„Stárnoucí naiva / spíš ale cvok,“ jak se čtenářům představuje Daniel Strož ve své nové básnické sbírce TEĎ UŽ VÍM (Futura, Praha 2012, snímek na obálce Karel Sýs), možná až nyní, ač má už vydánu řadu knížek veršů budících respekt, možná až teď, kdy „není návratu“ (jak zní název citované básně), našel svou optimální básnickou nit i polohu. V dobré proměnil, shrnul a rozvinul vše, co se mu jako básníku dosud osvědčilo, a dokázal odložit téměř vše méně průkazné, vnější, ne obecně přesvědčivé.
Aspoň pár slovy o tom odloženém. V této sbírce už není řádné příliš snadné rýmohry, setrvačných sonetů ani obratů ztuha tažených a natahujících mateřštinu na skřipec. Hlavně v ní není zbytečných slov. Tak jako jaro nedělá jedna vlaštovka, vysokou úroveň knížky naopak nekazí zcela ojedinělá matná nepointa („Že projdou s tím, je klamné zdání“), která je ostatně zatím žel jen zbožným přáním, neboť pánům z evropské Unie zatím pořád prochází dost a dost.
Zato lze jen obdivovat, jak Strož dovádí nyní své umění vidět, vědět a lapidárně vyslovit, co má na srdci.: „Lepší mít rýmu nežli rýmovat / věř mi to, lásko zvěčněná! / Vždyť v tolika básních je to znát: / studem se básník červená.“ Toto čtyřverší paradoxně, tj. jen zdánlivě protismyslně, prokazuje autorovo umění nejlepšího rýmu, tj. rýmu spontánního, nehledaného. Hned sousední čtyřverší Snídáme verše (neobyčejně příznačné pro básníkovo pojetí poezie, lásky, obyčejného života) vyniká zas jinak, příkladnou básnickou soudržností obrazovou a motivickou, která rým sám o sobě spíš banální (v noci:moci) povýší na rým jak nově ušitý a asonanci (slova:káva; asonance bývá chápána někdy primitivně jako souzvuk vlastně nedostatečný) poslední verš s rafinovaným rýmem vnitřním (ukapává káva) plně oprávní.
Strož v této své poslední sbírce plné stárnutí (které údajně „zvládá jenom stěží“), loučení se životem, dokonce se Sebevraždou na jazyku, a také navzdory tomu, že „v zemi nám vládnou darebáci“, že jsou tu „lásky vylhané, bez opravdového citu / lásky k vlastnímu prospěchu“, navzdory „křiváctví beze studu“ neztrácí svůj hluboký a právě k vědomí konce nás všech vyostřený humor: „Jak usteleš si, tak i zhebneš!“ Bědně omleté úsloví je tu změnou „lehneš“ na „zhebneš“ vzkříšeno k platnosti významnější a důsažnější. A na vysoké úrovni je i rozvinutí upraveného úsloví v gaminsky lehkou moralitku: „Nebo se to traduje jinak? / A myslíš, že to může i takhle platit? / Moc nerozjímej, vyzkoušíš si to stejně.“ Strož má dar sebeironie: „Na slzy lásek jsem věřil vždycky, ať byly pravé nebo jenom hrané. / Obával jsem se toho, co se stane, / neslíbám-li je hned pateticky.“
V předešlých Strožových knížkách byla láska víc pichlavá než hladivá, trní stále negovalo růže. V knize, v níž básník „už ví“, převládá „radost, když člověk zavzpomíná“. Není v tom za mák lepivé sentimentality, krasomluvení ani vulgarity: „Tvůj úsměv a noha pod stolem / vzrušují“ básníka, který touží, aby milá „nepřestávala“ (klíčové slovo nepokrytecké erotiky). Zvlášť naléhavý je milostný cyklus Bývávalo I-III. Žádné trapné vzdychání, ale „radost, když člověk zavzpomíná, / to mládí mělo být nejméně dvoje.“ A nezůstává u tesknění po nenávratném mládí: „Bývala krásná, s čímsi v sobě, / co ani dodneška neutají.“
Co Daniel Strož kdysi prožil, ať v kině Čas, ať ve vinárnách a kavárnách s potoky vína, kávy, grogu a čaje, ať na lesní brigádě v Orlických horách, to trvá zakleto do tří kratičkých básní, o nichž nelze říci, která je působivější. V třetí je skvostný rým (stromky:nevědomky) a čtyřverší až klasické dokonalosti: „my dva se našli, má polská krasavice! / Co pak rozhořelo se mezi námi, / dneska by označili za tsunami. / Blízko si byly Praha a Katovice.“
S básněmi milostných zázraků a štěstí, které nevyvanulo, ostře ve sbírce kontrastují verše těžké deziluze ze země a z lidí, mezi něž se básník, otáčející se za sluncem jako „všechno, čemu / žít se chce“, domů vrátil. Hned po básni Za sluncem se na protější straně čte báseň zklamání: „Vrátil jsem se mezi své / po nekonečných dvou desítkách let. / Avšak ti moji už mými nejsou...“ Přiznat si to bylo a je těžké, básník ví, že „není návratu“, „a přesto / přikládá polínka nadějí“. Přesto slibuje: „Přežijeme to, lásko, / ... všechno ustojíme.“ Strož si neidealizuje ani své mládí („Do zpívání nebylo mi / v době dospívání“), napomíná sebe sama, odkudže vlastně ví, „kudy si naděj špacíruje“ a že se neštěstí zadusí, má na paměti, že i básník v nemoci skuhrá a po smrti tuhne jak „soused odnaproti“, „žádný velký rozdíl“, až, „až na tu tužku, na list papíru“, „až na ten papír zpola popsaný“, co mu vypadne z ruky. I díky té nelíčené přísnosti na sebe sama a úděl básníka je tato sbírka sympatická.
Důležitější ovšem je, že je lidsky a básnicky přesvědčivá. Nic lidského jí není cizí, a protože i chybovat je lidské, čtenáře jistě potěší básně jako například Cigaretu? Nesmím!, ve které Strož prosí „krásnou paní doktorku“, aby mu už nezakazovala cigarety a alkohol a jaksi zato nedovolovala milovat, když to, co se smí, pro něho není. Ale jen lidskost by na básnickou knihu nestačilo, básnické umění je od slova umět a básníka není, ne-li v něm i blázen a fanfarón, a tak z doznání neukázněného pacienta dělá báseň nadsázka provokativní prosby: „Krásná paní doktorko, / už prosím neraďte mi! / A plíce moje laskavě / nechť se mnou shnijí v zemi.“ Tu někde básník začíná; celý však je až na jiné stránce sbírky řekne (vlastně i krásné paní doktorce):
„Nestárnu zvesela, věřte mi, / tvrdit opak by bylo velkou lží. / Netoužím vidět svět z podzemí, / skrz kořeny sát vláhu z kaluží.“
V knížce je několik básní loučení se životem, na samém konci cosi Jako epitaf, naštěstí v předposlední básni poznání, že „dávání sbohem, to není akt na den, / takové loučení může přetrvat roky!“
Nezbývá než si přát, aby skutečně trvalo mnoho let.
Neboť teď už víme, že Daniel Strož, byť už i jako nebásník pro poezii a lepší svět udělal nemálo, je především básník.
Knihu si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 120 Kč
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |