Petra Lhotská (38) dřív působila jako herečka v ostravském Divadle Petra Bezruče. Nyní žije na
předměstí Příbora v domě se zahradou zvaném Southfork. Starý hluchý a mladý divoký pes,
škrábavý kocourek, hejno drůbeže – čím ještě zlobí touhu po dokonalosti beskydská parafráze na
jméno okázalého dallaského ranče? Snad dveřmi stále otevřenými bezpočtu návštěv? Dost možná.
Ale už jistě ne nejednou duší v nesnázích, které se do Petřina domu vracejí jak dobré holubice.
Copak si někdo dovede představit Sue Ellin jako pečovatelku? Nejdůležitější obyvatelkou domu je
Petřina dcera Veronika (19). Narodila se s takzvanou kombinovanou vadou, špatně se jí chodí a
mluví. Petřiny básně jsou (nejen) o ní.
PETRA LHOTSKÁ
Slunečnice
Víš... pusko?
Jsi taková... slunečnice.
Točíš se a svítíš a... strašně rychle mi rosteš.
Sedím na prahu a drmolím: „Mám tě ráda? Nemám tě ráda?
Chápu? – Nechápu?
Umím? – Neumím?
Chci? – Nechci?
Mohu? – Nemohu?“
A pak to přestane.
Byly jsme a budeme svoje slunečnice, co kloní prázdné hlavy k sobě.
Je řídké ticho, jako v noci,
a ostatní nám nerozumí, a podivují se, a posuzují,
a hodnotí, a... kladně.
Víš? Jsi taková moje slunečnice.
Víš? – Nevíš?
Víš? – Nevíš.
Víš? – Nevíš? – Nevím.
Jí
Ahoj krásko, co dýcháš v stejném rytmu.
Chceš se učit o světě a kupodivu ode mne, která vím méně.
Bez problémů, bez starostí povyšuješ mé objetí nad všechny první nejistoty.
Milimetry něhy, kilometry štěstí, dvanáct kilo, jako doklad o tom, že ještě existuje
všechno základní a nepomíjitelné.
A v dálce... Pořád, pořád my dvě.
Toto ráno začíná až s otevřením sáčku s bonbóny.
Ahoj, vítám tě ke mně – jasný argumente proti všem tezím, že už nic nemá cenu.
Nepotřebuji nic víc.
Jen pojď ke mně, mé nejkrásnější závaží.
Kde?
Bože! Já si vážně myslela, že teď je čas na dobrý skutek a... Ona usnula.
Zbyl tu jen drobný čas, řídká tma, tichý stesk, a to, že to začlo bolet. Jo, a lék!!!
Bože, že prý už nikdy nebudu sama.
Tak HERR GOTT
– kde se dneska flákáš???
Za ni
Moje mamka je velká.
Dělá všechno.
Zvedá lžičky ze země, hýbe dveřmi, chodí,
mluví do telefonu, obrací oblečení naruby a vozí mě velkým autem.
Je i hezká.
Dneska mě třikrát držela a zpívá si.
Někdo na ni mluvil z telefonu. Asi půjdem na výlet, až obrátí rukávy.
Je i třepavá. To se mi asi bude točit hlava. Musím spát vedle ní.
Penízky nepřišly, bude moc křičení a pak bude celou noc hrát televize.
Mamka je i mokrá. Řekla, že budem mít svoje doma.
A tak je velká, hezká, třepavá a
strašně mokrá.
Mám pokojíček, termix, kamarády a… mamka zase bulí.
Telefon nezvoní a nepůjdem nikam.
Zvednu svou lžičku ze země, obléknu se a zpívám. Mamka je moje doma.
Je velká a dělá všechno.
Ale já jsem hezká a ona... trochu slepá.
DO-PI-S
Mé jméno dostalo nový svět.
Vás, a slunce, co někdy kvete.
Zrcadlo mluví navždy, a peřina tak furt okolo mě.
Bliká někde hrom a strašně bolí hřeben.
Jsem blázen do mramoru.
Dík, ale
míjíte mně.
Váš autista Rem
Navrhuji
Ráno co ráno mám přání.
Prý spravedlivý Bůh ať dostaví se osobně.
Sedla bych s ním na kafe (rum asi nepije) a pěkně zostra mu řekla svoje.
Že to trochu přehnal, a ty řeči o něm že jsou pěkné kecy.
Nikdy nepřijde.
Chápu, svědomí je svině.
Koukáš na mě a tou svou andalůštinou proneseš, že „maka je moje opica“.
Na papírových nožkách doplandáš až ke mně a (jak to?) celou mně pohladíš
těmi nejrůžovějšími ručičkami.
Je mi trapně. Nemám uklizeno a Bůh je tady.
Jsem úplně blbá.
Jasně – pod tak velkým srdcem se ti ty nožky musí trochu viklat.
To fakt nevím
Tak, prý jsi vážně nemocná, nebo… postižená.
Říkala to dáma, co se pořád vrtí a opakuje stejné věty.
No, je od toho – měla bych jí věřit.
Jenže: setkat se s ní někde jinde, asi by řekla:
„Víš, je mi nějak divně,
uvař mi čaj, nebo mně obejmi.“
Já bych jí dala pusu na nos a ona by se zeptala.
„Jak to děláš?“
Pohladila bych ji po vlasech slepených gelem, tak, aby se nevrtěla…
„Mám zvláštní dceru.“
Možná... Možná, že by mi pak usnula na klíně a zapomněla si vyndat kontaktní čočky.
Bělmo
Když otočíš hlavu a tak nějak divně se zakvedláš, já jsem ještě více s tebou.
Musím – tak velí Bůh a ten jeho zákon.
Ale, je tu ještě něco. To máme jen spolu. Ty a já.
Je to někde (Bůh ví, kde).
Snad ve stisku tvojí dlaně – bojí se, bolí, a říká: mám sílu – vydržím.
Snad v té tvojí nožce, co, tak vtočená dovnitř, by už konečně chtěla vykročit.
Snad v tom, jak se chvěješ chladem, rozčílením,
nebo v napětí, jestli to protivné někdy skončí.
Anebo v tom bělmu, bílém jako řada kachliček, jako v nemocnici,
bílém jako spánek úlevy,
jako všechno, co je čisté.
Vidíš? A já pořád říkám, dýchej!
A zapomínám ti v bělmu číst
ty přesné články bible.
Tak moc jsem tady.
A ty tam.
Jsem stejná
Miluji Tě – vášnivá duše.
Jsi stejně jiná, jako já.
Vlastně, co je tak divné?
Česat se zezadu dopředu?
Čistit si zuby a pohybovat místo kartáčkem hlavou?
Nesnášet říhání potichu?
Chápat jen, co chci, a jiné ignorovat?
Smát se na všechny bez rozdílu?
Vášnivě milovat barvy, světla a zvuky?
Jsem bachař normálu a mou povinností je tě spravit – rozbitý robotku.
Sledovat hladiny krve, váhu, intelekt…
Kdy nám dají pokoj? Dvěma jiskrám stejného kamene.
Nakonec, já chroptím, abych k nim patřila.
A ty?
Jsi vášnivá duše.
Dej Bůh, abych se zbláznila – ale nafurt!!!
Představa
Ty, já jsem měla dneska sen, to by jeden padl!
Tak, jako spím (v tom snu) a ty za mnou dojdeš po svých, je ti asi dvacet,
přitom já tam jsem, a plynule se mnou mluvíš.
No, koukala jsem jako blázen.
A ty hned bez okolků, že prý:
Co z toho mám, takhle tě omezovat?
Že už máš svoje názory a že mně máš už plné zuby...
Já ti vstanu (v tom snu jako) a mám tak akorát chuť ti jednu střihnout.
Ty, my jsme ti byly v tom snu obě úplně normální.
No, strašná představa.
Zaplať pánbůh, že jsem se vzbudila.
A... že mi ani nerozumíš, co ti tady říkám.
A že jsem tvoje máma já.
Venku
Tó je ale krásný park, có?
Célý bezbariérový.
A koukni – za lavičkami jsou i kolotoče.
Neboj, zaparkuju tě tak, ať na ty děti vidíš.
Skočím ke kiosku, počkáš?
Pohlídej mi kabelku.
A je po skleničce, to jsem ale…
Znamení, že tuhle už jsem si dávat neměla.
Jdem domů,jo?
Ták jedém.
Počkat. Co to máš pod kolama?
Aha – ty blbé střepy.
Tak vidíš. Prý přinášejí štěstí.
A nám protrhly obě duše.
Co ty jsi zač
Pro Boha.
Kdo to v tobě je?
Jak je možné, že mne obejmeš, když to nejmíň čekám.
A nejvíc potřebuju.
Co mi to přišlo z nebe ve tvém dívčím obalu?
Vnímám. Ale nechápu, když trpíš za mě.
Piju, abych se nezabila.
Nepiju, když mě držíš za ruku.
Jen s tebou umím umírat denně.
Kamsi
Držíš mě, mami.
Tak srdečně a s něhou.
Občas za ruku a někdy,
ještě víc – přes fotky.
Krásně mě držíš,
až se mi vážně dýchat nechce.
Jo, a někdy za flígr.
Jako bys ještě dneska věděla,
co jsem zač.
Ty mě tak bezmezně držíš,
k neuvěření, že tu už léta nejsi.
Jak jsem tě viděla tenkrát
vhnilou do pohovky,
držíš mě moc,
tak moc, že mě tady fakt
asi jen tak nic
NEUDRŽÍ.
Taky Ty a já
Moc málo místa na sezení. A málo vzduchu…
Tak moc lidí a hodně „přemýšlení“,
moc léků, dek a špilek v uchu.
Tak nepřeberné kombinace srstí a žláz
o to veselejší bolest – že jsem jedna z vás...
Takové jen „trošku“ – přes školu, charity, a sociáááální program.
Tak neskutečné, milé, když vás sama poznám.
Moc nároků na smlouvu s vším, co smím…
Tak nepříčetných řečí kolem toho, co sním…
Tak laskavě si někdy ráda myslím – to své.
Tak za všechno to „dobro“ vysílám to „zlé“.
Moc ráda v noci s mamkou někdy v prázdné vaně
mudrujeme nad tím, co se s námi stane…
Obě mimo rámus, taky mínus – boží.
Hlavně že nám pevné zdraví slouží!
Potrhaný balón letí zevnitř ven…
Není barev, aby to byl jen dutý sen.
P. S. případnému sponzorovi:
Chci být sama... ale s někým.
Nikdy nevíš
Za pár let se tomu třeba zasměju, jako všemu.
Ale teď začala pod okny projíždět auta (kolik zas asi je?),
a já jsem si přece slíbila, že vstanu nová, jiná, čistá...
A sedím tu pořád stejně já!
Stejná, stejná, stejná...
Ale, za pár let tě třeba někde potkám,
a ty se ke konci rozhovoru zeptáš:
„Jsi s někým, nebo jsi sama?“
A já?
Možná, že i za pár let se trochu zastydím a odpovím:
„Ne, nejsem sama.“
Tobě se půjde lépe a mně prolétne hlavou.
Mám přece ji, osle! A vyprsknu smíchy.
No, za pár let, možná.
Teď si dám radši další kávu – auta by mě stejně asi budila.
Kam asi jezdí takhle v noci?
Na větvi
Tak trochu za vodou i za mlhama situací
se po sedmé chci vdát.
Tak poněkud za zenitem a v propadlišti vzpomínání…
cítím nejvíc vůni jablka.
Tak pomalinku, krásně-jistě…
se mi otevírá tvar přítomna.
Tak ráda bych se otočila
a objala se.
Tak mile procházím se cizími bolestmi,
ač prší zas i na mne.
Tak nějak se mi někdo modlí v břiše .
Tak to nepromarni…
Nemusíš to dojíst – jen si kousni.
Nejsem Eva, ale
buď (po sedmé)
Adam.
Čí jsem
Půjčila jsem sestře náhrdelník po mámě.
Sousedce chleba. Zase neměla nic pro děti.
Kamarádce stovku.
Strejdovi auto.
Dceři mé oblíbené tričko – sluší jí víc. (Snad to není příliš brzy.)
Kolegyni brejle. Obě vidíme prd.
Příteli jsem půjčila pár fotek. (Snad to není příliš pozdě.)
Šéfovi svůj čas.
Tátovi pár filmů na DVD. (Snad včas.)
Známým dům. Chtěli se milovat a venku je ještě zima. (Snad né příliš brzy.)
Párkrát jsem půjčila i svou radost.
Občas půjčuji, i když sama nemám vůbec nic... (Snad včas.)
A … proč ne?
Když já si taky tak ráda půjčuji.
A tak ráda se vracím…
Autor: PETRA LHOTSKÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |