dohodil.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]