Režisér a dramatik Dodo Gombár, už léta se úspěšně prosazující na slovenských, českých i zahraničních scénách, v současné době působí jako umělecký šéf pražského Švandova divadla. Pro ně připravil hru Crash u potoka, která, jak název naznačuje, motivicky souvisí s dílem české literární klasiky 19. století – románem Karolíny Světlé Kříž u potoka. O významná díla světové i domácí beletrie a dramatiky se Gombár zajímá velmi často, v souvislosti s nejnovějším projektem připomeňme též jeho inscenaci Kauza Divá Bára v Divadle Rokoko (Obrys-Kmen 7/2009). Vždy mu jde o hledání souvislostí mezi minulou a současnou dobou, o zpřítomnění témat, která svou nadčasovostí mohou odkrývat i kořeny současných problémů. Sám Gombár se svěřil s tím, že na románu Karolíny Světlé ho zaujal jeho příběh, jeho „velikost a zároveň křehkost“ i to, že je „plný témat, které se mě osobně dotýkají“, ve kterém je „hodně lidské bolesti, pokory a odpuštění“, což je „pro současnost, plnou hluku, pýchy a egocentrismu, docela potřebná bylinka“.
V režisérově vyznání je naznačena odpověď na otázku po smyslu názvu jeho inscenace, který působí poněkud násilně, byť staví na zvukové podobě českého slova kříž a anglického výrazu crash. Některé významy anglického slova, např. krach, pád, společenské znemožnění, kolize, srážka, třeskot, rána, náraz apod., nalézají své uplatnění v dění na jevišti, téměř stále zaplněném postavami, svými skutky či jmény připomínajícími postavy z románu Karolíny Světlé. Jejich výstupy režisér sevřel do jediného prostoru společenské místnosti venkovského penzionu, kde probíhá svatební hostina na počest Evy, osvojené manželi Mlynářovými (asociace s mlynářskou rodinou u Světlé), a Štěpánem z rodu Potockých (stejně jako v románu). Ohraničené jsou nejen místo, ale i čas příběhu – jde jen o několik hodin, kdy probíhá hostina, provázená obvyklými venkovskými svatebními obyčeji a samozřejmě i přípitky skleničkami plnými vína a slivovice. Na jevišti zní i tradiční lidové písně, a nejen z příslušného regionu, dvakrát se tu objeví i pan farář.
Martina Krátká v roli Evy předvádí nejvíc stylizovaný výkon, záměrně je trochu éterická a knižní, je tak i svými charakterovými předpoklady jakousi spojnicí mezi obrazem dnešní ženy a portrétem hrdinky z díla Karolíny Světlé, jistě ne náhodou patří autorčina kniha k její četbě. Patrik Děrgel coby beatový muzikant Štěpán je výrazně civilní, znamenitě porozuměl všem složkám hrdinovy osobnosti a všechny je nechává vyniknout. Je stejně dobře zamilovaným mladíkem, milujícím manželem i záletníkem, když se mezi svatebními hosty objeví jeho bývalá láska Marie (s přesvědčivou bezprostředností předvedená Zuzanou Onufrákovou).
Hostina je prostředím pro hodně konfliktů: mezi městem a vesnicí, mezi „vzdělanci“ a „nevzdělanci“ (Evini adoptivní rodiče jsou z Prahy, otec je lékař (hraje ho Miroslav Hruška), matka též intelektuálka (Apolena Veldová). Podstatnější jsou však konflikty vycházející z vlastností a povah jednotlivých aktérů, kdy jsou v pozadí i vzájemné vazby mezi nimi zminula, zejména nenaplněné citové vztahy. Největším jejich stimulem je Štěpánův bratr Ambrož (dokonale předvedený Markem Pospíchalem), nevypočitatelný a přecitlivělý samorost, toužící po Evě a léčící si svůj nevydařený život drogami.
Divadelní představení je jako celek působivé, jednotlivé složky jsou dobře propojeny, herecké výkony svědčí o kvalitním režijním vedení. Přesto byl nejeden divák trochu vyveden z míry, nebyl si jist, zda záměrům tvůrců docela porozuměl. Někdo si i slíbil, že se vrátí k románu Karolíny Světlé, aby s ním inscenaci konfrontoval. Samozřejmě i to, takový výsledek představení, má svou nezpochybnitelnou hodnotu.
Autor: VLADIMÍR KOLÁR
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |