Léta Páně MMXII, kterýžto rok bude zapsán do kronik jako rok takového zdražení vajec, že čokoládová velikonoční byla náhle levnější než obyčejná skládající se ze skořápky, bílku a žloutku (podle pravidla brambory dražší než pomeranče), trápila se vláda jedné země v infarktovém srdci Evropy, jak přeplout oceán dluhů a úroků z nich, ale pořád nevěděla, jak to udělat, aby přitom neutonula. Namočená byla už dost, ba velmi, ale bylo to vláda děsně demokratická, takže si z trojice posvátných hodnot volnosti, rovnosti a bratrství ani náhodou nedovolila cokoli nectít nebo odpustit.
S bratrstvím neměla problémy, denně uplatňovala a rozvíjela demokratickou zásadu já na bráchu, brácha na mě.
Se svobodou to bylo ještě lepší. Nejprůbojnější se osvobodili od všech nechutných povinností, změkčilosti, zábran, citů a zle zotročující lásky k bližním včetně manželek, milenek, dětí, natož dědů a stařenek.
Ale rovnost? Té se příliš nedařilo. Jakápak rovnost, když miliardář platil nebo měl platit a skutečně platil na daních i milion, pokud neměl dost šikovného daňového poradce, zatímco chudáci jen mizerné tisíce?
Příkladně demokratická vláda to nemohla jen tak nechat. Miliardářům daň snížit nemohla, ale aspoň ji zmrazila. Tak jako žádný strom, ani daň nesmí růst do nebes.
A protože byla v zájmu rovnosti spravedlivá, zkoušela zmrazit i penze. Potíž byla v tom, že ať dělala, co dělala, a nesnažila se málo, chudáci rovnou milionovou daň pořád neplatili a neplatili. Neplatiči darební.
Jak přeplavat oceán problémů, když nebyl po ruce žádný Kolumbus?
Pravda, objevil se jakýsi dobrodruh, vlastně básník, který měl za lubem a nabídl té demokratické vládě, že ví, jak na to, jak by se dalo docela snadno oceán dluhů a úroků přebrázdit, aniž by utrpěla a zaplakala posvátná hodnota rovnosti.
Navrhl, aby se peníze nepumpovaly z chudáků, kteří je nemají a nemohou dát, ani kdyby se rozkrájeli, ale od těch, co už nevědí roupama, co s nimi.
Jakže, to by narušilo nádhernou zásadu rovné daně, omdlévali už při pomyšlení na něco tak zrůdného sloupové demokracie včetně ústavních soudců.
Ale pánové, zasmál se básník. Je to tak prosté / postavit vejce po Kolumbovi / básník to činí posté / se všemi slovy. Daň z příjmů netřeba zvýšit miliardářům a milionářům ani o jediný groš. Úplně postačí, když se v globálním měřítku zavede daň ze všeho luxusního zboží.
Chceš nejnovější novinku z posledního autosalonu v Paříži? Máš ji mít. Zaplatíš daň ve výši tři sta třicet tři stříbrných procent!
Chceš jachtu se třemi stěžni a uvnitř celou pozlacenou a vykládanou diamanty? Daň čtyři sta procent!
Chceš Kupkův obraz vydražený za patnáct milionů? Daň pět set procent!
Ale to nejde, kdyby na luxusní boží byla uvalena tak strašná daň, nikdo by daní tak velice předražené statky nekupoval, volali ekonomičtí mini mini ministři a mana mana manažeři jeden přes druhého. Výrobci luxusního zboží by přišli na mizinu! Obchodníci s drahými věcmi a požitky by krachovali na běžícím pásu! Tisíce zaměstnanců ve výrobě a v obchodu s luxusem by se octlo na dlažbě!
Pánové, pánové, nedělejte, že nevíte nic o psychologii těch nejbohatších a nejmocnějších, smál se básník. Copak je neznáte? Copak nevíte, že jsou, že existují, jen když mohou ohromovat své okolí a ovšem též bulvár a jeho oběti astronomickými ciframi, které si mohou dovolit? Čím víc je bude stát luxus od hodinek až po rezidence, tím víc se budou moci vypínat, předvádět, stavět ten přepych na odiv. A státní kasa se za rok dva jako mávnutím proutku tak zotaví, že bude snadné zrušit dokonce snad i slavný poplatek v lékárně za recept. A doktoři bez hranic a dobročinné společnosti, obtěžující na ulicích chudáky a mámících od nich korunky, nebudou mít své nekonečné a mediálně tak vděčné dobrodiní komu prokazovat a ani za účelem toho prokazování brousit po celém světě, a tak se budou moci jít šťastně klouzat.
Představa tak jednoduchého překonání oceánu dluhů a úroků ovšem velice vylekala vládu blahodárného strachu. I vrhla se na básníka a pro jistotu ho uškrtila, probodla, ukřižovala a do jeho už mrtvých, neodpovědně a svévolně prostořekých úst vpravila něco cyankáli, nespotřebovaného v Osvětimi a pro případ krajní nouze, jaká právě nastala, pečlivě skladovaného.
To tak, laciné vejce po Kolumbovi!
Autor: KAMIL HANNYBAL
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |