Už drahnou dobu si chvilkami čtu, sahaje do hraničky knih čekajících na recenzi, téměř třísetstránkovou monografii ZÁKLADNÍ PROBLÉMY VÝVOJE ČESKÉHO EXPRESIONISMU (Oftis, Ústí nad Orlicí 2011) a svých pár řádek o ní trestuhodně odkládám. Mám výmluvu: je to kniha napsaná už v šedesátých letech jako práce disertační a v Ústavu pro českou literaturu ČSAV už roku 1967 obhájená, takže se vydání dočkala až po 44 letech, a obstála-li tak dlouho, jistě jí rok po vydání nemůže ublížit: výsledek poctivého bádání se zcela zásadně liší od rychlospisby na objednávku dne, jaká někdy sklidí i nějakou tu cenu, ale na niž není po pár týdnech už proč si vzpomenout.
Autorka knihy Hana Kučerová (1931-2008; ve stejném nakladatelství vyšla 2009 i její kniha Česko-slovenské vztahy ve 20. letech XX. století) založila svou monografii o významném (tu zlehčovaném, tu zas přeceňovaném) literárním směru dvacátých let na důkladné znalosti jeho rozsáhlé knižní a časopisecké produkce, ale i na solidní orientaci v expresionistickém hnutí v Evropě a svá zjištění průběžně konfrontovala s poměrně rozsáhlou, často polemickou literaturou o expresionismu. Právě díky pozornému a zevrubnému studiu pramenů, osudů jednotlivých osobností i publikačních základen se jí podařila kniha překvapivě dosud nezastaralá, i když během desetiletí po jejím vzniku budil expresionismus jak ve světě tak u nás opakovaně zájem a třeba berlínská výstava Expressionisten (1986) znamenala jistě důležitý mezník v průzkumu jak povahy, tak mezinárodních souvislostí hnutí, tvorby i místa expresionistů ve vývoji moderního umění a literatury a i když po Ludvíku Kunderovi, Štěpánu Vlašínovi atd. jsme v posledních letech svědky nové vlny bádání o expresionismu. Po pražské výstavě, ke které byla vydána monumentální monografie-katalog !křičte ústa!, 2007, je tu i nová kniha o expresionismu hlavně slovesném (Veronika Broučková, Srdce a smrt, 2009).
Síla knihy Hany Kučerové je podle mého soudu v citlivém a důsledném uplatňování metody stálé komparace, ať už jde o čtyři klíčové postavy české expresionistické tvorby počátku 20. let, ať o jednotlivá díla Lva Blatného, v němž právem shledala umělecky nejvýznamnější osobnost směru, ať o vztah našeho expresionismu k jeho i zahraničním inspiračním zdrojům. Jenom na nemnoha místech lze výklad doplnit; např. v kapitolce Ch. L. Philippe vzor mladých jsou jmenováni Wolker, Blatný a Vančura, nikoli však Nezval, který Phillipovi věnoval disertační práci; ta sice vyšla až v Díle V. Nezvala toho roku, kdy Kučerová už svou práci měla hotovu, ale ukázky z ní Nezval publikoval už ve dvacátých letech časopisecky.
K přednostem knihy náleží i autorčino umění představit osobnosti a díla nejednou sice kriticky, ale plasticky a sugestivně, například při hodnocení díla Raffelova na pozadí francouzských vzorů od Moranda po Drieua la Rochella i srovnáním jeho fantastična s pohádkovými postavami Vančurovými, takže probouzí chuť přečíst si knihy neprávem už zapomenuté.
Jak ukázala rozměrná a v podstatě uznalá recenze knihy Hany Kučerové v internetovém univerzitním periodiku Aluze (2/2011), v šedesátých letech napsaná monografie je i přes obrovskou opožděnost svého vydání cenná. To je ovšem memento: podobných tehdy vydaných i dosud nepublikovaných hodnotných odborných prací je bezpochyby víc a nic z toho by nemělo zapadnout.
Autor: MILAN BLAHYNKA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)