Většina Čechů, kteří přišli do styku s nacismem posedlými sudeťáky, by málem nevěřili, že byli také Němci, kteří se rádi vyhnuli vojenské povinnosti za války. I když jsem byl v „Říši“ jako totálně nasazený po tři roky, setkal jsem se s několika případy, které mne nakonec potěšily. Když jsem přišel do „rajchu“, uměl jsem již slušně německy. Čechům bydlícím v jihlavském jazykovém okrsku byla němčina vnucována téměř na každém kroku. Zvládnout místní nářečí při troše dobré vůle a při talentu snadno si osvojit dialekt se ukázalo již v krátké době skutečností.
   Měl jsem o tom dokonce i důkaz. Jednou jsem jel ve vlaku, seděl jsem na kraji kupé hned u dveří. V kupé jsme se bavili v místním dialektu, mne brali jako svého. Vtom najednou po chodbě šel nějaký „Čížek“. Navzájem jsme se poznávali podle levných baťovek. Tak kolemjdoucí Čečch, i když mne osobně neznal, pozdravil „Nazdar“. Načež já automaticky také nazdar. V tu ránu celé kupé ztichlo, hrobové ticho bylo až do doby, než jsem vystoupil. Nacisté nás nesnášeli ani v jejich dialektu.
   V lágru jsem občas mluvíval s řadou lidí. Musel jsem si jen zapamatovat, jakým jazykem mám na dotyčného promluvit. Mé příjmení se jim dobře vyslovovalo, neslovanské národy netušily, že mé příjmení (Liška) má v několika jazycích původ a také význam. Určitě to nevěděli Němci a lidé západních národností.
   Jednoho dne jsem mluvil s jedním Němcem, s kterým jsem občas prohodil pár slov. Ovšem po krátké konverzaci mne Němec překvapil otázkou. „Hörst Lischka, wie machst du das, dass du nicht eingerückt bist?“ (Poslyš, Liško, jak to děláš, že jsi dosud nenarukoval?) Došlo mi, že mne Němec má za Němce a vzhledem k mému věku bych podle jeho představ měl být u vojska, pokud v tom něco není... Vyreklamovat se z vojančiny bylo možné jako všude jinde pomocí nějaké protekce, nejčastěji lékařského podvrhu. Řekl jsem si, že z toho může být na pár dní zajímavá konverzace. Spustil jsem, že to přece nemohu jen tak říci. Dotazování se protáhlo na několik dní, mé vytáčky neustále hledaly nové zábrany, pro které to nemohu prozradit. Ovšem když přece jen neznámý Němec najednou zamával většími bankovkami, uznal jsem, že sranda musí stranou a vytáhl jsem připravenou občanku. V r. 1942 jsme na nasazení odjížděli s občankami, až později mívali i Češi německy vyhlížející „Kennkarty“.
   Ke konci války jsem přišel na jiný případ, kdy chytrého tatínka napadlo, jak uchránit syna před odvodem k německé armádě. Delší dobu jsem sloužíval v brusírně noční směny s jedním Vídeňákem. Měl svižnou sportovní postavu. Jednou během noční šichty mi najednou řekl německy: „Zdalipak bys řekl, že já jsem byl posledním rakouským přeborníkem ve stolním tenise.“ Já hned na to: „Když jsi tak úspěšný pingpongista, jak to, že tě neodvedli?“ S vítězoslavným úsměvem mi prozradil, že rukovat nemusí, jelikož je příslušníkem protektorátu. Jen to dořekl, hned já na něj česky: „Tak ty troubo, proč se mou nemluvíš česky!“ Kolegáček jen otevřel ústa a bylo jasné, že česky neumí ani blafnout. Tak mi vysvětlil, že jeho tatínek pochází z Moravské Ostravy-Mariánských Hor. Když byl zřízen protektorát, tatínek nelenil a přihlásil pro sebe a synáčka protektorátní příslušnost. Načež jsem začal kolegáčkovi vysvětlovat, že sice v Mariánských Horách žije nejvíc Němců na Ostravsku, ale po okupaci a zřízení protektorátu žádnému Němci nenapadlo a také by nebylo dovoleno, aby se při neznalosti češtiny hlásil za protektorátního státního příslušníka. Všichni jejich příbuzní v Mariánských Horách vesele hajlují a touží získat „železný kříž“ v boji za Adolfa. I když to vše bylo v noci, kolega určitě mírně bledl a snažně mne prosil, abych se o jeho případu nikde nikomu nezmiňoval. Ujistil jsem ho, že i já spoléhám, že on nikde neřekne ani slůvkem, co vše jsem se od něj dověděl.
   Ovšem ani to nebyl poslední případ, kdy jsem se dozvěděl, že si někdo důmyslně promyslel, jak se vyhnout vojančině v tak závažné době. Hodně totálně nasazených v „rajchu“ dostávalo z vlasti občas balíček s potravinami. Bohužel oba moji rodiče byli ke konci války v koncentračních táborech a sám jsem se staral posíláním tisícovky měsíčně příbuzné na Moravu, aby občas poslala nějaké potraviny mým rodičům, dohlédla na mladistvou sestru a mně nemusí nic posílat. Vylepšoval jsem si vyživování pomocí cigaret, vyhledával jsem v kanceláři tábora, kdo dostal větší balíček z vlasti a snažil jsem se také těch pár cigaret vyměnit za potraviny nebo „esskartu“ do jídelny. Při vyzvídání v kanceláři tábora jsem se dozvěděl, že jeden dělník si pravidelně nekupuje stravenky. Tak hurá za ním. Sliboval jsem mu, že za právo koupit si jeho stravenky, které nechává propadnout, mu zaplatím. Kdepak, nebyla s ním řeč, dělal pomýleného, hrál si na úchyláka a v táborové kuchyni chodil od talíře k talíři a s chlebem vylizoval zbytky po šťávě. Na pracovišti dělával vzorně. V kanceláři tábora jsem se dozvěděl, že je to prý bezdomovec bez státní příslušnosti, podivín. Jeho život sice nebyl důstojný, ale vyhrál: se svou statnou postavou nemusel rukovat, což jsem mu nezazlíval, jenom to, že nebyl ochoten prodat stravenky ani za jakoukoli úplatu.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)