(úvod k fotopříloze knihy Pannwitzova zpráva o atentátu na Heydricha)

   Snad všechny dosažitelné fotografie týkající se atentátu na Heydricha byly nalezeny, zdokumentovány, zdigitalizovány, zveřejněny. Čekání na objev filmu, který měl v osudné libeňské zatáčce natáčet plukovník Jaroslav Plass, jsou beznadějnější než čekání na Godota. I když...
   Lze však učinit něco jiného: pročesat Prahu a vyfotografovat, jak ona místa vypadají dnes, bezmála 70 let po útoku. Příroda je nesmiřitelná, rozleptává kámen, drobí beton, pokrývá krvavá místa komplementární zelení. Nicméně není záludná: kdo chce zahlédnout, toho neodstrčí. Krutí jsou lidé. Pro prchavou přítomnost a nejistou budoucnost zapomínají, kdo hnětl jejich minulost. Obyvatelé slavných domů, denně odemykající dveře ve stínu pamětních desek netuší, co se v jejich čtyřech zdech odehrálo. V Biskupcově ulici mi však řekl mladíček: „Opravdu? Tak to si to hned zítra přečtu.“
   Hrdinství je nepovinné. Platí se za něj, až když je pozdě, když už není komu zaplatit. Kouskem bronzu, a když někdo bronz ukradne a odveze do sběrny, kouskem patinovaného plastu.
   Alois Rašín proslul větou: „Za službu vlasti se neplatí.“ Jenže málokdo ví, při jaké příležitosti ji pronesl. V roce 1922 za ním přišli legionáři, nespokojení, že republika málo hmotně ocenila jejich protirakouský odboj. Rašín odvětil, že on sám byl za boj proti císařství odsouzen k smrti, a to právem. Vždyť chtěl rozvrátit stát a ten se bránil. A tak ti, kdo se postavili se zbraní v ruce proti tehdejšímu státu, ve svatém zápasu za národní samostatnost, a byli perzekvováni, nemohou nárokovat odměnu. Musí se spokojit s trafikou. Ministerská křesla jsou učena pro jiné zadky! A Rašín zakončil: „Pokud je mezi vámi někdo, kdo byl vězněn a pronásledován neprávem, protože žádnou protistátní činnost nevykonával, toho odškodníme.“
   Jenže to bylo Rakousko! „Maffitschko-caffitschko“, jak se smával gestapácký komisař Gall zatčenému Jaroslavu Kvapilovi.
   Za heydrichiády stačilo jen zaslechnout, jen mrknutím oka zahlédnout, a neudat, aby byl mlčící svědek za chrta dán. A přece se našlo tolik hrdinů, kteří by sami sebe za hrdiny nikdy neoznačili, kteří nejen mlčeli, ale přiložili ruku k dílu, aby se ta dobrá věc v zatáčce podařila. Jak a proč se podařila, či vlastně jestli se vůbec podařila, o tom se rozhodlo jinde.
   Já jsem jen chtěl hrstkou fotografií postavit malý pomníček, který nikdo neukradne, jelikož papír, na rozdíl od drahých kovů, nepodlehne ohni ani meči.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]