Antologie Vládcové vesmíru (2010) uspořádaná králem literárních kartografů Ivanem Adamovičem se prý dočká dvou pokračování, přičemž první teď vyšlo pod titulem PULS NEKONEČNA v nakladatelství Plus, odnoži Albatrosu. Podobně jako byli Vládcové vesmíru titulem citované Troskovy knížky, taky Puls nekonečna je název prózy Vladimíra Babuly, již tu tentokrát najdeme celou (a podtitul sborníku ostatně zní od Vladimíra Babuly k Alexandru Kramerovi).
První díl měla skoro čtyři sta stran, teď jich na nás číhá takřka pět set. Zatímco roku 2010 se dostalo na dvacet autorů, nyní na pětadvacet. Zatímco tehdy šlo o mapu prvé poloviny 20. století i století 19., tady se ždímají následující desetiletí. Za co ta éra v tomto směru stála?
Roky 1948-54 byly ve znamení útlumu, ale po vypuštění Sputniku a po XX. sjezdu (1956) vnímá Adamovič kosmické jaro. SF próz přibylo, šlo v nich o vesmír, ale v polovině 60. let téma kosmu přestalo být dominantní, všímá si editor – a vrátili jsme se na zem. Přehodnocen byl i optimismus a závěr let šedesátých přinesl varování a skepsi. Roky 1967-70 znamenaly přitom i uvolnění.
Většina autorů „čítanky“ je dnes mrtva, ale ne všichni, a nutno tedy ocenit, že ty živoucí Adamovič poprosil o komentář. Nejprve je ovšem musel do knihy zařadit, což kupř. nepotkalo Karla Sýse, spoluautora celé čtvrtiny antologie Železo přichází z hvězd (1983), ale nutno také uznat, že tehdy napsal a dodal všemu okolí se vymykající básnickou sbírečku.
To Lovecraftův vyznavač (a chirurg) Václav Kajdoš (1922-1990) na to šel tradičně, i když jako vlastník cizokrajné knihovny plagoval, vždyť Volavkovy celery (1970) jsou parafrází Barvy z vesmíru (1927) a kombinací Masky Červené smrti, Amadea Hoffmanna i Stepfordských paniček je Ples loutek. Kajdoš však vtipně vysvětlil různé legendy, a to prostřednictvím mimozemšťanů i cestováním časem, a v (opět) lovecraftovském Nádoru ukazuje, jak by se mohli ti z kosmu titulním neštěstím lidí dopovat.
Antologii otevírá Ivan Klíma (nar. 1931) svým Strojem na pohádky (1958) známým z Trnkova filmu Kybernetická babička (1962) a následuje další plagiátor, Ludvík Souček (1927-1978). Po bok jeho Bubáků v Deception Bay (1969) přidal Adamovič knižně nevydaný PUKYS (1960), což je zkratkou pro PUpíčkova KYbernetického Spisovatele, autorovo alter ego. Identita ranějších Součkových povídek však zůstává tajemstvím.
Jeho kamarád Josef Nesvadba (1926-2005) se mj. podílel na devíti filmech i seriálu a je zastoupen prózou Jak zemřel kapitán Nemo (1962). K čemu by asi vedlo úplné zrušení pracovní povinnosti?, dohaduje se. K čemu by vedla absence výrobních vztahů? I s ohledem na dnešek můžeme jeho prognózy zhodnotit, a jako byl jedním z témat předválečné beletrie nedostatek práce, stala se uprostřed socialismu tématem její oslava.
Na rozdíl od prvého svazku našla druhá antologie i pár žen - autorek a SF prvky v prózách Vlasty Smržové (1924-2006) sice Adamovič jen zmíní, ale zařadil práce Mileny Majorové (nar. 1922), jinak autorky bestselleru Člověk mezi lidmi (1958), i designérky Mileny Lamarové (1930-2006). Ta líčí tzv. První Životní Prověrku padesátiletého zaměstnance Palečka vedeného jako FXC 08 a snahu podnítit u něj i mimopracovní aktivity, ač je fanaticky oddán profesi. Právě dnes téma vyzní obzvlášť absurdně.
Neznámý Severočech Bohumír Kozák kdysi vyhrál Hlavou Medusy (o skvělém zraku někdejšího slepce-malíře) v konkurenci tří set účastníků, jednu z prvních našich sci-fi soutěží (1962), a nehledě na kosmické jaro se i jiní autoři více věnovali biologickým vědám. Už tenkrát byl taky sedmým Josef Pecinovský a čtvrtou Ljuba Štíplová. Šestým pak syn Vládi Zíky (1900-1971) Vojtěch Vacke (1940-1991), mj. autor Sonáty pro Zrzku (1980).
Dalším autorem je surrealistický básník (ale i překladatel Asimovových Ocelových jeskyní) Zdeněk Lorenc (1919-1999), v jehož Hodině pětadvacáté (1965) se hrdina setká s Wellsovým Neviditelným. Tady má Lorenc povídku Alkohol (1963) o frankensteinském monstru skončivším pod bucharem. Opsal to z Langelaanovy Mouchy? Nevíme.
Klasik Jan Weiss (1882-1972) už zaujal v prvním dílu čítanky a i tady má aspoň momentku z poslední sbírky Hádání o budoucím (1963). Miniaturami je zastoupen i Ota Šafránek (1911-1980), známý autor Bosých rytířů (1945-58) a kodovky Jsem Ge, muž z Mooha (1965).
Můj přítel Boris Jachnin (1932-2011) byl syn židovského emigranta z Rusi popraveného v Osvětimi a v dětství nechodil. 1954 ho vyloučili ze studia režie na FAMU, ale roku 1967 vystudoval filmovou vědu. Napsal sedm monografií vč. obsáhlé publikace o Disneyovi (1991), ale již 1965 zadaptoval černému divadlu Neviditelného. Ze sbírky Na každé cestě leží klíče (1963) vybral Adamovič text Helion přistane včera, jehož motiv pak využil Nesvadba pro knihu Zabil jsem Einsteina, pánové. Pravda, u Jachnina šlo o atentát na Ferdinanda.
Semaforský herec a exulant (1969) Jiří Sýkora (1933-1997) SF uveřejňoval jen v letech 1963-64 a Hodina dějepisu má podobný motiv rekonstrukce zapomenutých znalostí jako Millerův román Chvalozpěv na Leibowitze (1960). Jiný herec Ivan Foustka (1928-1994) je nejen autor publikace o Matuškovi (1969), ale třeba i zde umístěné povídky Plamenný kontinent ze sbírky Planeta přeludů (1964). Reportér Jan Vítek (nar. 1928) žije ve Švýcarsku a přispěl prózou o společnosti popírající pravdu Návrat ze Země (1964). Jiří Červín (nar. 1929) býval redaktorem Ohníčku (1969-1972) a spoluautorem Vojty Steklače. Jeho Případ (1964) připomíná Bradburyho, který ostatně inspiroval mnoho českých autorů. A je tu režisér Pavel Juráček (1935-1989), spoluautor filmů Ikarie XB 1 (1963), Bláznova kronika (1964) i gulliverovského Případu pro začínajícího kata (1969), tady však po právu zastoupen slavnou (a rovněž zfilmovanou) prózou o třetí světové válce Konec srpna v hotelu Ozon (původně Mladý svět 1965). Juráček navíc napsal i povídku dle Meyrinkova Golema (1978) a zanechal po sobě krajně upřímný Deník (let 1951-74). Adamovič ho staví až do role jakéhosi českého Philipa K. Dicka a je fakt, že oba zemřeli stejně staří.
Jaromír Šavrda (1933-1988) začínal jako básník, ale pak se věnoval detektivce a špionážnímu žánru. V Knize kralovrahů (1971) ho opojily konspiracemi kol atentátu na Kennedyho a ztracený román Tunel U prý psal co disident ve vězení na kousky papíru. Adamovič ovšem uvádí jeho Smysl života. A nacisty vězněný kdysi právník Josef Koenigsmark (1916-1993)?
I on začínal verši a sepsal sci-fi hru Dědeček v oleji (1961). Máme-li věřit jeho Pádu Sodomy a Gomory (VTM 1963), pak zničili titulní města mimozemšťané, načež navázal románem Prorok se vrací (1992). V muzikálu Hnutí zedníka Ž. (1967) zparodoval utopii bezpracné budoucnosti, ale SF povídek Nekonečné konečno (1969) se povedlo vytisknout jen půl nákladu. Přeložil i uspořádal i výbor z anglosaské SF Podivné jiné světy, ale ten nikdy nevyšel - a Adamovič nám tedy radši představí povídku z budoucí války Poslední (1968), která zaujme hned triem konců. V prvních dvou vojín zabíjí vojína, ve třetím se spolu najedí. A druhá reeditovaná Koenigsmarkova próza Případ občana Boba? Líčí budoucnost zakazující individualismus i „plýtvání vlastním výdělkem“.
Zdeněk M. Veselý (1927-1992) spolupracoval často s Jiřím Brabencem (1911-1983), který kdysi na motocyklu jako první projel Sinajskou poušť. Napsali robinzonádu Dobrodružství v Eridanu (1961) i příběh vraždy na Marsu Zločin v Duhovém zálivu (1966) i africkou SF detektivku Příliš mnoho dvojníků (1972). Zde přítomnou povídku Pátá varianta Adamovič vylouskl až z přílepku v románu Franka Grubera Muž zákona (1969). A co víc?
Autor populární knížky o pirátech Dýmka strýce Bonifáce (1941) a pokračování Ostrov tety Karoliny (1955) František Pilař (1904-1980) zanechal po sobě hned tři nevydané SF knihy, mj. o neviditelnosti a vládě vos. Z jeho distopické sbírky vybral dnes Adamovič hned dvě prózy. Antologii pak uzavírá Alexandr Kliment (nar. 1946), dnes autor šesti svazků Interview (2001-2008), ale i tajný spolutvůrce prvých sbírek Jaroslava Veise a původce časopiseckých seriálů o anglosaské sci-fi Zítřek, který byl nejprve napsán a Podoba věcí příštích (1977-1978). Zde přítomnou povídku Nezlomnej lidskej duch aneb Zlaté lodě vyňal editor z knihy Pandořina skříňka (1979).
Uvnitř Adamovičovy čítanky však najdeme i klasickou titulní prózu Ivana Vyskočila (nar. 1929) z jeho prvotiny Vždyť přece létat je snadné (1963), přičemž autor v komentáři opětovně popírá, že pointa znamená hrdinovu sebevraždu. NE! Skok prý představuje metaforu pro zdvižení duše z prachu a vycházel jsem z přesvědčení, že jsou situace, kdy není jiná cesta než cesta odvahy odrazit se a vzlétnout. Fenomén odcizení je však samozřejmě mnohem starší a začíná už v momentě, kdy se ideologie stává diktující a korumpující, připomíná nám dnes Ivan Vyskočil.
Autor: IVO FENCL
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)