Jan Werich vzpomíná: „Vysílali jsme u příležitosti pohřbu Reinharda Heydricha program, který v té době měl rozesmát. Snad se mu to i podařilo. Dnes, kdybych jej otiskl, by to byl krutý černý humor a kopání do mrtvých psů.“ V New Yorku se každoročně konal Den Spojených národů s průvodem alegorických vozů. „Mávalo se praporečky, řvalo se smíchy, když kolem kráčela obrovská figura Adolfa Hitlera, podepřená berlemi, která nesla velikánský nápis: ´Upisujte americkou válečnou půjčku!´ Těšili jsme se, až pojede československý vůz, že si pěkně zakřičíme na svou vlajku. A netrvalo dlouho a jel kolem nás. Snad tam bylo víc postav, nepamatuji se přesně, ale vidím na vyvýšeném místě stát muže, prostě oblečeného, dělníka, který má na paži smuteční černou pásku a na pásce jediné slovo LIDICE. Tohle slovo umlčelo dva miliony Američanů. Oněměli tak, jak oněměl celý svět. A byl by veliký omyl se domnívat, že oněměli hrůzou. Vztekem oněměli. A spravedlivým hněvem. Tenkrát slovo Lidice slibovalo, že se stane nesmrtelným.“
A Jan Masaryk přiznává:
„V době Lidic jsem byl v USA a už jsem s naší propagandou nevěděl jak dál, protože jsem vyčerpal všechny možnosti. Pak přišly Lidice, a pro mne začal nový život. Československo se zase vrátilo na mapu a nadále jsme to už měli snadné.“
Přiznání, že někomu začal nový život za cenu zničení života mučedníků u Horákova statku, jejich žen a dětí, nemá daleko k cynismu. Československo by se tak jako tak na mapu světa vrátilo!
Je strašné říci, že Lidice přišly jako na zavolanou.
Deník New York Times 19. června 1942 napsal o lidickém masakru:
„Není-liž nejvyšší čas, abychom si ujasnili, co máme na mysli, mluvíme-li o ´spravedlivém míru s Německem´? Jsou občané vesnice Lidice určeni k tomu, aby rozhodli, co znamená slovo ´spravedlivý´? Odpověď zní: Ano, jsou. Oni to jsou, kteří se vynoří za každým stromem a pobořenou zdí, až nastane veliký ústup nacistů. Oni rozhodnou, že poraženým a rozbitým nacistickým hrdlořezům se nesmí poskytnout ani vody, ani jídla, ani oddechu. Oni budou dohlížet na to, aby v žádných horách světa, v žádných údolích, hlubinách moře či na ostrovech viníci nenašli útočiště před odplatou. Oni pomstí Lidice. Nejsouce zachváceni tímto hrozným zápasem zblízka, raději se ani nepokoušejme mírnit pomstychtivost těch našich spojenců, kteří žili v blízkosti nacistického zvířete. Nejdříve jim dejme možnost ukojit pomstychtivost. Vysloužili si toto právo v agónii žalu a smutku. Teprve potom můžeme pomáhat dělat mír. Jméno ´Lidice´ vymazáno! To jméno běží kolem světa. Je napsáno krví v atlase každého svobodného člověka. Z každé mapy Evropy září nehasnoucím plemenem. Co se stalo v Lidicích, nebude nikdy zapomenuto, nikdy odpuštěno. Jestliže snad dosud existovala počestná mysl jen s drobečkem kompromisu, pak jí už není. Zapadla nadobro v sutinách mučednické a slavné vesnice, kde všichni muži zemřeli jen proto, že se mezi nimi nenašel, kdo by uměl zradit.“
Stanislav Berton z daleké Austrálie nám napsal:
Vážení přátelé,
blíží se 70. výročí lidické tragédie. V červnu 1942 mi bylo osmnáct let. Atentát na Heydricha jsme všichni uvítali s nadšením. Rychle vyprchalo, jakmile jsme denně četli červené vyhlášky se jmény popravených. Atmosféru nacistického teroru si nedovede představit ten, kdo ji neprožil. Slovo otřes není dost silné.
V rámci historického bádání o atentátu jsem získal různá zajímavá svědectví. O Lidicích jsem shromáždil materiál na sto stran náčrtu. Část rukopisu jsem poslal před listopadem 1989 Dr. Rudolfu Ströbingerovi do Německa, část po listopadu 1989 Dr. Zdeňku Mahlerovi do Prahy. Zda něco z mých zásilek použili ve svých knihách a televizních programech, mi není známo.
Přibližně ve stejnou dobu, kdy Pražský rozhlas vysílal úřední zprávu o lidickém masakru, který opravdu otřásl spojeneckým protihitlerovským světem, přijel do Lidic oddíl židovských vězňů z Terezína, aby vykopali hromadný hrob pro zavražděné lidické muže. Mezi nimi byl OTO HOSTOVSKÝ, který přežil holocaust a zaznamenal nezapomenutelný zážitek:
Terezín – středa 10. června 1942. V tento den dopoledne nešla naše skupina jako obvykle na Bohušovické nádraží – výjimečně není avizován ani příjezd, ani odjezd transportu – pracujeme dopoledne v SS lazaretu na „Krétě“ na kanalizačních pracích. Příslušníci SS se opalují v lehátkách. V poledne se vracíme do kasáren – na odpoledne je nařízena pracovní pohotovost. V 13.30 došel příkaz, aby 30 mužů pracovní pohotovosti nastoupila na dvůr. Dostáváme krumpáče, lopaty, 35 dkg chleby, 3 dkg margarinu. Podle potravin to tedy vypadá na delší a těžší práci. Takový zvláštní příděl jsme ještě nikdy nefasovali. O otázce co a jak nemáme již možnost mezi sebou promluvit. Funkcionář Arbeitsamtu nás odvádí na náměstí. U SS komandatury stojí nákladní auto s plachtou, opodál osobní Mercedes Lagerkomandanta Seidla. Nyní se objevil v bráně komandatury Seidl. Má v ruce baterku a nařizuje nastoupit do nákladního auta, které řídí náš známý pan Veselý. Uvnitř vozu je velký sud chlorového vápna, což nevěstí nic dobrého. S námi jedou jako ozbrojený doprovod čtyři protektorátní četníci. Odjíždíme. Před námi Seidlův vůz, který řídí jeho šofér a adjutant Hans Wostrel. Cesta vede přes Doksany směrem ku Praze. Odbočujeme však z hlavní silnice a brzy nato zastavujeme.
Je cítit kouř, nevíme odkud. V blízkosti stojí ozbrojený Schupo. Na otázku, co se tu děje, odpovídá lakonicky: „Dort unten brennt ein Dorf“ (Tam dole hoří vesnice). Seidlovo „Alles raus“ přerušuje naše další dohadování. Četníci zůstávají ve voze. Dle rozkazu tvoříme trojstupy. S krumpáči a lopatami na ramenou pochodujeme dolů do vesnice. Vpředu jde Seidl, na konci Wostrel. Po pravé straně silnice čtu žlutočerný nápis na tabuli – „Liditz – Lidice“. Je hluboké ticho, jen naše kroky je slyšet v tom příšerném tichu. Vesnice se zdá již napůl vypálená a tichá. Ohořelý inventář domácností leží na silnici a v příkopech – peřiny, šatstvo, boty, rádia a také zastřelení psi, kočky, slepice...
Odbočujeme nyní nalevo a zde na louce se nám naskýtá strašlivý obraz – řady a řady zastřelených mužů! Asi deset kroků od nich zastavujeme. Seidl načrtává krumpáčem obrysy budoucího hromadného hrobu. Při práci máme dbát na to, abychom nepoškodili stromy! Doslovně – „aber die Bäume sind zu schönen“.
Je 16 hodin. Začínáme kopat. Seidl nás pozoruje a čtyři ozbrojení Schupo nás hlídají. Tu a tam je teď slyšet detonace, jinak je hluboké ticho. Schupo se každé dvě hodiny střídají. Pomalu se stmívá. Nařizují nám, abychom snesli veškerý hořlavý materiál a zapálili. Po třech, hlídáni jedním Schupo, hledáme po vesnici. Ještě zbylé ploty musíme strhávat a doleji je menší sklad prken, který nám slouží po celou noc. Při návratu k hrobu utrousí nás hlídající Schupo česky: „Škoda republiky…“
U zdi stodoly jsou postaveny slamníky a skříně – ty máme také spálit. Jejich odstranění je svízelné – v bezprostřední blízkosti leží první řada povražděných lidických mučedníků.
Na třech místech budoucího hrobu hoří nyní hranice, aby nám dávaly světlo na naši noční smutnou práci. Kouř a jiskry nám ji ztěžují. Kolem 23. hodiny odchází Seidl, ovšem s připomínkou, že do 6 hodin ráno musíme být v hloubce 3 metrů, jinak že se můžeme klidně položit k ostatním. Když po půlnoci pozorujeme, že vzhledem k daným rozměrům hrobu – asi deset metrů délky a 6 metrů šířky, budeme v 6 hodin ještě daleko od určené hloubky 3 metrů, pracujeme rezignovaně a apaticky dál. Vedle mne pracuje Viktor Aron – střídáme se spolu v kopání a vyhazování hlíny. Je velké dusno, svlékli jsme si košile a pot se z nás jen řine. Tu a tam se stále ozývají detonace. Je nám nařízeno konat svou potřebu pět kroků od zastřelených. Franta Krása, vedoucí naší skupiny nás vybízí, abychom vydali ze sebe vše a do šesti hodin byli v určené hloubce. Vždyť se chceme vrátit domů! Kam? Ovšem alespoň „domů“ do Terezína.
Přesně v 6 hodin je Seidl na místě. „Das sind euere drei Meter, ihr Arschlöcher?“ řve. „No počkejte, já vám ukážu, žádná snídaně nebude!“ Jsme v hloubce asi 2,30 m. Stojím nyní na povrchu a odhazují hlínu dál. Opodál stojí Seidl, má zde dobrý přehled o tom, co se dole děje. Wostrel k němu přistupuje a cosi mu sděluje. Seidl nařizuje Weilovi a mně vzít kolečko a jet za ním. Vstupujeme do nízkého podlouhlého přízemního domku, který je nablízku a který zůstal ještě uchráněn. V kuchyni u kamen leží mladší, asi 25letý muž. Přeřízl si žíly na rukou.
Převážíme ho na kolečku k ostatním. Schupo a SS zatím střílejí zbylé slepice a holuby. Odhazuji stále ještě hlínu dál. Minul mě kamínek – otáčím se – opodál stojí Seidl a povídá: „Das nächstemal treff ich besser, aber mit etwas andern!“ Dávám mu mlčky za pravdu. Asi jsem nepracoval pro něj dost pilně.
V 9 hodin nám nařizují změřit hloubku, je to asi 2,70 m. „Dost a dole zplanýrovat!“ zní rozkaz. V 11 hodin je hromadný hrob vykopán.
Dostáváme nyní černou neslazenou kávu a 2 kousky chleba a smíme si jít na chvilku odpočinout. Leháme si na trávník u vchodu do zahrady. Odpočíváme asi 1/2 hodiny. Mezi řadami mrtvých se procházejí SS a fotografují… A opět nás volají. Špatně se nám vstává. V zádech máme pocit rozbitých žeber a také se citelně ozývá hlad. Máme nyní mrtvé pochovat. Máme nyní prohlížet mrtvé, a cenné věci, jako peníze, hodinky, legitimace i cigarety a podobně, máme hodit do pytle, který Schupo drží. Má-li mrtvý dobré boty, musejí se zout. Šest z nás je posláno do hrobu a ostatní musíme začít s nařízenou prací. Kdo se zdráhá, je surově kopnut a je mu vyhrožováno zastřelením. Stojíme nyní mezi řadami mladých stromků, u nohou prázdné patrony. Teď teprve se díváme mrtvým tváří v tvář. Téměř v každém obličeji zůstal výsměch katanům, kteří je zavraždili. Leží na zádech, na boku. Mladší člověk se drží křečovitě staršího – snad syn a otec. O kousek dál farář v hnědém úboru – jeho bílá hlava zrudla krví. Opodál silnější muž větší postavy s brýlemi. Pak muž s odstřelenou horní částí hlavy. Ta se musí hledat a nasadit, aby prý měl zas mozek a mohl o všem přemýšlet, jak zní cynický rozkaz. O kousek dál leží hubený muž vyšší postavy, tmavovlasý, v tmavém saku, leží se zdvižnou pěstí. I zastřelený bílý pes leží opodál, neopustil svého pána ani v poslední chvíli.
Mrtvé nosíme čtyři ke hrobu. To je podle SS příliš pomalu. Prý stačíme dva. Mrtvého máme tahat za nohy, obličejem k zemi. Děláme to opačně, bereme je za ruce a dopravujeme k hrobu. Když se nikdo nedívá, kapsy nekontrolujeme a pochováváme je se vším, co mají. Téměř každý má u sebe namazaný chleba, který je nyní potřísněn krví. Podle slov Seidla bychom si takový chléb mohli vzít…
Kamarádi dole v hrobě přebírají od nás mrtvé a pokládají je na pravý bok, jednoho vedle druhého, obličejem směrem k hřbitovu. Každý mrtvý má dvě až tři rány v prsou a na hlavě – tu a tam ještě krvácejí.
K páté hodině jsme pochovali, za stálého hulákání, řevu a smíchu opilých a přiopilých příslušníků Schupo a SS poslední lidické muže. Bylo jich – jak bylo nařízeno počítat – 174 a 1 pes. „Der Hund kommt zu den andern Hunden!“ - byla odpověď na otázku, co se psem.
Začíná pršet. Nad námi krouží letadlo. Musíme nyní mrtvé posypat chlorovým vápnem, které jsme přivezli v sudu z Terezína. Prší stále více a těžko se nám hrob zahazuje. Hlína je nasáklá vodou, lepí se na nohy a na lopatu a pociťujeme nesmírnou únavu. Pomalu mizí pod hlínou těla – jen jedna natažená ruka se zaťatou pěstí se zvedá ještě dlouho coby žaloba a výstraha z polozasypaného hrobu – za hodinu mizí také.
Vedle mne pracuje Karel Lagendorf – je zřejmě úplně vyčerpán a minutku odpočívá. To zahlédl na druhé straně Wostrel, běží přes čerstvý hrob a bije Karla bičem do obličeje. Karel krvácí a poslední rány, které v Lidicích padly, byly za námi.
V 10 hodin 11. června 1942 večer je hrob zasypán. Stavějí nás opět do trojstupů a počítají. Vidím Pepíka Roubíčků, Béďu Weila, Frantu Strausse, Frantu Krause, Viktora Laše, Frantu Krásu, Viktora a Jirku Aronovy, Karla Lagendorfa a ostatní. Je nás 30, všichni.
Máme zapadlé oči, ztrhané rysy, krvácející ruce… a věčnou vzpomínku na třicet hodin prožitých s mučedníky Lidic.
Autor: JAN WERICH, JAN MASARYK, STANISLAV BERTON, NYT, OTO HOSTOVSKÝ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |