Zní to jistě přinejmenším podivuhodně, že za druhé světové války - přesněji řečeno před vstupem USA do jejích bitev - působili na území Spojených států literáti a publicisté, kteří v zájmu britské výzvědné služby jednak odhalovali německé špiony a jednak vyvíjeli značné propagační úsilí, aby byla samotná americká veřejnost přesvědčována o nutnosti vstupu Ameriky do války proti nacistům. O této málo známé epizodě píše americká publicistika Jennet Connantová ve své knize The Irregulars: Roald Dahl and the British Spy Ring in Wartime Washington (Zpravodajci: Roald Dahl a britský špionážní kruh ve válečném Washingtonu), která vyšla v Lodnýně v roce 2008. Figuruje zde zejména v titulu zmiňovaný Roald Dahl, britský romanopisec, povídkář a scenárista narozený ve Walesu (1916) norským rodičům, jenž se stal jedním z nejprodávanějších autorů.
Připomeňme si, že mezi Dahlova nejpopulárnější díla patří dětské knihy James and Giant Peach (Jakub a obří broskev), Charlie and the Chocolate (Karlík a továrna na čokoládu), The Witches (Čarodějnice) nebo Matilda.
Dahl se v roce 1939 dobrovolně přihlásil k britskému letectvu. Absolvoval pilotní školu a byl úspěšným bojovníkem (sestřelil 5 nepřátelských letadel) a také byl těžce zraněn. Po vyléčení byl přemístěn do Washingtonu v oficiální diplomatické funkci leteckého atašé, ale hlavní náplň jeho práce byla směrována do úkolů spojených se shora zmiňovanou činností britské výzvědné služby. Roald Dahl díky své válečné pověsti hrdiny - považován za letecké eso - a také díky skvělému vystupování a kvalitám literáta snadno pronikal mezi významné osobnosti americké literatury a žurnalistiky. Spřátelil se Ernestem Hemingwayem, jenž se rovněž podílel na sledování německých agentů, zejména zamaskovaných na soukromých jachtách. Spolupracoval i s Dorothy Thompsonovou, „první dámou americké žurnalistiky“, která sice po interview s Hitlerem v roce 1931 uvedla, že jde o „nevýznamného“ politika, avšak záhy změnila názor a stala se jednou z nejodhodlanějších odpůrkyní nacismu.
Z dalších čelných publicistů, kteří působili jako Dahl a Hemingway proti nacistům, lze uvést zejména Drewa Pearsona, jenž jako komentátor v rozhlasové stanici NBC Radio a pak v deníku Washington Post upoutával pozornost svými ostrými vystoupeními proti nacistickému Německu. Ale Pearson se dokázal trefit i do vlastních řad, když se jednalo o projevy odporující demokratickým způsobům. Byl totiž například vůbec prvním americkým žurnalistou, jenž zveřejnil nechvalně známou aféru z amerického vojenského lazaretu na Sicílii (21. listopadu 1943), kdy generál George Patton surově inzultoval amerického vojáka Charlese Kuhla za to, že se v boji nervově zhroutil.
Lidé z okolí Dahla udržovali velmi těsný a hlavně produktivní kontakt i s rozhlasovým „esem“ Walterem Winchellem nebo s populárním Walterem Lippmannem z Herald Tribune, budoucím nositelem Pulitzerovy ceny, jehož sloupky Today and Tomorrow (Dnes a zítra) si udržovaly trvalou přízeň značné části americké veřejnosti.
K významným osobnostem americké žurnalistiky v tomto směru náležel i Ralph Ingersoll, jenž se uvedl tím, že se mu podařilo mimořádně rychle vydat publikaci Report on England (Zpráva o Anglii), popisující s velkým obdivem mimořádné nasazení Britů v letecké bitvě s německou luftwaffe, která se pak se stala v Americe bestsellerem. Právě u Ingersolla nacházeli Dahl a jeho blízcí spolupracovníci velké pochopení pro vedení bojovné mediální kampaně i proti americkým reakcionářům takového kalibru, jakými byli například známý letec Charles Lindberhg (jako první přeletěl Atlantský oceán) a vydavatel William Randolph Hearst, jenž vlastnil tiskoviny jako Chicago Examiner, Boston American, Cosmopolitan, Harper´s Bazaar a další, na jejichž stránkách intenzívně stranil zájmům izolacionistů a konzervativců.
A právě v této souvislosti nutno uvést, že spektrum amerického reakčního a protirooseveltovského tábora bylo pestré a široké. Obsahovalo takový okruh osobností otevřeně sympatizujících s německými nacisty, jaký například představoval již zmiňovaný Charles Lindbergh a jeho manželka Anne, která tvrdila, že „fašismus je vlnou budoucnosti“. Patřil k nim i senátor Burton Wheeler z Montany, jenž si svými proněmeckými postoji vysloužil i takovou „poctu“, že se nakonec ještě po desetiletích stal „hrdinou“ v románu sci-fi od Phillipa Rotha Plot Against America (Spiknutí proti Americe) z roku 2004, kde vystupuje jako viceprezident fašistických Spojených států v čele s prezidentem Charlesem Lindberghem. Podobně se choval senátor Gerald Nye ze Severní Dakoty.
Když totiž senátor Nye držel v září 1941 ostře protibritskou řeč v Bostonu, tak ještě než skončil, byly všude rozdávány letáky s jednoduchým nápisem „Nye = milovník nacistů“. Podobně dopadl přičiněním Dahlových přátel i kongresman Hamilton Fish, junior, kongresman ze státu New York a velký odpůrce politiky New Deal prezidenta Roosevelta. Nemohl totiž skrýt překvapení, když po jednom svém veřejném vystoupení kritizujícím politiku podpory Velké Británie dostal k patřičnému pobavení shromážděných novinářů originálně znějící telegram se slovy: „Der Führer Vám děkuje za Vaši loajalitu.“
Po společném prohlášení F. D. Roosevelta a W. Churchilla z 14. srpna 1941 na palubě křižníku Princ of Wales poblíž New Foundlandu v Atlantském oceáně, takzvané Atlantické charty společných cílů svých zemí ve válce a budoucího uspořádání světa, s kterou 24. září 1941 vyslovil souhlas i Sovětský svaz na mezispojenecké konferenci v Londýně, a po dalších spojeneckých poradách v Casablance, v Teheránu a na Jaltě, se naděje izolacionistů a konzervativců v USA začaly blížit k nule. Postupně se tak začalo naplňovat i úspěšné poslání lidí ze shora zmíněného týmu literátů a žurnalistů.
Autor: IVAN BROŽ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |