7. listopadu 1917 byla středa…
(John Reed – Deset dnů, které otřásly světem)
Původně jsem chtěl do toho titulku přidat k těm středám ještě přívlastek škaredé, avšak protože se do mého výčtu tu a tam vloudila také nějaká ta středa sympatičtější a nadějnější, tak by to bylo příliš jednostranné a nespravedlivé.
Ty škaredé středy znám ještě od své první vesnické bohabojné babičky, která jimi začínala odpočítávat zbývající dny do velikonočních svátků – však víte, následoval Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota. To u ní si ještě pamatuji, že v poledne houkávaly sirény a hlaholily zvony. Přiznám se, že dnes už ani nevím přesně, proč? Taky cosi málo vím o popeleční středě, kterou končí bujaré období masopustu a začíná čtyřicetidenní čas půstu až do Velikonoc.
Už od své mateřské almy mater jsem věděl, že středa je vlastně polovina (střed) kalendářního týdne. Pregnantně – prakticky doslova – to vyjadřuje němčina: Mittwoch. I když už tehdy jsem postřehl – i přes své nevalné matematické nadání – že ta druhá polovina týdne je vlastně o trochu delší, ale to asi proto, že tenkrát ještě nebyly volné soboty a sedmý den – neděle – se nepočítala, i když se zase světila.
Při pouhém pohledu do mého curricula vitae (taky by stačil obyčejný český křestní list) je zřejmé, že ty moje středy, pokud jde o jejich místo v dějinách, začínají vlastně až od přelomu první a druhé poloviny dvacátého století, i když své posly či průzkumníky vyslaly i do třetího milénia.
A nyní tedy konečně, abych dostál lákavé nápovědě z titulku a uspokojil též nedočkavost navnaděných laskavých čtenářů, dostávám se k samotnému meritu tohoto dnešního tématu: středy v dějinách.
První autentickou historickou středou v mém životě je 15. březen 1939. To naší Kollárovou ulicí – kudy snad nikdy předtím neprojelo auto či motocykl – na periférii Klicperova městečka na Cidlině, projížděly v tom ránu, bičovaném severákem, s padajícími mokrými sněhovými vločkami, obrněné transportéry a motocykly se sajdkárami, obsazené přízraky v lesknoucích se pláštích a helmách barvy polní šedi.
Moje druhá – městská – babička mě držela pevně za ruku a snad aby zamluvila hořkost těch okamžiků, které já jsem nemohl chápat, řekla konejšivá slova, která si dodnes pamatuji: „Až budeš velký, tak budeš taky voják.“ No, uniformu jsem v životě naštěstí nikdy neoblékl, ale ty osudové důvody ta dobrá žena v tu chvíli nemohla tušit (skoro přesně o rok později jsem přišel o levou ruku).
Stejně jako nikdo nemohl v těch okamžicích vědět – ani tušit – kdo napíše další stránky v tom historickém itineráři, narýsuje a určí trasy a data dalších cest a peripetií a střed, historických i osobních a že touto první středou zdaleka všechno neskončilo, ale teprve začínalo...
A tak ve středu 23. srpna 1939 nacista von Ribbentrop a bolševik Molotov svými podpisy stvrzují smlouvu svých dvou, do té doby na život a na smrt znepřátelených „říší zla“. Aby tomu žasnoucí Evropa (a vlastně celý svět) uvěřily, začíná o pár dnů později, v tradiční den začátku nového školního roku (tentokrát nikoliv ve středu, ale v pátek), 1. září 1939, první vyučovací hodina (lekce) předmětu „nová Evropa“. K černé tabuli vedle katedry bylo jako první zkoušený žák povoláno Polsko.
Ke školské asociaci – tentokrát čistě tuzemské – se váže další středa toho prvního roku, 15. listopad 1939, kdy se u patologického ústavu na Albertově sešlo několik tisíc českých studentů, aby ve smutečním průvodu Prahou na nádraží doprovodili a rozloučili se s medikem Janem Opletalem, zastřeleným okupanty při protestní manifestaci 28. října (o dva dny později – v pátek 17. listopadu 1939 nacisté zavřeli české vysoké školy, nikoliv původně na tři roky, ale na dvojnásobnou dobu až do konce války).
Další, již válečné středy, byly ještě černější než uniformy smrtihlavů, kteří v nich hráli hlavní roli.
Ve středu 27. května 1942, pět minut po půl jedenácté dopoledne v kobyliské zatáčce, po světelném signálu kapesním zrcátkem od Josefa Valčíka, hlídkujícího o pár set metrů výše, když Jozefu Gabčíkovi selže stengun, vrhá jeho kamarád Jan Kubiš svoji bombu za ujíždějícím mercedesem zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a naštěstí se trefuje aspoň do zadní části vozu.
Po vrtkavých chvílích a peripetiích smůly a naděje třetí muž Říše 4. června nakonec přece jen umírá a inferno může otevřít naplno svůj nenasytný chřtán.
Tak ve středu 10. června 1942 se odehraje apokalyptická tragédie středočeské obce Lidice a o dva týdny později – opět ve středu 24. června 1942, podobné hrůzné drama podle stejného nacistického scénáře, potká východočeskou vesnici Ležáky.
Mezitím – skoro uprostřed těch dvou dat – 18. června 1942 – s pomocí podlé a hanebné jidášské zrady, se uzavřela životní a hrdinská kapitola Gabčíkova, Kubišova, Valčíkova, Opálkova a dalších tří jejich kamarádů na kůru a v kryptě cyrilo-metodějského kostela v Resslově ulici.
Ještě po sedmdesáti letech člověka mrazí a děsí ta systematičnost a ten pravidelný časový rytmus – vše se odehrálo přesně ve 4 týdnech.
Ve filmu se tomu říká – tuším – ostrý střih. Já tohoto úsporného (proč ne též literárního) prvku chci teď použít, abych se rychleji dostal z etapy, kdy jsem nanejvýš mohl – byť jako pamětník – vnímat pouze atmosféru a ozvěnu těch dějů, do začátku etapy z vlastního života, kdy už jsem se mohl bez uzardění považovat za víc než za pouhého svědka.
Proto fakticky první mojí skutečně autentickou středou, kterou jsem už sám naplno vnímal a všemi smysly prožíval, byl 9. květen 1945. Ta chvíle a ten okamžik, kdy jsem v časném májovém ránu uslyšel z naší Kollárovy ulice podivné zvuky a rachot a kdy – jen tak v tričku, trenýrkách a plátěnkách (možná i bos) – jsem se rozběhl do chlumeckého centra, které protínala hlavní silnice z Hradce Králové a severovýchodních Čech, po níž se valily proudy rudých tanků, nákladních aut a džípů směrem na Prahu.
S kombinací onoho májového data (té mé nejšťastnější středy), těch ocelových zvuků, radostného lidského volání, slz a úsměvů, směsí naftových výparů a omamné vůně čerstvě rozkvetlých šeříků jsem se pak už nikdy v životě nesetkal – a už dávno vím, že nesetkám…
A přišly další středy – třeba tu 25. února 1948 jsem prožíval ještě jako teenager na měšťance, obklopen kromě školy mými tehdejšími koníčky a láskami (malování, literatura, divadlo, film, sport), darovanými mi snad sudičkami do kolébky.
Tak dlouho jsem se však – postupně – těm mým láskám zpronevěřoval s tou bláznivou povětrnou holkou - politikou, až musel přijít (a přišel) tvrdý náraz a trest: 21. srpen 1968.
Naštěstí shledávám, že v mém poznámkovém bloku na mě zírá bílé místo. Na vině je zpoždění (a dohánění) mých historiografických aktivit teprve v posledních letech a měsících.
(Snad ještě jedna poznámka z okraje bloku stojí za zmínku: bylo to ve středu 25. února 1969 – byla to dokonce středa popeleční – nešlo o připomínku „Vítězného Února“, protože toho dne odpoledne, v jednom průchodu na Václavském náměstí vzplanula lidská pochodeň č. 2. – student Jan Zajíc, který následoval o pár týdnů později Jana Palacha. Další krok k normalizaci byl učiněn – hokej a Aeroflot už byly na dohled…)
Jak vidno, uspokojivou odpověď na kardinální otázku – nejen čtenářovu – proč uvedené události a epizody (i mnohé jiné, více či méně významné i všední, zajímavé i nezajímavé) se udály právě ve středu, jsem nepředložil. A pokud snad částečně ano, tak spíš jen jako inspiraci a podnět k pozornosti a zájmu fundovanějších historiků nebo publicistů.
Ještě – jako jakýsi bonus – přidávám nakonec dvě středy – tu první, nespornou, a to významné životní jubileum – 40 let – naší i světové hokejové star Jaromíra Jágra, jehož jsme vzpomněli 15. února 2012.
A ta druhá – sice také nesporná – ve chvíli, kdy tyto řádky píši, ještě nenaplněná, ale již avizovaná a telefonicky mi oznámená Karlem Sýsem, a to změna vydávání Obrysu-Kmene z pátku na středu, byla roznětkou k napsání toho dnešního tématu – pokusu o – snad trochu delší – fejeton.
Protože věřím na to neviditelné fluidum střed, věřím také, že ta změna periodicity našeho oblíbeného a vždy netrpělivě očekávaného literárního týdeníku bude dobrá.
Autor: ZDENEK STEHLÍK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |