Vzpomínám na jedno velké studentské shromáždění na pražské filosofické fakultě. Po létech okupace a válečných útrap jsme byli konečně volní a svobodní. Chtěli jsme se setkávat, družit, debatovat, vyměňovat si názory, rokovat o společných potřebách a zájmech, mít samosprávu. A tak jsme zakládali fakultní mládežnickou organizaci.
   Aula byla nabitá, sedělo se nejen v lavicích a na nich, ale i na schodech, stálo se kolem stěn v přízemí i na galerii. Na programu byla i moje recitace veršů kolegy Stanislava Neumanna, syna herce Národního divadla a vnuka váženého básníka SKN. „Ulicí bílou půjdou děti rozesmáté, na bílých blůzách pionýrské šátky. Bude to po letech, snad v pětiletce páté, z okna je bude vítat úsměv matky…“ Pak básník sleduje jedno z těch děvčátek, jak vybíhá po schodech domů, vítá se s maminkou a mezi jídlem vykládá, co bylo ve škole, čemu se učili. Dětské dotazy „A poslyš, mámo, co to byla bída?“ „A copak to jde, orat bez traktorů?“ dokreslují obraz žádoucí budoucnosti. Závěr nás vrací „do naší ulice / letos ji postavili /, milenci v světlých šatech vyšli procházet se. Ten večer budou vonět květy stromů, maminky budou z oken vyklánět se, ulicí bílou děvčátka půjdou domů. Bude to po letech, snad v páté pětiletce.“
   Již dlouho jsem seděla na svém místě v lavici a bouře nadšení nepřestávala. Burácel potlesk, nadšené volání, lomoz bušících pěstí do stolních desek. Měla jsem radost. Věděla jsem, že ty ovace neplatí mně a mému přednesu, ale představám o budoucím prostém životě bez nedostatku, s prací, láskou, důvěrou, solidaritou, vděčností. Nevím, jak kdo a dokdy nosil v sobě ten obraz „bílé ulice“, co se uskuteční „v pětiletce páté“. Básník Stanislav Neumann se v té pětiletce zastřelil.
   Nedlouho poté jsem se na školení učitelů občanské výchovy v Náchodě Na vyhlídce setkala s Josefem Škvoreckým. Říkal si Errol a nebyl ještě známým spisovatelem. Látku k svým dílům ovšem sbíral, kudy chodil. Prostředí našeho školení jsem po létech poznala v jeho Legendě Emöke. On, již absolvent, já ještě posluchačka „naší“ fakulty, debatovali jsme o socialismu, jak bylo zvykem. Citoval něco z B. Engelse a pak mi nadiktoval verše, které vyjadřovaly jeho pocity: „Obujte si boty, obujte si boty do potopy. Budoucnosti, jméno tvoje je ekonomie. Zřekněte se vší naděje, bez naděje beztak stejně je. Smrt se blíží a život vzdaluje. Smrt se vždycky blíží a život vzdaluje. Asperge nos aevi aeterni. Obujte si boty do potopy. Budoucnosti, jméno tvoje je ekonomie.“
   Ty melancholické verše mě znepokojovaly. Byly přesmutné. Ale ekonomie mi tehdy nenaháněla strach. Strach z ekonomie jsem pocítila teprve v době, kdy jsme se socialismem skončili. Teprve teď mám strach z „potopy“, která nás zaplavuje, aniž jsme se stačili pořádně obout. Toneme v globální krizi, která dusí všechno, oč jsme stáli, na čem nám záleželo. Byznys jako jediné uctívané božstvo nepotřebuje poctivou práci, ale bankéře a bursu, akcie a dividendy, půjčky a úroky, lichváře a exekutory. Nenasytná chtivost nestojí o poctivou práci, ale o kasina, korupci, mafiánskou kriminalitu a prostituci. Na celém světě vítězí ekonomie jako všeobecná prodejnost a všeobecná koupitelnost, slouží jí všechny společenské subsystémy, vládami a justicí počínaje a armádami konče.
   Kde máme své boty do potopy?




Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)