Mobil zazvonil pět minut před koncem přestávky. To měl sakra někdo štěstí, že to ještě zvednu, pomyslel si Zdeněk, který, vždy když odchází do třídy, pravidelně telefon vypíná a ukládá do šuplíku.
V telefonu se představí produkční komerční televize, Zdeňka to zaskočí, a když si mladý ženský hlas ověřuje jeho příjmení, je udiven ještě více. Kolegové ve sborovně slyší jen profesorovy odpovědi Ano a Dobře, souhlasím, Ano, jistě, budu na telefonu, Ano, určitě. Samozřejmě nikdo z nich vůbec nic netuší o tom, co Zdeněk právě teď prožívá, jaký zmatek v něm zavolání způsobilo. Přitom sám si matně vzpomíná, že kamarád Karel asi před měsícem zmínil nějakou televizní soutěž, kam se přihlásil. Od Zdeňka chtěl jenom vědět, jestli případně může počítat s jeho pomocí. Co asi mu mohl odpovědět, jistě, samozřejmě, pokud to bude v mých silách…
Školní zazvonění ho aspoň na chvíli zbaví právě nabyté nejistoty, popadne slohu se svými poznámkami, učitelský zápisník a výjimečně i mobil. Vykročí ke své třídě, kde chce po nepříliš úspěšném diktátu se studenty probrat některé jazykové jevy.
„Tak se posaďte,“ pronese ke třídě a vrhne se na zápisy ve třídní knize. Někdo ze studentů mu napovídá, kdo chybí, zaměření hodiny vyplňuje sám.
David teď sedí s Huong v první lavici tvořící jeden celek s katedrou, a má tak dokonalý přehled o všem, co učitel právě dělá, o každém papírku, který má před sebou. Neunikne mu opravdu nic.
„Já nevěděl, pane profesore, že máte mobil. Nikdy jsem ho u vás neviděl. Anebo jste ho někomu zabavil?“
„Tak tedy, Davide a všichni ostatní,“ odpovídá Zdeněk, „normálně, však to víte, bych vás svým mobilem neobtěžoval, ale dnes se omlouvám, dneska nemám na vybranou, prostě čekám důležitý hovor…“
„Něco se stalo?“ ptá se David buď s opravdovou, nebo dokonale zahranou starostí.
„Ne, nic se nestalo, vůbec nic. Jen prostě čekám telefonát. Až si to odbudu, tak vám snad řeknu nějakou informaci. Zatím k tomu není důvod. Ale radši bych přešel k naší práci. Kdybyste si mohli otevřít sešity…“
Zdeněk se otočí k tabuli a napíše na ni: Oprava diktátu. Jazykové jevy. Rád by se rozpovídal, ale napětí vyvolané telefonním rozhovorem ho stále odvádí od tématu, nedokáže se plně soustředit. Pořád slyší slova zřejmě hodně mladé produkční: Pane doktore, soutěžící Karel Mrázek vás uvedl jako přítele na telefonu. Souhlasíte? V tom případě neodcházejte od telefonu, je pravděpodobné, že se s vámi bude chtít spojit. Přeji vám hodně štěstí. Na shledanou.
„Pane profesore,“ to ovšem už není telefon z televize, to zní zase ze třídy, „pokud se zrovna necítíte, tak vás můžeme nechat v klidu. Chcete? Něco si třeba můžeme číst.“
„To snad nebude potřeba,“ brání se Zdeněk, „začnu jevy, kde jste dělali nejvíc chyb. Třeba čárky, to je trvalý problém. To chce opravdu se odpoutat od pocitu, že píšete esemesku, já nemyslím jen diakritiku, ale i čárku jako členicí znaménko, které odděluje jednak několikanásobné větné členy, vložené nebo volně připojené výrazy, případně větné celky v souvětí. Jak poznáme, že jde o souvětí a že jeho jednotlivé součásti jsou větnými celky?“
Jitka se hlásí, Zdeněk jí dá pokyn, že může mluvit.
„Poznáme to podle sloves. Jedna věta má jedno sloveso. Samozřejmě jsou i věty neslovesné, ve kterých je základním větným členem podstatné nebo přídavné jméno, případně citoslovce. Obvykle ale nejsou součástí souvětí. Pokud by přece jen byly, tak je určitě odhalíme, když provedeme větný rozbor.“
„Ano, souhlasím,“ řekne Zdeněk, který však daleko více než na souvětí myslí na stále mlčící telefon. Třeba tu není signál, napadne ho, ale hned myšlenku odežene, vždyť studenti nedělají o přestávce prakticky nic jiného, než že telefonují. Tahle třída – i ty ostatní – je zlatý důl pro mobilní operátory.
Profesor zase pohlédne do svých poznámek.
„Ano, příčestí minulé. Trvalý problém většiny studentů! No, podívejme se i na to.“
Zdvíhá se ruka studenta Tintěry.
„Máš k tomu něco, Honzo?“
„No, jen takový skromný příspěvek. Znám jednu mnemotechnickou pomůcku, myslím, že kolegům, kteří v těch i a y nemají jasno, může pomoct.“
„Tak fajn. Řekni nám ji.“
Honzovi se podezřele zablýská v očích, rychle se nadechne k odpovědi.
„Já když nevím, jaké i napsat, tak si jen řeknu: Kluci běhali – s měkkým, holky si hrály – s tvrdým.“
Následuje zlověstné ticho. Teprve když se třída otřese hlučným smíchem, dochází Zdeňkovi smysl Honzovy jazykové pomůcky a musí ze své profesorské pozice zasáhnout.
„Honzo, Honzo, to je mnemotechnická pomůcka vhodná možná pro tebe, ale nám ostatním připadá poněkud lascivní. My se jí rádi vzdáme. My raději zůstaneme u standardních pouček.“
Ničeho vtipného od Tintěry se už třída nedočká, protože všechny utiší mobil na Zdeňkově stole. Profesor ho rychle zvedne a představí se do sluchátka.
„Pane doktore, soutěžící právě požádal o pomoc přítele na telefonu. Když položíte sluchátko, za chvíli se vám ozve signál. Nechte telefon aspoň dvakrát zazvonit.“
Zdeněk je bledý, roztřesený. Ani nemusí říkat, že prosí o klid, ten je teď sám od sebe téměř absolutní. Všichni studenti upírají k profesorovi napjaté pohledy.
Mobil se znovu rozezvučí. Zvonění je provázeno chvěním, přístroj se pohybuje po desce stolu. Studenti na Zdeňka nechápavě koukají, proč telefon nechává tak dlouho vyzvánět.
Konečně ho zvedne. Tentokrát se neozve produkční, ale moderátor Milionáře. Pozdraví Zdeňka, odříká povinnou formuli o pravidlech o časovém limitu, zdůrazní, že otázka je za pět set tisíc korun, a předá slovo Karlovi.
„Zdeňku, prosím tě: spisovatel František Křelina vydal v roce 1969 prózu Každý své břímě. Jeho příběh se odehrává v roce 1918, nebo 1938, nebo 1942, nebo 1968?“
Zdeněk slyší, jak metronom odpočítává čas, a aby stihl šibeniční limit, odpovídá okamžitě a rychle: „Na sto procent, Karle, to bylo v roce 1942, v červnu 1942. Spolehlivě.“
„Tak díky.“
Telefon utichne, Zdeněk ho odloží. Chvilku je v klidu. Ale pak vyskočí, nervózně začne pendlovat po místnosti.
„Promiňte, děcka, musím to vydejchat.“
„A co se stalo?“
„Počkejte chvilku? Nemá tady někdo Dějiny literatury? Třetí díl? Vlastně co blbnu! Do pr…čic! Vždyť vy ho ani nemůžete ještě mít! Jen si chci něco ověřit. Kur…ník.“
Z první lavice se ozve Huong, kterou nedávno s ohledem na její vulgární slovník přirovnal k Pygmalion: „Nebudete taky potřebovat svého profesora Higginse?“
Zdeněk se křečovitě usměje na Huong: „Promiň mi ty výrazy, ale řekl bych, že profesor Higgins mi neposlouží, že je dost zaneprázdněn jinými objekty.“ Mrkne při tom směrem k Davidovi.
Znovu se nadechne: „Ale stejně bych si potřeboval něco ověřit.“
„Tak se zeptáme mého notebooku, pane profesore,“ řeší situaci Tintěra.
„Ty si ho nosíš s sebou do školy?“
„Máma mi ho koupila do špitálu, abych měl nějakou zábavu. A teď si ho někdy beru, když vím, že se zdržím v Praze. A taky do autobusu je to skvělé.“
„Tak mi, Honzo, prosím tě, najdi jméno František Křelina, můžeš na Googlu?
„Určitě. Takže František Křelina. Chcete, abych přečetl, co vydal?“
„Nemusíš. Jen se mrkni na knihu Každý své břímě…“
„Jo, je tady. Napsal ji 1969. Víc tu není.“
„Tak, Honzo, prosím tě,“ nevzdává se učitel, „zadej Křelina: Každý své břímě…“
„Mám to. Tady se píše: Děj knihy Každý své břímě se odehrává na jediném místě (v Lidicích) a během jediného dne (10. června 1942). Přesně to samé jste říkal do telefonu. Úplně správně. To bylo do Milionáře? Vy jste přítel na telefonu?“
Zdeněk, už zklidnělý, přikývne.
„Ale nikdy bych neřekl, že je to taková fuška. Omlouvám se, že jsem vám zkazil hodinu.“
„Proč myslíte?“ ozve se ze třídy. „Náhodou to bylo docela zajímavé. Za kolik byla ta otázka?“
„Za půl milionu. Jenže já nevím, jestli Karel moji odpověď použil.“
„Proč by ji nepoužil? Říkal jste to tak sugestivně, že to musel použít.“
„A teď si představte, že bych se seknul a řekl to špatně. Nést odpovědnost za půlmilionovou ztrátu? To bych asi nevydejchal. Proto jsem tak vyváděl. Najednou mě napadlo, že jsem to třeba řekl blbě. Že to není název té knihy o Lidicích. To by byl průšvih!“
„To je pravda,“ dodá Jitka, „asi je horší někomu blbě poradit, než když si to zaviní sám. Pro vás, pane profesore, by asi bylo lepší jít přímo soutěžit do televize. Já myslím, že byste to mohl zvládnout.“
„Jenže bych tam nešel,“ zareaguje s rozhodností Zdeněk. „Pro mě by bylo nepřijatelné, že celá republika mi vidí do talíře, že by všichni věděli, že jsem vyhrál tolik a tolik peněz. To bych nesnesl, takový exhibicionista nejsem.“
„Ale stejně, pane profesore, byl jste dost nervózní,“ říká David, „to je jako u maturity, když si tasíš otázku, docela jsem dostal strach.“
Zdeněk se usměje.
„Až za tři roky, Davide, za tři roky. Ještě se nestresuj, ještě máš moře času.“
„A co vy? Bál jste se maturity?“
„Každý se bál. Většinou asi zbytečně. Tam totiž vládne taková zvláštní, slavnostní atmosféra, myslím, že žádný student není ponechán napospas sám sobě. I ti hodně zlí kantoři bývají jako vyměnění.“
„A jak jste dopadl, pane profesore? Myslím u maturity.“
„Dopadl jsem dobře, velmi dobře. Vlastně, abych byl přesný, výborně. Čtyřikrát za jedna. Prostě mi to vyšlo. Klidně to mohlo být podstatně horší. Možná bych vám to neměl říkat, ale trošku jsem tomu asi pomohl. Můj táta tehdy bral nějaké prášky na hubnutí, teď už nejsou. Fenmetrazin, tehdy hodně rozšířené anorektikum. A když jsem se dočetl, že fenmetrazin berou moji oblíbení Beatles, aby zvýšili svůj výkon, tak jsem tátovi jednu tabletku zcizil. A vzal ji těsně před maturitní zkouškou. Asi to zapůsobilo, na češtině ještě ne, tam jsem ještě byl v útlumu, ale tam mi to nevadilo, tam jsem byl doma, a pak jsem se rozjel, byl jsem úžasně suverénní v ruštině, angličtině a dokonce i matematice, byla to taková euforie vyvolaná uvolněným adrenalinem, aspoň si myslím. Ale ten účinek se dostavil určitě jen proto, že jsem nikdy podobný lék nebral, nebyl jsem na něj zvyklý, takže zapůsobil. Večer ovšem byla euforie vystřídána docela depresivním stavem. Nikdy jsem už po podobném prostředku nesáhl. Opravdu ne. A ani to nikomu neradím. Snad jsem vám to ani neměl říkat, ale víte, tehdy byla úplně jiná doba než teď, o drogách, a hlavně o jejich ničivých účincích pro lidský organismus, se ještě nevědělo prakticky nic…“
Mobil zase zvoní. Zdeněk koukne na displej. Je to Karel.
„Tak co?“ houkne do telefonu.
„Jsem venku. Dva miliony jsem vzdal, ale mám jeden. Díky moc, Zdeňku. Bez tebe bych vzdával dřív. Detaily probereme osobně. Ještě tu něco mám. Ahoj.“
„A kdy se to bude vysílat?“
„To ještě zjistím. Ahoj a dík, Zdeňku.“
Zdeněk tlumočí radostnou zprávu svým studentům. Naštěstí je zazvonění připravilo o chuť se dál vyptávat.
Ukázka z prózy Vladimíra Kolára Bylo to hustý, pane profesore, kterou vydalo nakladatelství Obolos. Do knihkupectví v ČR ji dodává www.kosmas.cz, knihu lze objednat i na obolos.nakladatelstvi@seznam.cz
Autor: VLADIMÍR KOLÁR
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)