Tak někam k černi azuru,
kam topasové moře zvrací,
bude vždy tryskat v purpuru,
lilie, klystýr inspirací!
Arthur Rimbaud
Ravenna, italské město na břehu Jaderského moře, etruské sídliště, sídlo římské posádky, hlavní město římského impéria na konci jeho existence a vzápětí hlavní město říše ostrogotské, vládli tu Longobardové, Frankové, zmocnili se jej Benátčané a vládl tu Vatikán: bylo místem mocenských dějů a proměn a umění je doprovázelo, pokud se jím moc chtěla ozdobit. Svá poslední léta tu sice prožil Dante a jsou tu uloženy jeho kosti, pobýval tu Byron a našel si tu urozenou a vdanou milenku, narodili se tu i jiní spisovatelé a umělci; když však posléze ožil zdejší, ve středověku pískem zanesený přístav, zmocnil se města ve finálním období chemický průmysl a rafinérie, a jak se město měnilo v sídlo kapitálu, vytrácely se umělecké galerie, knihkupectví a antikvariáty a v chrámech se slavnými mozaikami se začalo vybírat vstupné. S básníkem Vitalim (který by ostatně o vztahu města a jeho obyvatel k umění a literatuře mohl hodně vyprávět) jsme při potulce městem narazili na jeden ze zbylých starožitnických krámků a v něm na obraz, jenž se zásadně lišil od současné zdejší malířské produkce, typické vemlouvavou řemeslnou dokonalostí. Majitel krámku mi na mou otázku po ceně odpověděl, že obrázek není na prodej, Vitali však malíře znal a věděl, kde má ateliér.
Ulice Alberoni, ve středu města, ale jakoby na periferii: jednosměrná, úzká a s úzkými opouštěnými chodníky, v přízemním okně za mříží obraz a u něj kus lepenky se slovy: »Kdybyste chtěli navštívit můj ateliér, stačí zatáhnout za drát«, a silný drát opravdu skrze mříž sahá až do ulice. Zatáhneme a malíř Fausto Fori nám otevře domovní dveře.
Jediným možným kritériem odlišujícím to, co umění je, od toho, co jím není, co jím být chce a není, od toho, co jím být nechce, ale je, by měla být jeho trvale platná definice. Jenže každý pokus o ni, jako třeba »výraz nejvyššího estetického osvojování skutečnosti«, končí v pleonasmech, umění si hledá svou definici samo ve své vlastní historii a samo si ji nabízí. V roce 1874 pařížští diváci odmítli díla prvních impresionistů ve jménu neoklasicismu, Cézanna pro jeho barevné stíny a Picassa pro jeho návrat ke kresbám z počátku umění: umění si však dál hledá svou budoucnost v minulosti, v její reflexi. Walter Benjamin v Dějinně filosofických tezích píše o historii jako o čase, který není »stejnorodý a prázdný«, ale naplněný »nynějškem« (v originále Jetzzeit), tedy možnostmi najít v ní to, co si vyžaduje budoucnost a čemu ona sama říká »revoluce«. A svou esej Paříž, hlavní město devatenáctého století, uvádí mottem: »Emblemata selectiora obsahují například tabulku s růží zpola kvetoucí, zpola uvadlou, slunce tam v jedné a téže krajině vychází a zapadá... Převádění dějů do simultánnosti je základní možností, jak zpřítomnit čas v prostoru.«
»Počátek je cíl«, napsal Karl Kraus ve svých Slovech ve verších.
Ateliér Fausta Foriho je někdejší dílna, nejspíš zámečnická, stěny i strop jsou začouzené a obrazy jsou všude, u stěn jsou složeny dveře a dvířka, ze kterých se mají stát rámy, pro Foriho nedělitelné části obrazu, jiné slouží rovnou za suport malby. Vyjdeme z ateliéru na dvorek, utopený mezi vysokánskými zdmi okolních činžáků, s několika stromy a keři, na nichž stejně jako na zdech visí Foriho obrazy (»nechávám je tu«, usmívá se malíř, »na slunku a na dešti, aby žily, jako žijeme my«), uprostřed je pod plátěnou stříškou něco jako malé jeviště (»občas tu recitujeme své básně a čteme své i cizí texty, pro přátele a známe«, vysvětluje Fori). Je polovina října, slunko však pálí jako v červenci, vracíme se do ateliéru.« Připomíná mi vším, obrazy i atmosférou pařížské ateliéry na konci devatenáctého století, ateliér Picassův, Roualtův, Soutinův v představách, které přede mnou okamžitě vyvstávají… Někteří z těchto malířů mi neodbytně připomínají i Foriho obrazy: je velice snadné označit je za tzv. špinavou malbu, která souvisí se jmény Rouault i Soutin: změť barev vytváří něco jako prapůvodní hmotu, z níž se zrodily barvy a s barvami i umění, a z této hmoty se noří ostrou kresbou prováděné postavy, opatrně, jako kdyby se do ní chtěly zase pří první příležitosti vrátit. Načas, nebo nadobro. Ve změti barev nechybí ani zlatá, snad připomínka ruských ikon, od nichž ostatně nejsou vzdáleny ani některé z postav. Při bedlivější prohlídce divák zjistí, že jsou připomínkami slavných malířských děl, a to nejen vzpomínaných malířů, ale nechybí tu ani »replika« slavné Leonardovy fresky Poslední večere Páně: apoštolové sedí jako u Leonarda kolem stolu, který však Fori nahradil něčím, co připomíná obrovský bochník chleba. Fori své barvy ukládá na dřevo, na stará dvířka od skříňky nebo i od skříně, zřídkakdy na plátno, to už spíše na papír, zadní stranu plakátu nebo část obalu. Mezi Foriho reminiscencemi najdeme Rembrandta, Goyu, ale i renesančního »expresionistu« Masaccia.
Obrazy Fausta Foriho (několikrát vystavoval v Ravenně a okolních městech, pochvalně se o jeho díle vyslovil proslulý kritik Sgarbi) se potulují dějinami malířství a hledají si v nich svůj »nynějšek«. Vracejí se do minulosti a hledají v ní to, co by se mohlo proměnit v přítomnost. Fori žádný z nich nepovažuje za ukončené dílo (což je pocit doprovázející řemeslo), občas vezme štětec a něco přidává nebo z obrazu odhání, jindy plamenem acetylenového hořáku sežehuje a mění barvy a tvary, jako spisovatel škrtá a mění slova ve svém textu: tato na každý z jeho obrazů neustále číhající metamorfóza je družkou metamorfózy, s jakou bývá vnímáno umění. Fori své obrazy, pravda, maluje, ale tak, jako kdyby je psal. Existence těchto děl, které sám jejich tvůrce činí existencí prekérní, neboť každé z nich se může stát obrazem jiným nebo také odejít ze světa, jako by měnila kontinuum času v prostor, do něhož coby nabídka vstupuje minulosti, aby se stala přítomností a občas se opovážila zaklepat na dveře k budoucnosti. Foriho umění se stává výtvarnou metaforou kritéria schopného odlišit umění od neumění, dokládá, že jedinou možnou definicí umění je umění samo a jeho proměny. Jako by nemohla existovat báseň, kdyby neexistovala poezie, tak by neexistoval žádný obraz, kdyby neexistovalo malířství. Báseň vymezuje poezii, poezie báseň, obraz malířství a malířství obraz. Psaní není ukončeno textem, text je pouze jednou z jeho dočasných podob, a obraz je ukončen jen zdánlivě, v jiném kontextu se stává jiným obrazem. Obraz je psán obrazy, báseň či román žije nebo nežije v jiných básních a v jiných románech.
Autor: ZDENĚK FRÝBORT
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |