Na pomezí reportáže a povídky
O všech samizdatově či jinak svépomocně vydávaných knihách, jež zhusta přicházejí do redakce Obrysu-Kmene, nelze referovat. Recenzovat (či jen glosovat) můžeme jen některé tituly, jež jsou něčím výjimečné (pomineme-li domnělou výjimečnost samotné existence samizdatu: ten u nás ovšem existuje kontinuitně a minimálně od počátku osvícenství, z politických i ekonomických důvodů). A k těm, jež stojí za pročtení a komentář, patří i útlá knížka Andrey Cerqueirové nazvaná Pinochetovy šavle (ilustrovala Zina Rajnochová, Praha 2011, 35 str.).
Autorka je známá „novinářka pocházející z česko-brazilské rodiny“, jejíž „příbuzní prožili Pinochetův úder v Chile“. Jak můžeme číst na jejím blogu, „věnující se především politickým tématům“ (http://cerqueirova.bigbloger.lidovky.cz/). Svou prózu opatřila podtitulem Příběh o síle odborářské duše a o naději. Text je psán reportážním stylem; protože však autorka nemohla události vidět na vlastní oči, ani netěží z rozsáhlé literatury o fašistické diktatuře, zvláště z literatury faktu, nejde o očité, nýbrž fiktivní svědectví („Příběh i postavy jsou smyšlené“), ovšem inspirované „událostmi v Chile“ a především „vyprávěním brazilských příbuzných autorky“). Text je prostoupen četnými úvahami, komentáři a autentizujícími prvky, jako je např. kapitola Vzpomínky oživil film (s. 31–3). Jistou literárnost textu vtiskuje demonstrovaná fiktivnost, ale i rezonující vypravěč, epická kompozice, místy i styl (s rétorickými postupy, smyslem pro paradox a emblém) a emotivní naléhavost výpovědi, resp. její modelovost. Slovem – žurnalistika se tu částečně snoubí s realistickou literárností, a ačkoli toto spojenectví má podstatně větší možnosti, než byly autorkou využity, výsledek tohoto pokusu by neměl zůstat opomenut...
Hlavními aktéry prózy jsou dva Brazilci, Maria a Antonio. Příběh začíná 10. prosince r. 2006, kdy rozhlasový přijímač oznamuje smrt generála Augusta Pinocheta (na Den lidských práv), a tento paradoxní fakt, společně s následnou debatou (v níž zaznívaly hlasy ospravedlňující fašismus ekonomickým růstem země; proč ne bojem proti komunismu?) a prohlížením starých fotografií, funguje jako spouštěcí mechanismus retrospektivy, jíž dominuje pobyt v Chile v letech 1972–73, než byli nuceni zemi opustit a odletět nejbližším letadlem do Panamy. Jedenácté září je konvenčně spojované s teroristickými útoky v New Yorku, za něž byl „potrestán“ nevinný Irák totálním vydrancováním své země; toto datum se ovšem méně připomíná v souvislosti s letopočtem 1973 a místem činu – Chile. Skutečnost, že před odchodem do Santiaga dostali oba azyl v Jugoslávii a poté v Československu, však byla zaznamenána jen okrajově, jako mnoho dalších...
Text prostupují dva silné leitmotivy, a to motiv sociální spravedlnosti (všichni lidé jsou si rovni, bohatí i chudí; diktatura majitelů továren, sociálních předsudků, prázdné peněženky či bídy ve slumech nemá s demokracií ani spravedlností nic společného) a motiv naděje: naděje v návrat do rodné země, naděje v poznání pravdy, naděje ve spravedlnost; kavárna Esperanza, kde se scházejí pokrokoví Chilané („Tam byla láska, tam byly inspirativní hádky, tam byl vzdor“), je místem naděje dočasně umlčené, ale i jinde znovu a znovu oživované, jak o tom svědčí vývoj v řadě zemí Jižní a Střední Ameriky, včetně Brazílie.
Bohužel ne vše se autorce podařilo. Textu by prospěla větší kompoziční sevřenost, která by dodala příběhu dramatičnosti, napínavosti. Naléhavost jistě vyplývá už z látky, kterou autorka zpracovává, přesto místy zůstalo jen u proklamací. I věty typu „Lze ale v takových diskusích vůbec vyvažovat?“ nebo synekdochy jako „Všude byl člověk“ by bylo funkční přestylizovat.
Zdá se mi – zvláště po druhé četbě –, že by se autorka měla k textu vrátit, prostudovat nejen „rodinný archiv“, ale i odbornou literaturu, podniknout potřebné studijní cesty a napsat skutečný reportážní román, jenž by snad nemusel být publikován touto mezní formou, tedy svépomocí či samizdatovým otiskem. Ale jako celek je i tento útlý svazeček svědectvím minimálně autorčiny poctivosti ke zvolenému tématu i ke čtenáři.
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |