Projev velvyslance Francouzské republiky v České republice
pana Pierra Lévyho
při odhalení busty Guillauma Apollinaira v Praze
Vážené dámy, vážení pánové, drazí přátelé!
Dnes večer bych nejprve rád vyjádřil své potěšení i dojetí, že zde mohu jako velvyslanec Francie, a rovněž jako Apollinairův obdivovatel, slavnostně odhalit před vašimi zraky první pražskou bustu jednoho ze svých krajanů. Apollinairovy tvůrčí činy - jak mi zde přítomný pan profesor Aleš Pohorský nedávno připomněl - hluboce ovlivnily básnickou a uměleckou avantgardu v Čechách. Podotýkám, že jsem záměrně řekl obdivovatel a nikoli znalec, neboť vím, že jsou zde mezi vámi vynikající vysokoškolští učitelé, kteří tohoto francouzského básníka a jeho dílo velmi dobře znají.
„V březnu 1902 jsem byl v Praze. Přijížděl jsem z Drážďan.“
Těmito slovy začíná novela Pražský chodec Guillauma Apollinaira, tehdy neznámého dvaadvacetiletého mladíka, dílko vyšlo v časopisu Blanche, kde se sdružovala v té době nejslavnější jména současné francouzské literatury, najdete mezi nimi například Marcela Prousta, André Gida, Léona Bluma, ale také Paula Claudela; básník Claudel zde v Praze bude působit jako generální konzul v letech 1909 až 1911. Guillaume Apollinaire byl tehdy mladíkem bez peněz, pracoval jako francouzský vychovatel, k dětem si ho najala jedna zámožná německá rodina, a nosil ještě jméno Wilhelm de Kostrowicki; to jméno dostal při křtu. Během svého volna podnikl onu velkou cestu střední Evropou, Praha na básníkově cestě představovala sice jen několikadenní etapu, ale zato ho pražský pobyt poznamenal navždy.
Místo, kde se nyní nacházíme, odpovídá až na několik desítek metrů místu, kde stával hotel, kde se básník ubytoval, cituji „úměrný mému postavení cestovatele ne příliš bohatého“. Tento zajisté levný a možná i špinavý hotel byl ve 30. letech zbořen. Básník ve své novele pečlivě zaznamenává fonetickou podobu názvu ulice: „Porjitz“, což samozřejmě odpovídá ulici Na Poříčí, kde dnes stojíme, nedaleko nádraží „Františka-Josefa“, jak se dříve jmenovalo Hlavní nádraží v Praze. Stojíme tedy skutečně v místech, kde před sto deseti lety přespával, psal a snil autor básně Pásmo.
Pro nás Francouze jsou první stránky Pražského chodce připomínkou přátelství s českým národem. A opravdu, jen co Apollinaire vystoupí z vlaku, zaslechne radu jakéhosi chodce, aby v městě, kde cizinci při neznalosti češtiny hojně užívají jazyka Goethova, hovořil, když se dotazuje na cestu, francouzsky! Počátkem století Praha rázně vykročí ze stínu provinčního města rakousko-uherské říše a proměňuje se v moderní metropoli, jejíž nejpodstatnější rysy jsou nám dnes dobře známy. Apollinaire objevuje město v plném rozkvětu, město mnoha tváří, město, kde se rodí nová architektura.
Nezapomínejme však, že Prahou tehdy zmítala nejrůznějších nacionalistická hnutí, přičemž někdy docházelo i na stav obležení; byl označován v té době jako výjimečný stav, výjimečný stav poměrně často vyhlašovala vídeňská vláda, když se snažila potlačit nepokoje a požadavky hnutí mladých Čechů; ti se snažili jazykově se zrovnoprávnit, postavit němčinu na roveň se svým mateřským jazykem. A právě v tomto neklidném kontextu počátku století dochází k utužení francouzsko-českých vztahů. Francii tehdy pojí s Čechami otázky vzájemného národnostního úsilí. Ponížení z roku 1870 Francii nedalo o rok později zapomenout, že český zemský sněm byl jediný, kdo nesouhlasil se zabráním Alsaska-Lotrinska. Čechy a Češi se z těchto důvodů těšili jedinečným sympatiím. Tak si vysvětluji, proč se postupně rodí oboustranné a velmi živé přátelství. Ten vztah posilovaly návštěvy českých cvičenců, slavných Sokolů, ti byli v Paříži během světové výstavy roku 1900; nebo naopak pařížský předseda městské rady navštívil Prahu, a Praha ho přijala s poctami, jaké se prokazují hlavě státu.
Přátelský svazek, někdy okázalý, často zmanipulovaný, ale vždy velmi upřímný, se tehdy rychle stane nepohodlným jak pro vídeňské představitele, tak pro u moci se střídající francouzské vlády. Představitelé Francie žijí v neustálých obavách, aby se nevměšovali do vnitřních záležitostí Rakousko-Uherska; v odpoutání Rakouska od mocného Německa totiž stále všichni doufali.
České národnostní manifestace, doprovázené hlasitými projevy frankofilství, tak občas vytvářely příležitosti k diplomatickým roztržkám. Byly však rovněž, a řekl bych skoro především, ohromnými příležitostmi ke kulturním stykům.
A tak jsou v únoru 1902, měsíc před Apollinairovým nenápadným příjezdem do Prahy, Češi z pražské městské rady pozváni do Paříže u příležitosti oslav výročí narození Viktora Huga. Navštíví zde pavilon Almy, který vyzdobil Rodin. Tehdy se členové Spolku výtvarných umělců Mánes, kteří je na cestě do Paříže doprovázeli, rozhodnou dovést ke zdárnému konci myšlenku: Uspořádáme v Praze Rodinovi výstavu. Vznikla nejdůležitější výstava, jaká kdy byla francouzskému sochaři v zahraničí věnována. Výstava byla slavnostně otevřena v květnu 1902 v Praze za přítomnosti starosty města a mého znamenitého předchůdce jménem Alfred Méroux de Valois, což byl tehdejší francouzský konzul v Praze. Ten opakovaně, i s nezbytnou opatrností, požadoval povolení z Paříže, aby se mohl účastnit této důležité francouzsko-české manifestace; povolení se mu nakonec na půl úst dostalo. Alfons Mucha dohlížel, aby jeho přítel Rodin byl všude v Českých zemích důstojně přijímán. Tady se datuje v jistém smyslu začátek institucionálních kulturních vztahů mezi oběma národy. Tyto vztahy neskončily a Apollinaire - udiven, že nachází Hugova díla i monografie o Rodinovi vystavené za výlohou všech pražských knihkupectví - na rozvoji vztahů má rovněž velký podíl.
Nejen z těchto důvodu jsme se dnes Na Poříčí sešli s našimi českými přáteli, abychom autoru Pražského chodce vzdali hold.
Apollinaira dojímá láska Čechů k Francii, neboť sám byl Francií adoptován, zakouší stejné pocity, později lásku prokáže svým dobrovolným nasazením do bojů první světové války. Nebyl povinen se války účastnit vzhledem ke svému polskému původu; vždyť francouzskou národnost získal až na bitevním poli. Jeho dojetí by bývalo ještě větší, kdyby mohl předem znát osud svého díla v srdci Čechů. Roku 1919, rok po Apollinairově smrti, je Pásmo, jeho bezpochyby nejlepší text, přeloženo do češtiny. A nikoli ledajakým překladatelem! Nejedná se totiž o nikoho menšího než o Karla Čapka, autora Války s mloky.
Ostatně upřesňuji, že tato tradice se dnes nese v zastoupení dvou velkých překladatelů, Karla Sýse, který přeložil zvláště i Kaligramy, a Petra Skarlanta, autora posledního a nedávného překladu Pásma. Český název „Pásmo“ se stal ostatně i synonymem literárního žánru v rámci nového uměleckého směru, který obohatil českou poezii, a jehož předchůdcem byl ve Francii právě Apollinaire - surrealismu. Je známo, že tento název vymyslel už Apollinaire a nikoli André Breton, další z velkých milovníků Prahy.
Překlady Apollinairových básní tudíž následují v závratném tempu jeden za druhým, často spojené s velkými jmény jako například Seifert, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1984. Mladá pražská generace básníků 20. let jde cílevědomě za svým francouzským vzorem. Apollinaire umírá v Paříži na španělskou chřipku, po oslabení, které následovalo, když byl zraněn do hlavy střepinou granátu; jde o výjev skvěle ztvárněný sochou, kterou se dnes zde chystám odhalit; to zranění, uniforma a smrt sehrály ve Francii jistou roli, paradoxně oslabovaly jeho modernost, a to kvůli vlně pacifismu, na níž se nesla 20. léta. Naopak v Praze, která se stala hlavním městem nového svobodného státu, tato smrt v souvislosti s vítěznou válkou posiluje legendu o muži, který sám sebe označil jako „Nemilovaného“.
Busta, kterou Pražané za chvíli uvidí, ilustruje verše z básně Sličná rusovláska; jde o soumračnou báseň napsanou na nemocniční posteli zraněným velikánem:
„Byl raněn do hlavy v narkóze trepanován.“
Jakého muže se Heribert Staub rozhodl ztvárnit? Zraněného muže. Předtím, než odhalíme tuto bustu, chci projevit Heribertu Staubovi zvláštní úctu; bohužel zemřel v loňském roce, krátce poté, co vytvořil přítomné dílo. Byl dokonalým umělcem; pole Staubovy působnosti zasahuje od výtvarného umění až po kinematografii, a v Apollinairovi vytvořil protějšek ke své slavné Kafkově bustě, vystavené roku 1984 v Centru Pompidou v Paříži. Je mi známo, že je zde přítomna sochařova bývalá žena paní Helena Staub, stejně jako umělcovi četní přátelé, a tak mi dovolte, abych také jim připomenul, jak moc velkým přítelem Francie v životě Heribert byl. Vybral si Camargue jako svou adoptivní krajinu, i když nikdy nezapomněl na milovanou Prahu, své město vyvolené.
Vážené dámy, vážení pánové, drazí přátelé.
Dnes večer vzdáváme úctu jednomu Francouzi, který se podílel na posílení svazků vzniklých mezi Francií a Čechami. Jednomu krajanovi, který dokázal, že poezie může zajít ještě dál, než sahá ohromné literární dílo, že poezie může vytvořit s Čechy neobyčejné pouto. Prožívám tudíž velikou radost, že spolu s vámi smím odhalit zakrytou bustu; představuje Apollinairovu tvář z posledního období po návratu z války.
Neodolám pokušení, abych zde neocitoval ještě dva verše; jsou svým způsobem básníkovou závětí:
„Zde stojím přede všemi člověk zralého rozumu
který poznal život a ze smrti všechno co živý může znát.“
29. března 2012
Přeložili JEANNIE DE SOUSMONTAGNE a PETR SKARLANT
Autor: PIERRE LÉVY
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |