Nevyšlo mnoho knih, které reflektují politické procesy 50. let objektivně. Buď je to tak, nebo naopak, a nic mezi tím. Poměrně zdařilý pokus o všestrannější pohled na minulost představuje kniha Františka Hanzlíka BEZ MILOSTI A SLITOVÁNÍ s podtitulem B. Reicin – fanatik rudého teroru (nakladatelství Ostrov, Praha 2011). Symbolicky působí už obálka – Reicin před mikrofonem v době největší slávy a hned vedle policejní třífázová fotografie bývalého Všemocného. A hned vedle nezbytná oprátka.
   Takových nedávno mocných, poté bezmocných a v oprátce se houpajících je plná historie i současnost. Záleží na momentálním dobovém výkladu: padouchovi trest přejeme, oběť zvůle litujeme. A za pár let se oběť ukáže být padouchem a naopak.
   Bedřich Reicin vedl netuctový život.
   Po příchodu německých okupantů ho coby komunistického funkcionáře nejprve zatkla úslužná česká policie, a nakonec i gestapo. Při vyšetřování Státní bezpečností 18. března 1952 přiznal, snad vynuceně, ale kdo to může vědět najisto: „Podepsal jsem písemný závazek ke spolupráci s úkoly pracovat proti komunistické straně, s nimiž jsem odjel do Sovětského svazu“. Tak StB zaplnila informační vakuum od dubna do října 1939 – v té době se Reicin mohl i nemusel stát agentem gestapa. Nicméně žádný věrohodný dokument neexistuje.
   Po propuštění se s manželkou vystěhoval z protektorátu do Sovětského svazu. Získat povolení okupačních úřadů bylo krajně obtížné, komplikované navíc jeho židovstvím. Musel předstírat, že cestuje do Šanghaje a SSSR jen projíždí. Sovětský svaz vízy šetřil a manželé Reicinovi je získali na doporučení Václava Kopeckého. Aršíky se vstupními vízy si zašili do podšívky kabátů. Neprokázalo se, že by německé úřady Reicinovi coby svému údajnému agentovi výstupní proceduru jakkoli usnadnily. Pozoruhodné ovšem je vysvědčení o zachovalosti, k výjezdu nezbytné, vystavené Policejním ředitelstvím v Praze pro Fritze Israela Reicina. Vždyť Reicin byl za republiky mnohokrát trestán a po okupaci vězněn na gestapu! V Moskvě se Reicin neprodleně dostavil do pověstného hotelu LUX, kde bydleli vedoucí funkcionáři zahraničního vedení KSČ, aby hlásil příjezd. Přivítali ho osobně Gottwald, Slánský, Šverma, Bareš a Kopecký.
   Zřejmě bezprostředně po příjezdu se stal blízkým spolupracovníkem sovětských tajných služeb, pokud se jím ovšem nestal už v Praze. V únoru 1942 přišel do Buzuluku a sloužil pod nadporučíkem Vladimírem Jankem. Tajně budoval neveřejnou stranickou organizaci a prověřoval její členy, jakož i ostatní důstojníky a poddůstojníky stran jejich politické spolehlivosti. Evidentně požíval důvěry jak sovětských orgánů, tak i nejužšího vedení KSČ. Jeho činnost udal podpraporčík Vojta Erban Svobodovi i Lomskému, jimž se „komunistické buňkaření“ nezamlouvalo. Zahraniční armáda se totiž i v Sovětském svazu tehdy řídila jednak zásadou podřízenosti Benešovi a londýnské vládě, jednak loajality k SSSR. Reicin dostal za úkol tuto situaci zvrátit. Zajímavé je, že narážel na odpor např. ze strany budoucího ministra národní obrany Lenze – Lomského. Reicinovi nevoněl ani Ludvík Svoboda („omezený voják, ješitný kariérista“). Je však samozřejmé, že Sověti nechtěli mít v týlu „nespolupracující“ vojsko, takové na druhém konci Evropy nesnesli ani Britové. Růst sovětského vlivu všemožně brzdili generál Ingr i plukovník Píka. Píka měl provádět Ingrovy směrnice, např. „sledovat činnost čs. politické emigrace v SSSR a hlásit denně názory komunistických politiků na budoucí politické uspořádání čs. státu po osvobození, podávat informace o vnitřní situaci v SSSR…“ Takovou činnost samozřejmě nemůže strpět žádná bojující strana. Britská tajná služba dostávala seznamy tzv. problémových vojáků, které je třeba po příchodu na frontu postavit pod zpravodajský dozor pro „komunistické sklony“.
   František Hanzlík to objektivně uvádí v přesvědčení, že kolo dějin se teď natočilo na správnou stranu. Kdyby se otočilo, jednalo by se o vyslovenou velezradu.
   Co se Reicinova nasazení do bojů na frontě týče, existuje mnoho protichůdných svědectví, nicméně převažuje snaha představit ho jako zbabělce, který utíká při nejbližším výstřelu. Je však zřejmé, že jednak cena zpravodajce nespočívá v přímém bojovém nasazení, jednak záporná hodnocení spolubojovníků nejspíš úzce souvisí s jeho pozdějším obviněním. Koneckonců sama bitva u Sokolova byla později opřádána pro každou armádu tolik potřebnými mýty, stejně jako svého času šarvátka u Zborova.
   Jak se fronta přibližovala k okupované vlasti, nabýval zápas o její budoucí politickou orientaci na síle. Proto autorova výtka, že „komunisté využívali propagaci působení našich jednotek v SSSR jako součást prosazování vlastní koncepce jejich budování“ je bezpředmětná, neboť o to samé, jenže v obraceném gardu, se snažila londýnská vláda, která ovšem ani zdaleka neměla na své straně tolik skutečně bojujících „bojovníků“ a opírala se o renomé československých letců, atentát na Heydricha a řečnické umění Jana Masaryka a Pavla Svatého na vlnách BBC, jakož i o pár důstojníků, zejména plukovníka Píku, nasazených v sovětském týlu.
   Jedno je jisté: Reicin se těšil důvěře Gottwaldova vedení i sovětského velení, což se projevilo jeho jmenováním do funkce přednosty v lednu 1945 vzniklého Vojenského obranného zpravodajství (OBZ). Tím byl vyšachován ze hry londýnský šéf vojenské zpravodajské služby František Moravec. Autor míní, že pro vznik samostatného obranného zpravodajství „nebyl žádný důvod“, že šlo o účelový krok k získání vojenského i politického vlivu pro budoucnost. To je samozřejmé, plány obnovy republiky už dlouho jely po dvou nerovnoběžných kolejích. A kdo se domníval, že po návratu do vlasti začne jakoby v roce 1938, osudově se mýlil. Prezident Beneš, jenž převyšoval své mužstvo o několik pater, to chápal. Ostatně jak by asi řídil Moravec tajné operace z Londýna, „z pohodlného kanape“, jak říkal už nešťastný generál Eliáš?
   Boj probíhal tvrdě, bez rukaviček, šlo nejen o hodně, nýbrž o všechno.
   A Reicin už se připravoval na mír, který neměl být mírem pro všechny. Měli být nejen pochytáni a odsouzeni zrádci národa, ale i odstraněni z rozhodování všichni, kdo jsou „reakční, antisovětští“, a nahrazeni „vedením demokratickým a poctivě prosovětským“. Nic nového pod sluncem.
   Reicin se osvědčil. Zametal a smýčil i tam, kde nebylo co zametat. Byl dominikán, pes boží, i jezuita, jenž pro účel používal i nikým neposvěcené prostředky. A ovšem také starozákonní mstitel, který na Mojžíšův pokyn porube vyznavače zlatého telete. Nezastavil se před generálem Ingrem ani Píkou, nezastavil se před ničím, ani před zákonem. Zapletl se do něčeho, do čeho se zaplést neměl – například svévolně vyslýchal K. H. Franka a vytáhl z něj kompromitující informace o prof. Vladimíru Krajinovi. Nebál se už ani ministra Noska, ani samotného Gottwalda. A teď nastoupí dvě teorie. Teorie první: Reicin přerostl své psovody, šel po krku i jim. Nikdo mu nebyl košer. A pohár přetekl. Mouřenín musel jít, ne však do výslužby, nýbrž na popraviště. Už nebyl nepostradatelný.
   Dávno tomu, co při jednání u prezidenta Beneše generál Ludvík Svoboda prohlásil: „Zaplať Pán Bůh za Reicina, to je můj nejlepší důstojník, pro tuto službu nepostradatelný.“ Načež Beneš nediplomaticky ostře odsekl: „Co jste se do Reicina tak zamiloval?“
   V roce 1946 připravil lidoveckého ministra pošt Hálu o odposlechy. Šrámkovci tak přišli o neocenitelné informace o smýšlení vojáků, zpravodajců, a dokonce i předsedy vlády a cizích diplomatů. Zvědavost pošťáků Františka Hanzlíka neirituje, avšak rudým uším komunistů informace zjevně nepřeje. Přitom přiznává, že v demokratické první republice na příkaz T. G. Masaryka tajná služba odposlouchávala nejméně sto linek a „tatíček“ se o rozprávění „dětiček“ nechal denně informovat. Teprve Alexej Čepička koncem dubna 1950 zatrhl Reicinovi alespoň odposlechy ministra národní obrany a náčelníka generálního štábu.
   Reicin byl informován i o každém Benešově slovu a co věděl, za tepla vyslepičil Slánskému. Ludvík Svoboda vzpomíná: „Pamatuji si, že mi Reicin přišel ukázat hlášení do ústředí KSČ o tom, co Beneš říkal na poradě. Přitom říkal, tak již jsem to napsal a hned to posílám Rudovi, to je hrozné, jak si to ten Beneš představuje.“
   Reicin to byl, kdo navrhl vybrat spolehlivé vojenské jednotky, aby byly připraveny zasáhnout, kdyby došlo „k ozbrojenému pokusu reakce o puč“. Podařilo se mu v únoru zneutralizovat armádu. Souhlasil i generál Klapálek: „Situace je velmi vážná, právě proto tam armáda musí být (rozuměj být s lidem)“ „Armáda ve své většině souhlasila a šla s lidem. Reakční živly v armádě se podařilo izolovat,“ dodává Ludvík Svoboda.
   Nebylo to však jednoduché. Reicin si stěžoval na Svobodu a další generály, že se bezprostředně po uchopení moci vydali tajně do Sezimova Ústí a vyzvali prezidenta, aby neabdikoval, jinak se národ rozpadne na dva nepřátelské tábory. Reicinův nejbližší spolupracovník Josef Pavel, za „Pražského jara“ ministr vnitra, zabubnoval na poplach: ve vedení armády podle něj sice převládá názor, že se armáda nemá do politiky míchat, ale na druhé straně se příliš zdůrazňuje podřízenost Benešovi. „Přihlédlo-li se k tlaku, který na Beneše vykonávali odstoupivší ministři a dále k pozici reakce v důstojnickém sboru armády, pak bylo třeba dělat určitá opatření.“ Tato opatření měl na starosti v prvé řadě Reicin. Žádal Slánského o souhlas se zatčením 16 generálů „reakčníků“. Slánský zatím odmítl s tím, že „máme jenom udržovat armádu v neutralitě a zabránit otevřenému vystoupení reakce“.
   K žádnému incidentu nakonec nedošlo, armáda zůstala nehybná, ostatně Beneš nikdy o jejím použití neuvažoval. Jakékoli protiakce byly totiž zcela nereálné, vzhledem k vnitropolitické i mezinárodní situaci.
   Reicin nicméně prosadil okamžité propuštění oněch generálů 25. února. Šlo zejména o generály Ingra – „prokázaná nedůvěra k SSSR“, Píku – „nesouhlas s lidově demokratickým zřízením a záporný postoj ke komunismu a socialismu“ a Bártíka – „vyvíjel činnost namířenou proti SSSR, udržoval styky s rozkolníky v Národní frontě“.
   Po schválení návrhu Slánským protestoval generál Ludvík Svoboda a ptal se Beneše na názor. Beneš však propuštění generálů posvětil a tak Svoboda aspoň zařídil, aby dostali místa v hospodářských a jiných podnicích.
   Sám František Hanzlík konstatuje, že po únoru 1948 se Reicin „stal hlavním iniciátorem a aktérem nezákonných perzekucí generálů a důstojníků v armádě, kteří se ničím neprovinili“.
   Byly tedy metody Reicina a společníků už neúnosné? Navíc se v téže době objevily známky Reicinovy dvojí hry, když zřejmě udával československé agenty působící v Německu, což neuniklo sovětské tajné službě.
   Měl tedy pravdu Antonín Novotný, když hovořil o mlýnech, které rozdrtily mlynáře? (Sudičky rády žertují - budoucí semletí vymysleli provokační akci „Boží mlýny“!)
   Nebo Reicin plnil ještě něco jiného, o čem archivy mlčí, a byl souzen a odsouzen za „náhradní“ činnost? Leccos naznačil v publikaci Operace Únor 1948 historik Ladislav Čermák (Naše vojsko 2010). Takže teorie č. 2.
   Na podzim 1948 se totiž obranné zpravodajství vedené Reicinem podstatně podílelo na vojenské pomoci vznikajícímu státu Izrael – akci Hagana. Podrobnosti Reicin osobně projednal se zástupci sionistických organizací z Palestiny, kteří přijeli do Prahy. Velká Británie byla proti vytvoření samostatného židovského státu, zatímco SSSR i ČSR ho podporovali s tím, že Izrael se stane státem levicovým. Ministr Gromyko dokonce slíbil v únoru 1948 izraelskému zástupci v OSN, že ČSR nebude dodávat zbraně arabským státům.
   Britská tajná služba IS totiž blokovala dodávky zbraní vznikající židovské armádě.
   Na oplátku vyjednavači sdělili Reicinovi vše, co věděli o IS. A také nanejvýš citlivou informaci, že jistý novinář Dr. Bretholz pracuje v Praze zpravodajsky pro plk. Gibsona z britské ambasády a pro Beneše. A také že nad Bretholzem drží ochrannou ruku Píka, což bylo později využito v procesu proti němu.
   Akci Hagana realizovali spolu s Reicinem tehdejší nejvyšší funkcionáři Slánský, Geminder, Clementis a Karel Šváb.
   Prahu na jaře 1948 navštívil i generální tajemník izraelské komunistické strany Shmuel Mikunis a sešel se mimo jiné s majorem Schrammem. Žádal, aby byla vytvořena dobrovolnická jednotka československých občanů židovského původu, která by bojovala v Izraeli s tím, že to podpoří komunistickou orientaci budoucího státu. Schramm souhlasil a byl krátce nato zavražděn agentem cizí mocnosti.
   Výcvikovou akci měl opět na starosti Reicin. Dobrovolníkům soustředěným v Libavé u Olomouce velel Hrdina SSSR major Antonín Sochor. Na druhé straně byl brzděn nebo přímo zrušen vývoz československých zbraní do Egypta a Sýrie. Vše přirozeně probíhalo se souhlasem Moskvy.
   Naděje vkládané do Izraele se však nesplnily, komunistický režim nebyl v nově vzniklém státě nastolen a SSSR akce na jeho podporu ukončil.
   Dobrovolnická brigáda komunismus v Izraeli neposílila, do tamní komunistické strany vstoupilo jen 7 jejích členů. Sám Mikunis to prohlásil za sabotáž a v květnu 1949 na IX. sjezdu KSČ v Praze si stěžoval Malenkovovi, že na předních místech KSČ pracují sionisté!
   Zda to vše, včetně Reicinova osudu, opravdu souviselo s likvidací Berijovy tajné služby a jeho agentů v Československu a zda k procesům došlo proto, že Reicin a spol. i přes totální obrat moskevské politiky v pomoci Izraeli pokračovali, jak naznačuje Ladislav Čermák v uvedené knize, se můžeme jen dohadovat. Možná byli v procesech souzeni lidé za zcela jiné činy, než z jakých byli oficiálně obžalováni.
   Antonín Novotný vždy tvrdil, že to, co prováděl v SSSR Berija, dělal v ČR Slánský.
   Svědčila by o tom i slova Aloise Dřevíkovského, Reicinova vyšetřovatele, z pozdějšího pohovoru. Na dotaz, proč nebyla soudem vyšetřena a projednána skutečná Reicinova trestná činnost (provokace, násilné metody vyšetřování, fyzická likvidace některých obviněných atd.), odpověděl, že vyšetřena a do soudních protokolů zapsána byla, ale na doporučení sovětských poradců Georgije a Pětuchova byla vypuštěna s tím, že „není vhodné seznamovat veřejnost s takovými věcmi“.
   Nedá mi to neuvést příhodu ze sledování podezřelých v raných 50. létech.
   Většina příslušníků StB nemohla být při sledování vystřídána kvůli jejich nízkému počtu. Tehdejší velitel StB Osvald Závodský přidělil veliteli sledovačky kpt. Vojtěchu Kozlovi peníze, aby mohl rozvést na stanoviště sledovačů stravu. Šlo o párky s rohlíkem v papírovém sáčku.
   Antonín Prchal, který měl na ministerstvu národní bezpečnosti na starosti sledování, v roce 1963 vypověděl: „Protože řada stojek byla maskována tzv. mileneckými dvojicemi, měl Kozel za úkol projet kolem nich a z okna vozu jim dát párek s houskou. Asi za tři dny na to zjistili jsme od pracovníků Pražského kraje, že se po Praze vypráví, že se zbláznil nějaký párkař, který v taxíku rozdával zadarmo lidem párky. Kozel totiž špatně viděl, spletl si naše dvojice orgánů a dal náhodným dvojicím, které se v té době blízko stanovišť orgánů objevily párky do ruky, a odejel.“
   Nebudu ochuzovat čtenáře o pointu knihy. Alespoň v kostce ji však shrnu asi takto: Reicin, dnes považovaný za osobu bezúhonnou, byl odsouzen a popraven za činy, které nespáchal, nebyl však souzen za činy, které spáchal. „Ironií osudu je, že stejně jako Reicin jsou dnes za bezúhonné považovány osoby, kterým byly rozhodnutím Nejvyššího soudu zrušeny rozsudky z roku 1952 (Slánský, Šváb) a které se spolu s Reicinem podílely na páchání zločinů, jejichž výsledkem byly rovněž vykonstruované procesy i rozsudky smrti.“
   V každém případě je neustálé zdůrazňování nezákonnosti procesů ze strany pravice pokrytecké.
   Jak by dopadli občané USA, kdyby v atmosféře 50. let spolupracovali s nepřítelem? Pro odpověď nemusíme chodit daleko. Manželé Rosenbergovi skončili na elektrickém křesle za předání vcelku triviálních informací. Velké ryby se však ani senátor McCarthy neodvážil vylovit. Holt velmoci se vždycky nějak domluví, a všechno odskáčou kmáni.
   Rosenbergovi byli rovněž „židovského původu“, nikoho však ani nenapadlo obvinit americkou vládu z antisemitismu. To jen pražští antisemité či antikomunisté (račte si vybrat) jim po převratu 1989 sebrali ulici v Libni! Stejně jako strhli pamětní desku velkého Žida Karla Marxe a ve zdi nechali jen čtyři díry po šroubech. V Truhlářské ulici č. 1117/16 Marx sice bydlel už v letech 1875 a 1876, ale zřejmě je pořád nebezpečný!
   Jsou státy, které si svých hlídacích psů považují. Ve Spojeném království by z Reicina nejspíš udělali hrdinu a la James Bond, agent 007, který je oprávněn na potkání zabíjet, a natočili by o něm divácky vděčný seriál. Koneckonců waterboarding nevynalezl Reicin!
   A na úplný závěr doklad, že datum se mění, ale časy zůstávají stejné: po roce 1989 muselo z armády odejít 11 000 vojáků a zaměstnanců!
   Generál Miroslav Vacek v rozhovoru s Danielem Strožem dosvědčil: „Asi v polovině 90. let, když jsem byl pozván na jeden z posledních posádkových plesů v Karlových Varech, bylo u okolních stolů ´posazeno´ šest příslušníků VOZ (Vojenského obranného zpravodajství) s úkolem zjišťovat, s kým jsem hovořil a pokud možno i o čem. Příslušníci vojenské policie měli uloženo hlásit jakékoli setkání se mnou do 20 minut.“
   Inu, co se snese v lese, nesnese se na plese!

   Knihu si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 199 Kč

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]