33 otázek Michal Černíka
O životě s Lubomírem Brožkem
Mohl byste se popsat a charakterizovat?
Bohužel už na svou adresu nemohu říci ono klasické: V zdravém těle zdravý duch. Spíše by se pro mne hodilo: Staré tělo, v němž se srdce s rozumem občas servou jako malí kluci na dvorku za školou - někdy je z toho báseň, jindy parádní monokl!
O čem v poslední době nejvíc přemýšlíte?
Těžko říci, nejvíce… Kdysi mě hodně ovlivnila beatnická generace spojená se jmény Ginsberga, Holmese, Rexrotha, Kerouacka, Ferlighettiho, ale i třeba Henri Millera, jehož texty byly v USA na indexu a vycházely v zahraničí. Toto hnutí vůbec silně zasáhlo kulturní povědomí své doby. Zásadním postojem bylo zřeknutí se společenského úspěchu ve jménu osobní a tvůrčí svobody a odmítnutí kompromisů mezi intuitivním hledáním pravdy a morálkou.
Hodně přemýšlím o dnešních mladých lidech, kteří jsou ve své většině tak nesmírně konformní. Je pro ně chiméra kariéry a kravaty poslintané asertivními kecy opravdu tak neodolatelně vábivá, že stojí za to, vzdát se svobody a prodat duši? Ale možná, řečeno slovy náčelníka Duwamishů Seattla, který podotkl ve své odpovědi na výzvu, aby jeho kmen opustil svůj tradiční domov na území dnešního státu Washington a přesídlil do rezervace: „Jsem už starý muž a nerozumím tomu.“ Mimochodem ve zmíněném projevu řekl Seattle na adresu bílého muže mimo jiné i toto: „Zacházíte se svou matkou, zemí, a se svým bratrem, nebem, jako s věcmi ke koupi a drancování, prodáváte je jako ovce či lesklé perly. Váš hlad pohltí zemi a nezanechá nic než poušť.“
Bez čeho se neobejdete?
Je stále více toho, bez čeho se klidně obejdu. Kdybych měl všechno jmenovat, stal by se z tohoto rozhovoru lexikon krámů. A kdo ví, co by nakonec zůstalo nevyřčené, a tedy nepostradatelné. Bez hudby a poezie by mi bylo smutno. Bez přátel a bez těch, kteří mě mají z těžko pochopitelných důvodů stále rádi, by mi bylo smutno, neb člověk sám sebe k stáru už tolik nezaujme. Bez večerního ticha by mi bylo smutno. Smutno by mi bylo i bez magického města Prahy, v němž jsem se narodil, žiji, a momentálně si prostě přemýšlím, bez čeho bych se neobešel. Přemýšlím, sedím si v klidu doma, je mi fajn, protože mám svůj domov. Slovenský básník Miroslav Válek kdysi napsal „domov jsou ruce, na kterých smíš plakat“. Krásný obraz. Bez domova bych se neobešel.
Jste někomu za něco vděčný?
Mamince. Za to, že když kolem, po řece žití plula loď bláznů, schovala mě ve svém náručí, neb na palubě bylo ještě místo.
Komu byste chtěl poděkovat?
Jednou můj táta urazil mou pubertální pýchu – a ta uražená pýcha mě přiměla odejít z domova. Toulal jsem se, přespával po nádražích, zvláště na nádraží Těšnov, které později zbořili. Bylo v něm teplo, pohodlná křesla, v nichž se dobře klimbalo. Pravda, trochu rušily elektrické hodiny na stěně, jež každou minutu hlasitě cvakly, či občasná revize jízdenek, opravňujících své držitele trávit noc v čekárně, avšak jinak celkem pohoda. Toulal jsem se asi čtrnáct dní, než na mne dolehla nouze, špína, hlad. A tehdy jsem se rozhodl ke kajícnému návratu. Už cestou jsem si připravoval omluvný proslov. Myslím, že měl začínat slovy: Je mi jasný, že jsem to krapet přestřelil. Odemkl jsem dveře, nadechl se…, otec stál u okna a díval se ven. Ještě než jsem stačil říci první slovo, aniž by se otočil, řekl: Ani se nezouvej, zajdeme k Tygrovi na pivo. A šli jsme. Nikdy jsme o té „věci“ nemluvili. Tehdy jsme se s otcem velmi a neokázale sblížili. Byla to dobrá lekce nadhledu, velkorysosti a tolerance. Díky, táto.
Které knihy natrvalo vstoupily do vašeho života?
Neopouští mne okouzlení z virtuózní mateřštiny Vladislava Vančury. Stále se například vracím k Létu, které je tak půvabně Rozmarné. Miluji Dostojevského – Bratři Karamazovi mne nepřestávají fascinovat. Latinskoameričtí autoři jsou úžasní - Sto roků samoty nelze přehlédnout. Sbírky Mikuláškovy, Holanovy, Halasovy, jsou, myslím, rovněž dosti ohmatané. Protkané záložkami, které připomínají důležité spojnice textu, jsou knihy Theodora Adorna, Alaina Badioua, k jehož Svatému Pavlu coby zakladateli univerzalismu se v poslední době znovu vracím, Michela Foucaulta, naposledy Slova a věci, Slovince Slavoje Žižeka, nesmím zapomenout na německé idealisty, rád si polistuji ve scholastických autorech a středověkých mysticích, třeba Mikuláši Kusánském, Mistru Eckhartovi , Tomáši Akvinském, sv. Augustinovi. Myslím, že náčrtek mé knihovny postačí, neb, upřímně řečeno, už začínám mít strach, abych na někoho nezapomněl! Lepší nedopovědět, než zapovědět.
Čemu vás naučil život?
Nevím, zda je člověk vůbec poučitelný. Namlouvám si, že mne život naučil nepřeceňovat váhu velkých prázdných bublin maskovaných za slova a předstírajících obsah.
Co vás nejvíc v životě zklamalo?
My máme ve zvyku všechny radosti i strasti personifikovat. Myslíme si například, že když vyměníme nemravy ve vládním kabinetu, bude vše rázem jiné, lepší. A pak jsme užaslí a zklamaní, že jedny šizuňky nahradili prostě jiní vykukové. Jako bychom nevěděli, že výměna jednotlivých koleček má na princip orloje pramalý vliv. A tak měníme a měníme, jako v té pohádce o chytrákovi, který měnil, až vyměnil…
To je ale jenom vrchol ledovce. Nejvíce jsem zklamaný z toho, jak společnost hrubne, jak se z ní rychle vytrácí morálka.
V co věříte?
Věřím v zázračnost, tajemnost, vznešenost i obyčejnost bytí. Věřím, že život má smysl, třebaže je zřejmé, že většina filozofů, počínaje Herakleitem, který tvrdil, že bytí i nebytí jsou čiré abstrakce, by se mi vysmála. Upřímně řečeno, nevím, jestli má život smysl – a protože nevím, nezbývá nežli věřit.
Čemu jste přestal věřit?
Blbostem, že neviditelná ruka trhu může psát básně, malovat obrazy, dirigovat symfonii, jsem nevěřil nikdy. Nějaký čas jsem se snažil věřit tomu, že mnozí z těch, které si lidé zvolili k svému zastupování, budou mít ke svým voličům elementární úctu, že budou mít odpovědnost ke kultuře a tradicím, že budou vnímat nuance mezi důstojností bližního a jeho ponížením, že se nenechají totálně zotročit vlastní hrabivostí a nenasytností. Kromě jiného jsem přestal věřit v čestné úmysly naší politické reprezentace.
O čem nejčastěji sníte?
Nevím, zda nejčastěji, ale často o jablůňce na dědečkově a babiččině zahradě. Je léto, v koruně bzučí hmyzí sbor velkolepé Óm, nad nímž se klene modrá kupole nebeského chrámu. Pod jablůňkou leží mé naivní dětství a sní, že za horizontem dní leží mámivá krajina budoucnosti, kde není nehezkých žen a pro spravedlivé slunce nezapadá. Dětství je prostě nevyléčitelné, a to ani takovou medicínou jako je stáří, kdy se občas mění v dětinskost.
Co vám dalo dětství?
Toužení a důvěru, že je dokážu ubránit před skepsí zralého věku. A věřte, občas je to boj, protože skepse má někdy po čertech pádné argumenty.
Z čeho v životě neslevíte?
Všimněte si obchodníků – čím více zboží, tím více slev a sezónních výprodejů. Neslevím z toho, že to, co dělá člověka člověkem, není zboží a slevám nepodléhá.
Myslíte si, že umění má tu moc, aby dělalo lidi lepšími?
Kdybychom si připustili, že umění má moc dělat lidi lepšími, pak bychom nejspíš došli k fatálnímu závěru, že je buď mrtvé, anebo přinejmenším na sotnách mele z posledního. Kdysi se říkalo, že je zde „biafra ducha“. Zdá se, že jsme plynule přešli do „údolí smrti“.
S novou dobou se změnil i vztah k hodnotám. Které hodnoty mají pro vás trvalou platnost?
Karel Kosík tvrdil, že v okamžiku, kdy užijeme slovo hodnoty, vystavujeme se diskursu koupě a prodeje. Ale jak to říci jinak? Prostě si vážím lidí, jejichž mravní princip není na prodej.
O čem jste si dělal iluze?
Odpovím verši:
To ani jasnovidci netušili,
co Pravda s Láskou dovedou:
Nejprve nad Lži a Nenávistí zvítězily
a posléze i samy nad sebou.
Na co jste zvědav, co byste se rád dozvěděl?
Slavoj Žižek personifikuje systém, jeho symboly a představitele jako Velkého Druhého. Možná bych se rád dozvěděl, zda má vědomě své všetečné prsty v destrukci kulturních hodnot, které jsme svědky, anebo se jedná prostě o vedlejší produkt sobeckého postindustriálního světa.
Na jaké chyby má člověk právo?
Kdysi jsem napsal takovýto aforismus: „Na samé hranici Pravdy přebývá milosrdná lež.“ Taková lež za jistých okolností není chybou - může být dokonce pro danou chvíli lidštější nežli pravda, která přijde dřív, než se na ni člověk stačí připravit. Mimochodem není například cesta vedoucí k velkému objevu doslova lemována chybami a omyly?
Daří se vám rozpoznat lež od pravdy?
Čas od času ano. Mnohdy ovšem, tak říkajíc, s křížkem po funuse Pravdy. Bohumil Hrabal má na toto téma veselou poznámku: Zatímco filozof T. hledal pravdu, paní T…ová hledala po hostincích filozofa T.
Stojíte si za vším, co jste vytvořil, anebo byste se k něčemu nejraději neznal?
Normální je, že člověk zraje. Lidsky i umělecky, což spolu souvisí. Básně, které jsem psal kdysi, bych dnes nejspíše napsal jinak. Avšak patří svému času. Jsou lidé, pro které není problém zapřít, co prožili, napsali, zkomponovali. To bych nechtěl. Pokud dnes cítím a prožívám cosi jinak, pak to i jinak napíši, ale nemíním se vracet a opravovat.
Uznáváte pokoru? Kdy a před čím?
Jsem pokorný před tvůrčí výzvou, před zázrakem stvoření, před pravdou. Pokora není devótnost, pokora není defétismus. Má v sobě vznešenost. Jak říkal Blaise Pascal: „Člověk je slabý a křehký jako třtina – jeho síla je v tom, že si to uvědomuje.“
Co vás ponižuje?
Ponižuje mne laciná lež, která je nám mnohdy servírována jako pravda tak zvanými nezávislými médii či jejich prostřednictvím. Dnes už si nikdo ani nedává práci, aby lež byla alespoň trochu uvěřitelná – čtenáři jsou namnoze považováni za lehce manipulovatelné hlupáky, jimž lze vymýt mozek dočista do čista snadněji, než ve slaboduché reklamě pro pradlenky.
Co pro vás znamená zachovat si důstojnost?
V Brechtově hře se Galileo vrací od inkvizičního slyšení, kde byl přinucen odvolat své učení, a jeho fámulus mu vmete do tváře: Běda národu, který nemá hrdinů. A Galileo odpoví: Běda národu, který hrdiny potřebuje. Nese své ponížení s vědomím, že epizoda nemá pražádný vliv na přírodní zákony a vyšší princip mravní nepodléhá času. V tom vědomí, a ve vědomí toho, že ví, je jeho síla a důstojnost.
Děsí vás něco?
Děsí mne prodejnost světa.
Myslíte si, že žijete jako svobodný člověk?
V jedné své básni jsem napsal „může být blázen v bláznivém světě doopravdy bláznem?“ Byla to báseň o Donu Quijotovi. Byl to svobodný chlapík, třebaže jeho svoboda spočívala v boji s přeludy. I já se domnívám, že jsem svobodný.
Myslíte si, že jako národ umíme zacházet se svobodou a demokracií?
Herodotova naučná bajka vypráví o vzpouře otroků ve Skythii, jimž jejich páni vypichovali oči, aby si je lépe podrobili. A pak se stalo, že se Skythové vydali dobýt Médii a na výpravě byli tak dlouho, že stačila dorůst generace vidoucích, kteří usoudili, že nemají žádný důvod zůstat otroky a svým pánům, vracejícím se z vojenského tažení, se postavili. Válečníci si zprvu mysleli, že vzpouru pasáků krav hravě zlikvidují. Avšak neuspěli. Útok byl odražen. A tehdy jednoho z válečníků napadlo, aby odložili zbraně, vzali do rukou biče a dali tak protivníkům na vědomí, kdo je pánem a kdo otrokem. Učinili to a měli naprostý úspěch – otroci, když spatřili biče, se zmateně rozprchli. Je dobré vědět, že biče jsou různé. Některé jsou značně sofistikované. Bajka nás učí, že biče platí na otroky. Avšak ti nejsou součástí slova demokracie. Má-li být lid vládcem svých věcí, nesmí se nechat zotročit. Pak se demokracie mění v mimikry maskující partikulární zájmy dravců. Když se někdy rozhlédnu, jako bych kolem sebe místo hrdých, svobodných občanů viděl zmatené stádo, které si právě všimlo, že je pasou vlci, aniž by si uvědomilo, že kdo chce, může sice s vlky výt, ale ti se s ním o kořist dělit nebudou.
Dá se svoboda zneužívat?
Pořád je dost těch, kteří jí lžou lásku, ale myslí si, že je to jen jedna z prodejných děvek, které postávají podél dálnice do ráje kramářů.
Měl by být spisovatel svědomím národa?
To, co platilo v době OBROZENÍ, neplatí za časů ODROZENÍ.
Kdysi jsem napsal, že „někteří spisovatelé se tak cítí svědomím národa, že jejich vlastní svědomí je zcela zanedbatelné“. Stále proto platí: Chceš-li spasit svět, spas sebe.
Měl by spisovatel vstupovat do politiky a do společenského dění?
Spisovatel by měl psát. Avšak cítí-li potřebu se angažovat jinak, proč ne. Zatím, pokud vím, občanských práv spisovatelé ještě zbaveni nebyli.
Myslíte si, že uspořádání světa je nezvratitelné, jak se dnes tvrdí, anebo má lidstvo šanci na jiný, lepší svět?
Nic není nezvratné. Copak svět, v němž žijeme, je paradigma? I Platon by se obrátil v hrobě nad takovou smělostí. Je ovšem zajímavé, že nenajdete v proměnlivé historii období, které by, alespoň proklamativně, nehlásalo svou nezvratnost. I Titanic připadal svým konstruktérům nepotopitelný a naše civilizace tuhle nešťastnou loď tak trochu začíná připomínat.
Avšak na palubě ještě hraje hudba, tančí se, miluje, recitují básně, pořádají bankety a konference. Loď osudu se naklání, do podpalubí se valí voda, plocha naší existence je stále strmější a nejistější, ale my se tváříme, že se nic neděje. To jenom lidství v nás se choulí úzkostí a k životu se probouzí zasuté atavismy, ostřící si své drápy k boji o přežití.
Ano, věřím, že lepší svět je možný, avšak má-li na něj mít lidstvo šanci, musí si ho zasloužit. Koneckonců mluvíme přece o lidském světě – není normální, aby byl nelidský. To je nonsens. Nelidský svět lidí je evoluční chyba.
Čemu jste porozuměl až teď?
Je mi mnohem jasnější, jak se cítila zvířata na orwellovské farmě, když oknem pozorovala, jak prasata hodují.
Jaké poznání vám přinesla nová doba?
Když kolabovala Obec spisovatelů na nedostatek financí, ptal se mě jeden novinář, proč jsme se více nezastávali nakladatelů, ohrožených zvýšenou DPH. Odpověděl jsem, že to nebylo správné a zároveň jsem zmínil, že naopak spisovatelé a nakladatelé si ani nepovšimli problémů spisovatelské obce. Mluvil jsem o té zvláštní soše před Stavovským divadlem, kterou vytvořila Anna Chromy na památku premiéry Dona Giovanniho. Té soše, která nemá tvář, se také říká Plášť svědomí. Pochopil jsem, jak je bláhové bránit jen ten svůj malý dílek – třeba nos sochy, zatímco ji někdo zbavuje očí a uší. Výsledkem je, že jsme, při troše štěstí, zachránili nos, který už nikam nepatří.
Co byste napsal pod slova - živote, díky?
Bylo to krásné a… ještě nemám dost.
Lubomír BROŽEK
se narodil 7. 7. 1949 v Praze. Během svého profesního života prošel mnoha zaměstnáními – mimo jiné byl vedoucím tiskového oddělení Svazu (později Sdružení) českých spisovatelů, redaktorem deníku Demokrat, měsíčníku F revue, vydavatelství Studio dobré nálady, šéfredaktorem televizního týdeníku pro děti Obražofka, vedoucím redaktorem internetového zpravodaje České obce sokolské, principálem kočovné divadelní společnosti při občanském sdružení Ars forum, spisovatelem a publicistou na volné noze. V letech 1994–
1997 byl předsedou Klubu českých spisovatelů, později místopředsedou Obce spisovatelů. Dosud vydal deset sbírek básní a jednu prozaickou knihu. Jeho divadelní hru Perlová svatba uvedlo pražské divadlo U Valšů, kde rovněž debutoval jako divadelní režisér hry Martina Housky Kolumbus a Isabela. V současné době je předsedou Klubu pražských spisovatelů.
Autor: LUBOMÍR BROŽEK, MICHAL ČERNÍK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |