Na knižních pultech se objevil titul brněnského nakladatelství Jota, z pera Richarda Händla Historie zase trochu jinak – Aneb jak válčili staří Čechové. Neobyčejně půvabně, lehkým perem psaná a stejně lehce ilustrovaná kniha výtvarníkem Jakubem Krejčím, působí sympaticky. Autor dějinné publikace se chopil svého předmětu s rozmachem; nenechal se ovlivňovat věhlasnými historiky, ani chtivými cenzorskými nakladateli. Kdyby na jejich stanoviska přistoupil, zcela určitě by ztratil autorskou licenci. I když mírný odborný dohled, podle mého názoru, by zajímavé knize určitě prospěl. Co kapitola – může namítnout šťouravý čtenář - to drobné zjednodušení; například myslet si i dnes, že v habsburském soustátí jsme byli až na výjimky dobře chráněni dobře před vnějším nebezpečím, protože jsme byli soustátím, není už od samého počátku pravdou. Jaké oběti jsme museli přinést coby malý národ za císaře pána, to se přece nedá nikdy přehlédnout.
Věrnou pravdou je, že nám tenkrát nebezpečí napadení ze strany germánského živlu přímo nehrozilo. Hrozilo však odnárodnění, ztráta identity. A někdy i života. Máme pro to bezpočet důkazů. Patřila mezi ně i bída a sociální útisk.
Autor tomu věnuje značnou pozornost v obsáhlých kapitolách o německém stýkání a potýkání a stýkání a potýkání s Rakouskem. Byli jsme tehdy po staletí pod jejich „ochrannou“ rukou. Autor to nepomíjí. Ani dneska to však není příliš odlišné.
Cožpak již nejsme přes dvacet let nejenom ekonomicky sedmnáctou Bundesland? Jen idealisté soudí jinak. Totéž se ve stýkání a potýkání vyjevuje i v našem vymezení v Evropské unii, kdy jsme pod její ochrannou rukou. Ale stejně i jako ta sedmnáctá spolková země.
Pohledy na český národ – jak nám je autor předestírá – zůstávají po staletí vcelku konstantní. Vždyť ještě dneska si ve Vídni i v Bruselu někteří myslí, že my Češi jsme slezli do jednoho přímo z koruny stromu na tuto zem; někteří si to nedají za žádnou cenu vymluvit, stále omílají, že si neumíme vládnout a spravovat věci veřejné. Přičemž bych dodal a doplnil, že na tomto falešném tvrzení máme často i my sami velkou zásluhu; kolikrát jsme byli a jsme v dějinách svědky, že v naší politice se přečasto objevují takoví, kteří této pomluvě přímo nahrávají. Nejeden Rakušan se i dneska podivuje nad skutečností, jak to, že českou diplomacii vede a kam ji vede v Česku kníže pán? A přitom u nás nad tím nejeden zaslepenec přímo jásá.
Autor, přes moje výhrady, napsal knihu, která stojí za přečtení. Obsahuje četná poučení a vyvolává mnohé otázky. To je jejím velkým kladem. Autor má periferní, až periskopické vidění. Zabírá děje v širokých souvislostech. Zkoumá vztahy, hledá dramata v historii, připomínající detektivku. Popisuje dějinné perličky, připomíná záhady, skáče i do tendenční současnosti a dává najevo, kde si sám myslí, že je pravda. Ve staletých událostech si všiml dokonce i Haló novin.
V jedné z kapitol – Záhady, omyly, překvapení, spiknutí, tajemství - napsal ze svého zorného úhlu poznámku „Překvapení z Haló novin“. K tomu prý noviny dospěly poté, co si jejich tvůrci přečetli knihu Nahý kapitalista od W. C. Skousena: „Dle tohoto veledíla je jasné, co tito hnusáci chtějí: Den za dnem splétá pavouk jako nové fašistické světové vlády své sítě. Cíl je jediný: Uvázat k ní každého z nás dříve, než si toho většina lidí vůbec všimne! Je vidno, že v Haló novinách nejsou sečtělí. Jinak by věděli, že pro bankéřské kruhy je správný název ilumináti.“
Poněkud nízké odbočení. V kontextu celkového obsahu knihy maličko nesmyslné a tendenční. Ani to mu ale konec konců nevytýkám. Proti gustu žádný dišputát. Stejně se nechci zabývat tím, na čí straně autor stojí ve svém východisku – pohledu na národní dějiny. Přistoupit na postulát podle autora nejvýznamnějšího českého historika Josefa Pekaře a na jeho tvrzení, že „ve staletém soužití jsme počeštili Němců více, než oni poněmčili nás“, a myslet si, že on to měl ve vztahu k nám, ukřivděným Čecháčkům, spočítáno daleko lépe než kdokoliv z nás, je zvrácené.
Ale do polemiky se nepustím, ani se do ní nenechám vlákat; stačí mi protáhnout přímku o staletí kupředu.
Kniha je svou formou přece jenom lehce odvázaná a tím si může více dovolit. Beru, že se autor neostýchá přiznat, že tu a tam má o dějinných událostech chabé znalosti! A kdo z nás je občas nemá? Mám je i já, autor těchto řádků.
Autor: ZDENĚK HRABICA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |