9. února 1946 přednesl Stalin programový projev, ve kterém už neoslovil posluchače »bratři a sestry, mí přátelé, mí rádci«, ale použil předválečné oslovení »soudružky a soudruzi«. Byla tam i pasáž o rozporech mezi imperialisty, ale bylo vidět, že nechce zhoršovat vztahy se Západem. Prohlásil: »Situace nabízí SSSR 15–20 let míru. Za tu dobu musí být zvýšena výroba železa a oceli na trojnásobek. Náš stát se musí zajistit proti každé nahodilosti.« Neřekl, co měl na mysli především: co nejrychleji dohnat atomový předstih USA, který některým tamějším bojechtivým americkým generálům dodal odvahu a sovětským vyvolával vrásky. Postoje nejen Stalina, ale zvláště Molotova se začaly zostřovat, zvláště když Churchill přednesl v březnu 1946 známý projev ve Fultonu, který mu opatrnější Truman předem neschválil, kde zaznělo: »Od Štětína po Terst spadla napříč kontinentu železná opona. Na západ od ní komunisté a jejich páté kolony přestavují rostoucí nebezpečí.« V červnu 1947 vyhlásil Marshall svůj plán pomoci Evropě, který málem uvítala Praha. Sebevědomí Moskvy narostlo po Únoru 1948 v ČSR, ale vedení SSSR znervóznělo, když se ukázalo, že se zrodil hluboký rozkol mezi Bělehradem a Moskvou. Došlo to tak daleko, že Tito napsal Stalinovi, že »pokud bude jeho NKVD posílat vrahy, aby ho zabili, on pošle své do Moskvy«. V lednu 1949 byla založena RVHP, zatímco v dubnu 1949 se zrodilo NATO. Koncem roku 1949 se začala rýsovat hrozba války v Koreji; vypukla až v červnu 1950. Tyto a další události přinášely do Kremlu nemalé starosti; atmosféru oslav Stalinových 70. narozenin 21. prosince 1949, na které přijel i Mao Ce-tung a Gottwald, to však nijak nenarušilo. Nicméně sovětské vedení začalo už předtím rozpracovávat novou koncepci vztahů se Západem, především v Evropě, o Koreu se měla starat především Čína. Moskva koneckonců nepropadla žádným iluzím; už brzy po Velké vlastenecké válce tzv. pětiletka rekonstrukce (1946-50) měla odpovídající koncepci. Byla téměř výlučně zaměřena na obnovu, rozšíření a modernizaci těžkého průmyslu, na výzkum a vytváření předpokladů pro zvládnutí jaderné energie. Hledala se naleziště uranové rudy. Import této suroviny z ČSR a pak z NDR nestačil, i když byl velmi vítán. V té době se ruda těžila jen v USA, Kanadě a v Kongu. Z ničeho se vybudoval elektrochemický průmysl, začala výroba plutonia.
Gottwald byl zřejmě o těchto změnách víceméně informován, potvrzují to dokumenty z politbyra, s kterými jsem se v 50. letech seznámil. V roce 1978 je zveřejnil Karel Kaplan v Paříži. Na přání Moskvy se v dubnu 1950 stal ministrem národní obrany Alexej Čepička, jenž předtím předvedl své kvality i slabiny, když byl v čele Státního úřadu pro věci církevní a pak ministrem spravedlnosti; jeho vlastnost - být mužem akce - začali v SSSR registrovat.
Po nástupu do funkce se ihned pustil do práce. Už v září 1950 Nejvyšší rada obrany státu schválila první opatření: zvýšení početních stavů armády, přesun útvarů k západní hranici, armádu lépe a kvalitněji zabezpečit atd. Kádrové problémy řešil gen. Bedřich Reicin již v letech 1948-50, tj. za ministra L. Svobody, po nástupu Čepičky byl dočasně na ministerstvu největší stranickou autoritou.
Začali přicházet sovětští poradci. Čepička neměl žádné vojenské vzdělání, pečlivě jim naslouchal, začal dálkově studovat Vorošilovu vojenskou akademii. Pokud jde o tradice, doporučovali mu držet se jen těch z uplynulé války. Čepička prosadil, že byly zavedeny také tradice revolučních vojsk Jana Žižky. Poradci k nám začali přenášek rozpornou praxi sovětskou, kde např. čs. důstojníci tvořili privilegovanou kastu, měli mimořádné výhody, které lidi dráždily. Naštěstí díky Gottwaldovi neprošel plán zabrat a oplotit část Dejvic pro armádu.
Kvalitativním zlomem se stala 9. ledna 1951 porada nejvyšších představitelů států sovětského bloku, které doprovázeli ministři obrany. Řídil ji Stalin. Gottwald se omluvil, zastoupil ho Slánský doprovázený Čepičkou. Delegace přednesly zprávu o stavu armády ve svých zemích. Stalin překvapivě požádal Čepičku, ačkoliv měl potíže s ruštinou, aby ji přečetl místo Slánského. V první části zprávy byl popsán vývoj od roku 1945, byla v ní mj. sebekritika týkající se nedostatečné čistky v důstojnickém sboru, ačkoliv Moskva na tento problém upozorňovala od roku 1948. V druhé části šlo o současný stav, který se od dubna 1950 zlepšil díky sovětským poradcům. Třetí část nastínila cesty, jak situaci radikálně zlepšit ve spolupráci především s SSSR.
Stalin podrobně zhodnotil situaci ve světě, zde jen pár vět: »Američané nemají odvahu použít v Koreji nukleární zbraně, nepoužijí je proti nám ani v Evropě už proto, že je máme i my. Vojska OSN vedená Amerikou nedokázala po dva měsíce přejít k protiútoku. Naše ofenziva v Evropě by tedy byla dovršena dříve, než americká vojska dorazí z USA ve větším počtu na evropský kontinent. Žádná evropská armáda není schopná se postavit na odpor našim armádám. Máme nyní jasnou převahu, která však může trvat jen 3-4 roky. Toto období je třeba využít k přípravě. Proto jsme vás svolali. Bude to jedinečná příležitost rozšířit socialismus do celé Evropy, zvláště když francouzský a italský lid je připraven uvítat své osvoboditele. Je-li další světová válka nevyhnutelná, ať vypukne co nejdříve.« (V. Zubok + C. Pleshakov: Inside the Kremlin´s Cold War). Nejvíc nadšený byl prý Čepička.
Po smrti Stalina se objevily jiné interpretace toho, co všechno se na této akci odehrálo. Kromě Čepičkova záznamu existuje informace pouze rumunská a maďarská. Čs. ministr obrany zdůraznil – možná, že už se viděl na bílém koni v Paříži – jako hlavní motiv porady rozšíření lidově demokratických režimů do celé Evropy. Jeho maďarský a rumunská kolega psal o vyloženě obranném charakteru nové koncepce; mělo jít o protiofenzivu, která by reagovala na agresi NATO. Odvolávají se na vystoupení sovětského náčelníka gen. štábu maršála Štěmenka. Píše o tom J. M. Reiner v knize »Stalin and Rakosi, Stalin and Hungary 1949-53.« Polský ministr obrany maršál Rokossovski, tam údajně upozorňoval, že přehnaná orientace na velké zbrojení může tvrdě dopadnout na životní úroveň obyvatel, což může vyvolat vážné nepokoje. Jak je vidět, dobře znal své Poláky.
Mnohem později někteří sovětští činitelé dokonce popírají, že se tato porada vůbec konala. Na druhé straně existují zdroje, které tvrdí, že po poradě proběhla na generálním štábu SSS jednání, kde ministři obrany podepisovali závazné termínové protokoly o výstavbě armády své země a o oblasti jim určené při »pochodu Evropou«. Čs. exulant V. Mastný ve své publikaci Did NATO Win the Cold War? píše, že M. Rakosimu se zdálo, že Maďarsko dostalo malý úkol, pokud jde o rozšíření počtu vojáků a tak mu byla jeho kvóta zvýšena.
Na jaře 1951 se zvýšil početní stav satelitních armád ze 600 tisíc na 756 tisíc. CIA tvrdila, že koncem roku 1951 už šlo o 1 milion. Hovoří se též o »vstřícném či preventivním úderu« z východu Evropy. Dokonce ještě koncem života Stalina začala Moskva spíš zdůrazňovat roli pokrokových mírumilovných sil v západní Evropě, zvláště když ve veřejnosti zabrala tzv. Stockholmská výzva.
Chruščov později Stalinův projev na poradě bagatelizoval s tím, »starý soudruh« už začínal být senilní a jeho řeči i činy z let 1951 až 1953 nelze brát příliš vážně.
Čepičkovo jméno je podnes mnoha lidmi vzpomínáno v souvislosti se zřízením Pomocných technických praporů (PTP), které proslavil film Tankový prapor. Nejvyšší rada obrany státu schválila na Reicinův návrh, aby příslušníci tzv. vykořisťovatelských tříd a osoby »politicky nespolehlivé« nebyli cvičeni ve zbrani, ale používáni výhradně k práci. Celkové množství postižených se odhaduje na 60 000. Tzv. praví pétépáci, tj. politicky »vadní«, čítali kolem 22 tisíc. Tato opatření byla kritizována i některými komunisty a od roku 1954 tyto útvary postupně zanikaly. Působil nemálo i vývoj v SSSR, kde začali po roce 1953 likvidovat pracovní tábory. Po XX. sjezdu KSSS v roce 1956 celý tento systém u nás zanikl. Postižení lidé byli vlastně levnou pracovní silou, která mohla být nasazena kamkoliv, kam se lidem z velkých měst nechtělo jít. Objevily se též koncepce organizovat polovojenské tábory pro tzv. kulaky; nakonec však z toho sešlo. Tajně se prováděly politické a třídní prověrky branců, hlavně však důstojníků. Dělaly se někdy nevybíravé nábory mezi funkcionáři KSČ, aby šli jako důstojníci do armády. Sovětští poradci měli určité pochyby, protože často šlo o lidi bez vojenského vzdělání. Původně byli označeni za »nespolehlivé« i někteří v SSSR vyznamenaní důstojníci čs. sboru, např. Bohumír Lomský, Otakar Rytíř a Vladimír Janko. V době, kdy bojovali ve Velké vlastenecké válce, neměli totiž zpočátku v lásce vojáky - komunisty.
Začaly prudce růst výdaje na zbrojení, co se nelíbilo i některým členům vedení KSČ, kteří nebyli informováni o tom, co bylo na poradě v Moskvě v lednu 1951. Patřil mezi ně ministr financí Julius Diviš, který nechtěl souhlasit s tím, že výdaje na vojenství mají růst mnohem rychleji než výroba, nemluvě už o spotřebě. Zbrojní výroba dostala zelenou v celém národním hospodářství, počínaje surovinami a konče špičkovou i západní technikou, často dováženou nebo pašovanou či přímo i nepřímo odcizenou čs. špiony.
Čepička se ve skutečnosti stal rozhodujícím politikem, pokud jde o zaměření celého státu. Byl jmenován místopředsedou vlády, pak dokonce 1. místopředsedou. Aspiroval na funkci premiéra, dělal vše pro zdiskreditování úřadujícího Wiliama Širokého. Za života Gottwalda, jeho tchána, se nikdo nedovážil ho kritizovat; navíc se vědělo, že ho má ve velké oblibě Stalin. Platilo to i naopak, Alexej šéfa Kremlu doslova zbožňoval. V letech 1951 až 1953 byl po prezidentovi nejvlivnější postavou na čs. politické scéně. Vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu Gottwalda vlastně osobností první. Je zajímavé, že současní militantní obdivovatelé Gottwalda v KSČM o Čepičkovi nehovoří.
Orientace čs. ekonomiky na zbrojení polykala rychle rostoucí množství pracovních sil a surovin. Mnohé z nich bylo třeba dovážet, a to i ze světa kapitalismu. Sovětští plánovači vycházeli z představ, že tyto zdroje jsou u nás dostupné, pouze je začít těžit. Tento názor se dostal až ke Stalinovi, což se projevilo na nové schůzce nejvyšších představitelů zemí sovětského bloku v červenci 1951. Gottwalda tam znovu zastupoval Čepička. Šéf Kremlu se obrátil na Malenkova, jak je to se surovinami pro Československo. Ten odpověděl, že Sovětský svaz dodává do ČSR takové množství, které by mělo postačovat, zvláště pokud se v ČSR podstatně zvýší jejich těžba. Stalin si nechal vsugerovat názor, že vina je na čs. plánovačích a producentech, že u nás neplatí – pokud jde o suroviny – Kristovo »hledejte a naleznete«. (Stalin jako absolvent bohosloveckého semináře rád citoval Bibli.) Hovořil hlavně o Krušnohoří, jižní Moravě a o Slovensku. Stalin: »Jsem přesvědčen, že v Československu jsou téměř všechny barevné kovy a přísady nutné k výrobě ušlechtilé oceli a legování, např. i molybden.« Tak se u nás začalo zoufale hledat, Josef Vissarionovič se přece nemohl mýlit, vina musela být na naší straně. ČSR se nicméně stala i z hlediska zbrojení nejdůležitějším spojencem SSSR, i když postupně rostla i role NDR. U nás byly pro tuto orientaci alespoň relativně dobré předpoklady, ale co v zemích jako Maďarsko, tam to byla hotová katastrofa. Ovšem i v ČSR se nakonec ukázalo, že nejsou předpoklady realizovat v potřebné kvalitě a tempu růst produkce, která se naplánovala. Už v roce 1952 se konstatovalo: »Plán zbrojní výroby se neplní, příprava nových typů a materiální zabezpečení výroby je v naprosto kritickém stavu.« Sovětští poradci, kritizovaní z Moskvy, tvrdili, že často jde zřejmě o sabotáž, že fabriky mají potřebná zařízení a mohou si opatřit suroviny, chce to jen víc kázně. Gottwald na vedení KSČ: »Někteří soudruzi si neuvědomují, že problém zbrojní výroby se stává problémem politickým. Stojí otázka, zda se vůbec chceme bránit, chceme, aby za nás znovu jiní krváceli jako za minulé války?«
Tanky se vyráběly v ČKD Praha a v Martině. V roce 1952 se z plánovaných 900 vyrobilo jen 200, a to ještě měly řadu poruch. Zjistilo se, že některé továrny se začaly stavět zbytečně, např. Huko na východním Slovensku. Později se tam hutě začaly stavět znovu. »Východňár« Bilak si tam chtěl postavit průmyslový pomník.
Čepička krok za krokem měnil armádu ve stát ve státě. V cestě mu stál mj. Karol Bacílek, v letech 1951-52 ministr státní kontroly, v letech 1952-53 ministr národní bezpečnosti, který měl také velké mocenské ambice. Ministr obrany nejdříve souhlasil s převodem vojenské kontrarozvědky do rezortu Státní bezpečnosti. Brzy toho však začal litovat, protože si uvědomil, jakého nástroje se zřekl a jakou situaci vyvolal. Jako důvod ovšem uváděl jen existující a pokračující nezákonné metody, i když jiného druhu, než jaké dříve za Reicina používalo toto zpravodajství. Chtěl tento útvar zpět do svých rukou: »Převodem se situace zhoršila přímo katastrofálně. Nám v armádě zaverbovávají tolik osob, že v útvarech je více zaverbovaných než nezaverbovaných. Tito lidé to považovali za důvod, aby méně pracovali; kdykoliv odcházeli z pracoviště, opomíjeli velitele, zvláště když byl nezaverbován, porušovali nedílnou velitelskou pravomoc. Tento stav ochromoval kritiku ve stranických organizacích, bylo možno podávat zprávy tak, že nikdo za ně osobně nezodpovídal. Došlo k zatýkání bez vědomí nadřízených vojenských orgánů. Kontrarozvědka pořádala o klíče od trezoru náčelníka gen. štábu; prý aby měli přístup k nejtajnějším dokumentům. Bacílek sliboval nápravu, nic v tom neudělal.« Do kontrarozvědky přišli mladí nezkušení, hlavně dělníci, kteří v existující atmosféře podezírali kde koho. Gottwald nakonec zasáhl a Bacílek – kterého měl prezident v oblibě – ustoupil. Čepička se tehdy dokázal vmanévrovat do role bojovníka proti nezákonnostem. Avšak v roce 1963 rehabilitační komise ÚV KSČ, tzv. Kolderova, ho označila za jednoho z hlavních viníků, pokud šlo o nezákonné politické procesy z 50. let. Nejvíce to později zdůrazňoval jeho bývalý politický konkurent Rudolf Barák: »Byl to hlavní iniciátor.«
Po návratu z Moskvy v červenci 1951 se uskutečnil největší skok v Čepičkově politické kariéře. Stal se členem představenstva i sekretariátu ÚV KSČ. Prorazil hranici vládnoucí gottwaldovské předválečné garnitury, byl mezi nimi nejmladším. Chruščov v roce 1954 donutil vedení KSČ k tomu, aby ho postupně politicky zlikvidovali. Nakonec byl v roce 1963 vyloučen z KSČ. Stal se dočasně symbolem zla ve straně. KSČ se ho zřekla, on jí zůstal věrný. Usiloval v roce 1968 o politickou rehabilitaci, marně. Podobně jako Barák, když se vrátil z vězení. Tam Čepičku neposlali; mohli, ale váhali. Bránil památku Gottwalda, kterého prezident Novotný obvinil z alkoholismu a papalášství.
Jak zpívají V + W: »Jednou jsi dole, jednou nahoře.« Je třeba to brát na vědomí.
Autor: JAROMÍR SEDLÁK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |