Vše, co je spojeno s atentátem (vhodnějším označením by byl kupříkladu „odbojový čin“, ale zachováme úzus) na zastupujícího říšského protektora Heydricha, těší se už sedmdesát let neutuchající pozornosti. Zní to neuvěřitelně, ale stále je co objevovat, porovnávat, dedukovat, nadšenci stále pátrají a hledají… A píší nebo vydávají knihy. Tou zatím poslední na českém knižním trhu je PANNWITZOVA ZPRÁVA O ATENTÁTU NA HEYDRICHA (vydalo nakladatelství BVD koncem roku 2011).
   Kriminální rada Heinz Pannwitz, agilní a schopný příslušník německé tajné státní policie (Gestapo) byl v roce 1942 vedoucím týmu, který za použití metod kriminalistické techniky a taktiky a rovněž tak metod a prostředků zpravodajské činnosti pátral po „pachatelích“ činu, který vedl ke smrti „boha Smrti“. Po válce, s odstupem sedmnácti let, sepsal Pannwitz své vzpomínky na vyšetřování atentátu včetně některých průvodních, zejména osobně založených aspektů. Při psaní spoléhal téměř výhradně na svou paměť, a to bylo zřejmě důvodem pro velmi kritické výhrady, které vnesla vůči Pannwitzovi a jeho „dílu“ tak renomovaná osobnost, jakou byl publicista Jaroslav Andrejs, autor knihy Za Heydrichem stín, jež vyšla už v roce 1947 a byla nepřekonaným zdrojem pro autory dalších knih, kteří publikovali, až se jim od strojů prášilo, v dobách, kdy byl Andrejs z politických důvodů umlčen.
   „Málo úspěšný vedoucí Zvláštní vyšetřovací komise… Upovídaný, nepřesný až nevěrohodný a vychloubačný, i špatnou pamětí obtížený,“ napsal o Pannwitzovi Jaroslav Andrejs, podle kterého bývalý gestapák také „ukázal takové díry v paměti a takovou libovůli ve vzpomínání, že se tím jen zařadil mezi… ukázky svědecké nespolehlivosti“. Kritiku vyslovenou osobností Andrejsova formátu nelze brát na lehkou váhu, ale stejně tak nelze ignorovat Pannwitzovu zprávu, zejména pak v komparaci s jinými prameny.
   Nebýt Stanislava Bertona, českého emigranta žijícího dlouhá léta v Austrálii, Pannwitzova zpráva by asi zůstala privátní věcí, uloženou v rodinném archivu. Byl to Berton, kdo existenci zprávy zjistil, získal ji od Pannwitzových pozůstalých a poté zveřejnil – v německém originálu a se svým úvodním komentářem – v mnichovském historickém časopisu Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte (č. 4/1985). Berton stál dále za vyhotovením českého překladu a jeho vydáním (vlastním nákladem) v roce 1986 (poznamenejme také, že česká verze Pannwitzovy zprávy vyšla ještě v roce 1996 jako příloha knihy Hyeny od Jaroslava Pospíšila).
   Pannwitz, jeho zpráva, ale i Stanislav Berton pak přeneseně zasáhli do duelu, který byl rozpoután v roce 1987 Miroslavem Ivanovem a týdeníkem Kmen v čele s Karlem Sýsem, a jehož cílem bylo odhalení Ladislava Vaňka-Jindry, který byl dříve vlastně klíčovou postavou Ivanovových knih o atentátu, jako spolupracovníka gestapa. Pamětníci si jistě vybaví, jaká vpravdě aféra se tehdy odehrávala zejména na stránkách Kmene a „vnitráckého“ časopisu Signál!
   Pannwitzova zpráva, pocházející z března roku 1959, je rozčleněna do pasáží „Co předcházelo“, „Provedení“ a „Vyšetření“. Zprávě předchází Bertonův úvod, jenž se však výrazně liší od jeho úvodu z roku 1985. Jakkoli se Stanislav Berton označuje za překladatele zprávy a dvěma dalším osobám pouze děkuje za spolupráci na překladu, nelze si nepovšimnout – srovnáním německého originálu a překladu do češtiny – nesrovnalostí, které se týkají zejména pasáže „Vyšetření“ a následujícího pododdílu „Lidice“, zejména jeho první části. Lze se tedy domnívat, že překlad je dílem minimálně dvou osob nestejné úrovně jazykových znalostí. Na adresu vydavatele budiž „kriticky“ uvedeno, že osobou na fotografii z titulní strany obálky není Heinz Pannwitz, a že jeho jméno mělo být rozhodně uvedeno mezi osobami nárokujícími si „copyright“…
   Velmi hodnotnou součástí knihy je černobílá fotopříloha, dokumentující pražská místa spojená s atentátem. Autorem fotografií je Karel Sýs, jenž rovněž napsal pozoruhodnou knihu o atentátu na Heydricha. Nepochybně značně zajímavá práce by vznikla publikováním dobových fotografií a jejich aktuálního pendantu zachyceného Sýsem. Nápad pro autora i nakladatele?
   V knihovně toho, kdo se zajímá o atentát, by Pannwitzova zpráva neměla chybět. Jako jeden z pramenů, byť subjektivně založený. Ale s prameny se přece pracuje proto, aby byly kriticky přijímány, porovnávány a vyhodnocovány v souvislostech časových i lidských.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]