Příspěvek z konference Unie českých spisovatelů na téma Postavení českého spisovatele dnes
Pouze pár strašpytlů se ještě bojí si jenom pomyslet, že se u nás po 17. listopadu 1989 narodil nespravedlivý režim, který se drží urputně moci, rozsévající materiální strach, kontrolovaný penězi. Ale i uvědomování je složitý proces a je potřebné mu vytvořit prostor.
Ten čas a ten okamžik k rozhodnutí, jak s ním naložit, určitě nastane. Naprosto zřejmé již je, že si ani demokraticky, ani svobodně neumíme vládnout. Vždyť žijeme od hlavy až po nohy ve zprivatizovaném státě; otěže mají v rukách nejspodnější lidské a společenské proudy.
Jsem součástí české literatury a žurnalistiky. Nebál jsem se včera, a nebojím se ani dneska. Nedávno mi jeden můj novinářský kolega připomněl, že na tom, jestli bude bohatý nebo chudý po společenském a majetkovém převratu („sametu“) záleželo a dodneška záleží jenom a jenom na něm. Lže si do vlastní kapsy.
Chyba lávky, od nomenklatury jsme plně vkročili do postavení obyčejných otroků vydavatelů a vlastníků médií, veřejnoprávních rozhlasů a televizí, ale i stejnobarevných nakladatelství a nakladatelů. Dohromady se tyto prostředky staly obyčejnými nosiči reklamy, papírovými v éteru, nebo hlasateli režimní politiky - nejenom vlastní, ale hlavně zahraniční.
Na mou glosu Nadávali nám do sviní a do psů - dotýkající se protektorátního a poválečného období a oživování nacistických tendencí v našem životě, jsem dostal a jistě ještě dostanu obrovské množství ohlasů.
Dva za všechny: „Vážený pane Zdeňku Hrabico, děkuji za připomenutí faktu, že dav, lid, národ, se skládají z jednotlivců. Jsem podstatně mladší než Vy. Někdy od devadesátého, devadesátého prvního roku tvrdím, že kdyby měl Joseph Goebbels k dispozici televizi, tedy její masové rozšíření v domácnostech, Hitlerova Třetí říše by byla skutečností. Masáž slovem (jak tištěným, tak mluveným) působí, ale s doprovodem hejbacích se obrázků (a koho by zajímalo, že sestřihem náležitě upraveného děje) to má hned jiné grády…“
Nebo: „Moje maminka (ročník 1923) pocházela z jihomoravské vesnice Boleradice. Děti chodily do školy (podotýkám, že pěšky) do Hustopeč, městečka vzdáleného asi 10 km. Samozřejmě chodily i různě přes pole a les, aby si cestu co nejvíce zkrátily. Přes Kurdějov (Gurdau), čistě německou vesnici, se chodit nedalo, protože čechiše švajne a bemiše hund vykřikovaly už malé děti. Od pětatřicátého roku byly výkřiky doprovázené už fyzickými útoky, kamením, pronásledováním… Když moje maminka slyšela Havla omlouvat se Němcům za odsun, byla v šoku. Jistě nepopírala, že to byla svým způsobem msta, ale po tom všem? V kontextu té doby to bylo prostě rozhodně pochopitelné, mamka měla do konce života z Němců strach.“
Mohl bych pokračovat! Mohl bych ukázat na jednotlivé české celostátní i regionální novináře, filmové režiséry, autory literatury faktu, dnes jednoznačně stojící na sudetoněmecké straně. Nestydí se, jako se nestydělo více tři sta tisíc Čechů, kteří se po násilné okupaci Československa, po vytvoření Protektorátu Čechy a Morava a Slovenského štátu, po roce 1939 „dali k Němcům“.
Jelikož se i k jiným událostem národních dějin chováme, jak se chováme, vystoupil jsem po třech desetiletích, na počátku roku 2000, poté, co USA vstoupily do Iráku - z Klubu autorů literatury faktu. Nemohl jsem přece sedět v jedné školní lavici mezi některými novodobými zrádci a kolaboranty.
To neznamená, že nejsem pro svobodu volby a rozhodnutí, jenže nesmí podobní, kteří takto selhali a selhávají, působit ve vedoucích orgánech, a nejenom tohoto spolku. Třeba takoví, kteří přešli od chvalozpěvů a gigantického oslavování sovětských kosmonautů a amerických astronautů na antikomunistickou rétoriku a začali se zabývat zpravodajskými službami; samozřejmě, že těmi „zločinnými“. Ale nedivím se, byli k tomu vybaveni, vždyť po celou dobu života pracovali pro obě strany.
Budiž mi tyto mé postoje odpuštěny a rád bych, abych za ně nebyl opakovaně obviňován ze žlučovitosti! Naopak - mám rád život, čistý jako naše vysočinské studánky, které každým rokem se svými louckými kamarády z Balkánského ranče pomáhám čistit!
Autor: ZDENĚK HRABICA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |