Ač sám Čech „jako poleno“ – původně z Polabí a kraje vzbouřených chlumeckých sedláků a od konce války žijící trvale v Máchově kraji a podhůří Lužických hor – miluji Moravu. Její poesii a básníky – F. Halase, V. Nezvala, M. Kunderu, O. Mikuláška, J. Skácela a hodně, hodně dalších tvůrců (nejen básníků) i obyčejných lidí, svých přátel, živých i těch již na nebesích.
   Nehodlám psát etnografickou ani folkloristickou studii. Po letech jsem si totiž tento moravský fenomén znovu uvědomil a připomněl – to když se nedávno na obzoru objevilo letošní jubilejní 70. výročí heydrichiády (potažmo též lidického exodu). A to konkrétně v souvislosti s parašutisty, kteří provedli atentát nebo jim pomáhali – až k jejich společnému tragickému konci.
   Kupodivu – první stopu jsem možná asi jako správně motivovaný a cvičený ohař zachytil již krátce po listopadovém převratu, když jsem po letech mohl napsat opět první svobodnou reportáž (spíš malý seriál) Hrdinové žijí mezi námi. Bylo to o mém vesnickém sousedovi Vl. Růžičkovi, o němž do té doby nejen spolupracovníci ve fabrice, ale i lidé ve vedlejších chalupách věděli sotva jen to, že byl „zápaďák“ – a ti z mladších generací a dnešní děti ani to ne.
   Nejméně dvěma styčnými body s dnešním tématem byla jeho moravská identita – narozen v Bohuslavicích u Kyjova – a jeho anabáze po útěku z Protektorátu, po přeplavání řeky Dyje za Břeclaví u Lanžhota, přes Alpy, Jugoslávii a Střední východ, až do chvíle, kdy se křivky jeho cest, směřování a cíle protnuly s cestami a silokřivkami Gabčíkovými, Kubišovými nebo Valčíkovými.
   Jenže ani to jsem neměl původně v plánu – o tomhle člověku možná někdy napíšu, až zbude kousek místa v nabitých stránkách O-K. Minimálně za pozoruhodný fakt nebo aspoň postřeh a zajímavost považuji však to, jak se mi to moravanství znovu a znovu připlétalo do mých stránek při psaní, studiu i jen listování stránkami Andrejsových, Hamšíkových, Ivanovových, Čvančarových nebo Sýsových knížek na dané téma – atentátu.
   Že totiž – až na Slováka Jozefa Gabčíka (narozen v Poluvsie u Žiliny) – všichni aktéři závěrečného dramatu z 18. června 1942 v pravoslavném kostele v Resslově ulici byli Moravané:
   Jan Kubiš z Dolních Vilémovic u Třebíče, Adolf Opálka z Rešic u Dukovan, Josef Valčík ze Smoliny-Valašských Klobúk, Jaroslav Švarc z Velkého Újezda u Hranic na Moravě, Jaroslav Bublík z Bákova u Uherského Brodu a Jan Hrubý z Kunovic u Uherského Hradiště.
   Náhoda? Jsem ateista – tedy vyšší vůle? Osud?

   P. S.
   Anebo to bylo všechno jinak? Byla za tím nějaká ďábelská kombinace či manipulace z přítmí politických kabinetů nebo tajných služeb? Taky by to mohlo být docela zajímavé téma pro nějakého snaživého beletristického fabulátora, popřípadě autora sci-fi. Nebo prostě jen jedna z křížovek s tajenkou pro luštitele dosud nevysvětlených válečných záhad.
   Jedna asociace mě napadá: třeba jaký by to byl nádherný, výbušný předvolební trhák pro některou někdejší (nebo i současnou?) politickou stranu moravských nacionalistů a iredentistů…



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)