Vietnamský státník, k němuž se jeho země stále hlásí i tím, že po něm nazvala někdejší Saigon, muž pověstný v porovnání s jinými úspěšnými revolučními vítězi celého světa svou osobní skromností, ač vynikal klasickým čínským vzděláním, bohatými zkušenostmi z USA, Británie i Francie a dokonce už soustavným úsilím od roku 1919 o vymanění své vlasti z koloniálního područí a pak i osobním nasazením v ozbrojeném osvobozovacím boji, psal také verše. Do češtiny byly jeho básnické zápisky z vězení překládány a časopisecky publikovány už v šedesátých letech, první knižní výbor z těchto zápisků vyšel roku 1973 pod názvem Odměřování vody v překladu Antonína Kolka, který ve Vietnamu působil tuším jako lékař (knížka do kapsy byla skvostně ilustrována barevnými fotografiemi starých perleťových intarzií a reprodukcemi vietnamských lidových vystřihovánek). Překlad pořízený z francouzského překladu původního originálu ve staročínštině vznikl pod evidentním vlivem Mathesiových Zpěvů staré Číny. Druhému knižnímu vydání už pod názvem Deník z vězení (vyšlo jako stopadesátistránkový kolibřík v přebásnění Vladimíra Korčáka podle prozaického překladu a za odborné spolupráce I. Vasiljeva) předcházela publikace překladu v podobě stejnojmenného „pásma z Ho Či Minových veršů“ vydaná Dilií 1980 jako rozmnoženina. Ivo Vasiljev přeložil podklad pro přebásnění z čínského originálu, vydaného 1960 v Hanoji zároveň s překladem Deníku do vietnamštiny.
Nyní vydaný DENÍK Z VĚZENÍ (Báseň na sobotu sv. 17, ilustrace Barbory Vykysalové, nákladem Zdenky Brožové - Periskop, Hluboš 2011) poprvé knižně publikuje překlady, na nichž pracovali v šedesátých letech Jan Noha a vietnamský bohemista Duong Tat Tu. Ke čtyřiceti sedmi Nohovým překladům připojil Karel Sýs deset dalších čísel, jež přebásnil nyní za pomoci zase Duong Tat Tu, který do svazku redigovaného Sýsem napsal Několik slov závěrem o tom, jak se Jan Noha po překládání Ho Či Mina dal i do překladu vietnamské lidové poezie (Maniok je hořký) a jak se k Nohovým překladům mohl vrátit až poté, co Vietnam vítězně vyšel z kruté války.
Možná nejpozoruhodnější na knize, do níž Ho Či Min, vězněný za druhé světové války pro podezření ze špionáže kuomintangskou Čínou, převážený více než rok z jednoho hrozného kriminálu do druhého a „za nocí nespaných“ píšící „na sta básní“, „temný a vyhublý jako hladový démon“, je, že nepodlehl pokušení psát verše plné mstivé nenávisti a zloby. „Mohl bych plakat, ale zpívám, proč zpívám pro svůj lid?“, táže se v básni Těžce nemocen. Ne že by předtím nesáhl i po verši jenom agitačním; pro potřeby Vietminhu, jak víme z Vasiljevova doslovu ke kolibříku, převedl vlastenecké výzvy do nejoblíbenější formy snadno zapamatovatelných lidových písní a eposů, aby se agitátoři nemuseli vystavovat smrtelnému nebezpečí jako kolportéři ilegálních tiskovin. Mnohého dnešního čtenáře Deníku z vězení možná překvapí, jak prostě lidská je to poezie, působivá ne silnými slovy, ale nepatetickými, maximálně věcnými, a tím působivými záznamy událostí, situací, hladu a chladu, špíny i střídání velkého žalu a malých radostí. Není snad zbytečné si všimnout, že svazek 2 Malé československé encyklopedie (1985) se v hesle Ho Či Min o jeho poezii vůbec nezmiňuje a dnešní Wikipedie sice konstatuje, že se tento představitel komunistického Vietnamu „umělecky projevoval především jako básník“, ale české (s přirozeně ani jiné) překlady jeho veršů neregistruje.
Usilovalo-li Korčákovo přebásnění nestírat „ducha i původní myšlenku originálu“ (na rozdíl od překladů z druhé ruky), Noha a Sýs se v zájmu právě vystižení zmíněného ducha a původní myšlenky veršů nebojí překladatelské volnosti. Korčák začíná báseň Nad první stránkou verši „Ač stařec, veršů přečetl jsem málo. / Co dělat však, aby utrpení v žaláři rychleji utíkalo“, Noha báseň nazývá Otvírání deníku a začíná: „Nemohl jsem vždy číst, psát poezii, / až v žaláři, co člověku zde zbývá?“ A Sýs jde ještě dál, vyhmátne už názvem Něco pro zasmání místo Poznání sarkastický smysl veršů o tom, jak věznící ho stát o něho pečuje, a na rozdíl od Kolka, Korčáka i Nohy tlumočí Ho Či Minovu básnickou zprávu o věznění, spoluvězních i věznitelech bez rýmů, zato a i díky tomu bez zdánlivě nevinných slovosledných inverzí a významových posunů.
Karel Sýs v úvodu Deníku z vězení právem připomíná, že „poezie se rodí v nepohodě, za teplou pecí se daří leda prázdnotě“. Dodejme, že se jí také za nepohody, v čase nečasů, lépe rozumí. A tak Ho Či Minovy básně při své třetím knižním vstupu k nám mají naději na vřelejší přijetí a ohlas než dřív.
Na vydání přispěl Svaz Vietnamců v ČR. Ti se učí česky, a to teď mohou i díky veršům svého Ho Či Mina – jeho verše samozřejmě aspoň ti starší znají. A neocení vietnamská komunita náš zájem o jejich nejvýznamnější historickou osobnost?
Knihu si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 120 Kč
Autor: MILAN BLAHYNKA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)