V pátek 10. února z našeho středu odešel ve věku 81 roků dobrý člověk, PhDr. Josef Poláček. Pocházel z Plzeňska a z tohoto prostředí přirozeným způsobem vstřebával svůj cit pro lidskou solidaritu a smysl pro spravedlnost. Rozměrem lidství a pozitivního vztahu k lidem naplnil celý svůj život. V Plzni absolvoval studium na gymnáziu, které dokončil maturitou. Poté nastoupil ke studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a po jeho završení v r. 1955 ve studiu pokračoval na Institutu Afriky Akademie věd SSSR v Moskvě. Tam v r. 1970 získal na základě obhajoby kandidátské disertace titul kandidáta historických věd. O šest let později získal titul PhDr. na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Celý svůj pracovní život věnoval problematice zemí Afriky a Asie, od r. 1975 až do odchodu do důchodu na katedře věd o zemích Afriky a Asie Filozofické fakulty UK. Bylo to období národně osvobozeneckých bojů proti koloniální nadvládě, za národní nezávislost a po jejím dosažení za pokrokový vývoj a společenskou emancipaci. To se přirozeně stalo Poláčkovým osudem, jeho srdce vždy bilo na straně spravedlnosti. S radostí sledoval úspěchy, s bolestí kvitoval zvraty a návrat k násilí. Spojil své poznání se svým lidským založením. Tak se stal uznávaným vědeckým pracovníkem a jedním z nejlepších českých znalců Afriky, zaníceným afrikanistou. V roce 1991 odešel do důchodu, avšak nikdy nepřestal dále sledovat osudy afrických národů a stále aktivně přispíval do odborných periodik.
Pepu Poláčka, jehož jsme si zvykli nazývat francouzským překladem jeho příjmení, známe z jeho příspěvků do levicového tisku, ale i osobně. Nikdy se nesmířil se společenským převratem z počátku 90. let, který přinesl mimo jiné pokroucený pohled na historický vývoj na africkém kontinentu. Svůj nesouhlas projevoval v souladu se svou povahou kultivovaně. Nebyl bojovníkem plamenných táborových shromáždění, za pravdu a spravedlnost bojoval svým slovem vědeckého pracovníka. Byl mimořádně skromný a k historické pravdě vzhlížel pokorně, ale s potřebnou dávkou slovní bojovnosti. Byl přirozeně družný, v čemž mu bolestivě vadily zdravotní (pohybové) potíže posledních let jeho života. Nezbavily jej nicméně touhy po každodenním poznávání dnešní reality četbou levicového tisku. Byl lehce zranitelný a vyjadřoval jak rozhořčení, tak smutek nad stavem v České republice. Do posledních chvil se snažil pomáhat nápravě věcí veřejných svou tvorbou.
A slovo na závěr. Pepa Poláček hluboce miloval svou rodinu. Nikdy nepřijal realitu ztráty milované manželky, v níž zřejmě měl názorovou i citovou oporu. Byl to do této doby nepatřící dobrý člověk. Měli jsme jej hluboce rádi a budeme jej postrádat.
Autor: VÁCLAV JUMR
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)