Už ve svém minulém životě jsem musel být zapřísáhlým pacifistou, protože to dodnes těžce nesu.
Otevřu-li jakékoliv noviny a vidím-li články o nějaké zemi, jež dostává smrtící nálepku „říše zla“, zvedá se mi žaludek a obrací se mi nůž v kapse. A nemusím ani číst mezi řádky, pokaždé je to stejné, demagogické, lstivé a podbízivé, takže naprostá většina lidí tomu uvěří a ještě žasne, že to dříve neprokoukli.
Scénář začíná zcela nevinně: V jasně pojmenované zemi se najednou dějí zvěrstva netušeného kalibru, pojídají tam malé děti a to ještě na lačný žaludek, ohrožují své bohabojné a mírumilovné sousedy, šíří lži, propagandu, genocidu myšlenek, dokonce si dovolují přivlastnit to, co už ostatní velmoci dávno mají. Nejprve probleskne v médiích jedna vlaštovka, pak podobných zvěstí stoupá geometrickou řadou. Ani OSN nelení, sestaví rezoluce expertů, nechá si je schválit, nastoupí sankce. To však není všechno, jak by se mohlo zdát, ona prokletá země najednou může za všechny naše potíže, za naši ekonomickou recesi, za naše uctívané tuneláře, za naše politiky, kterým tu a tam teče i do bot.
Rovněž si nelze nepředstavit, jak generálští bohatýři sedí u kulatého stolu a přebíjejí se dobře mířenými argumenty.
„Potřebujeme nové střelnice a nová odbytiště zbraní!“ křičí jeden, a bohužel má pravdu!
„Válka je přece motorem technického pokroku lidstva, nemusíme chodit ani tak moc zpátky a daleko!“ hřímá další ohvězdičkovaný voják.
„A musíme hlavně vyvážet demokracii, aby nám celý svět byl vděčný! Je to služba a poslání!“ sípe celý rudý vzteky další prominentní pohlavár. „A preventivní humanitární bombardování je přece hodné ospravedlnění, kdykoliv ho bude zapotřebí.“
To však není konec argumentů. Zločinná země nás chce zničit, rozsápat, vyvíjí proti našim luhům a hájům ty nejstrašnější rakety nejenom typu země-vzduch, ale třeba i poslední generaci extra moderních nosičů s hrůzou nahánějícími názvy jako nenávist-poroba, hladomorna-katovna.
Největší provinění takové země spočívá v tom, aniž za to může, že má na svém území třeba černé zlato. Komoditu lze měnit dle regionu. Staří ostřílení armádní lídři si s ulehčením povzdychnou: „Vždycky se něco najde!“
Autor: VLADIMÍR STIBOR
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |