Mám ve zvyku, s několika přáteli, kteří se se mnou zúčastňují autorského čtení literárních výtvorů zdejších maloměstských autorů, posedět na závěr u rychle padající pivní pěny, protože v restauracích podávané víno je k pití „pouze pro Pražáky“, jak tvrdí Moravané, nebo je předražené natolik, že je to odsouzeníhodné, a proto též není k pití. Pivu dáváme přednost, i když není ani zdaleka slušným společenským nápojem, vhodným pro slavnostní chvíle. Již dávno neplatí, že vláda, která pivo zdraží, do týdne v našich českých podmínkách padne. Lidé nemají s čím ceny srovnávat, obzvláště když i takový šmejd, jakým je obyčejný benzín, je dražší o více než deset korun.
Takové dilema řešila partička pohodlně zabydlená v proutěných ratanových křeslech, před sebou kritice podrobené pivo, vedle se skromně krčící bůhví kolikátý panák rumu (pardon – Tuzemák). Většinou se jednalo o málokdy zaměstnané proletáře (dnes malopodnikatele na volné noze), někteří byli dříve fanatičtí komunisté, jeden bývalý republikán a jeden historicky vždy bezpartijní, zato vytrvale veřejností obviňovaný ze spolupráce s StB, čemuž se pseudoerudovaně bránil, protože to pro uchování svého řemesla nezbytně potřeboval. Sloužil pravicí ovládnutému městu jako slušně placený reprezentant současného práva, o kterém dnes již pochybuje snad každý. Ten se hlasitými verbálními vstupy, tak, aby ho nikdo nemohl přeslechnout, bránil pivní kritice svých různorodých oponentů: „Co byste chtěli? Aby se vrátili komunisté?“
Republikán opatrně a hodně potichu: „No, všechno nebylo jen špatné.“
Většině těchto „národohospodářů“ ještě ani zdaleka netáhlo na šedesátku. Nevím, co mě to napadlo, že jsem se od vedlejšího stolu neopatrně zeptal, jak jinak si svou současnou mizérii vlastně představovali?
Na chvíli zmlkli, zdálo se, že nemohou věřit svým uším. Zneužil jsem ticha, které nastalo, kladl jsem jim stručné, neodbytné, krátké otázky, co si myslí většina tohoto národa o současných politicích, jejich ikonách, o jejich nedůstojném postavení v minulosti i současnosti, o zvrhlosti církevních restitucí... Brali to ode mne jako nactiutrhačství a urážku, po které se okamžitě vrátili k projevům hlasitého nesouhlasu, tentokráte však zacíleného na jiný je problém.
Vypadalo to se mnou dosti špatně, měli „demokratickou“ většinu. Vynadali mi do antidemokratů, bolševiků – ta nadávka se jim asi nejvíc líbila, proto ji nejčastěji opakovali (žádný z nich, a to jsem si ověřil, nevěděl, kdo to byl), drzých, nactiutrhačných a přestárlých komoušů. Nyní jsem pro změnu mlčel já. Nebylo s kým vést slušnou diskusi.
Toho využil bývalý republikán, aby jim s u něj neobvyklým zvládnutím vlastních emocí řekl: „Ale pánové! Tady vám někdo řekne, co sami často kritizujete celé hodiny, konečně pravdivé slovo a vy se můžete potentičkovat!“
Jenže na potentičkování jsem se cítil já.
Autor: JAROSLAV VÁŇA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |