Takový tón nasadili vydavatelé a autoři knihy OBJEVY REDAKTORŮ DNES (rozumí se Mladé fronty Dnes) Martin Komárek a Ladislav Verecký. Na zběžný první pohled by se zdálo, že tito autoři zastávají levicové smýšlení a že obsahem jednotlivých kapitol knihy je smích z jistě nežádoucích jevů kolem nás. Avšak běda těm, kdož by této pozici uvěřili, i když samotné dílo (vydalo nakladatelství Práh v Praze, 151 str.) by tomu nasvědčovalo. V obsahu knihy asi dvakrát – třikrát najdeme zmínky, jak tuto knihu číst, aniž bychom všemu hned skálopevně věřili. V tomto smyslu je tón knihy podobný jiným nasazeným tónům některých publicistů, jejichž jména stojí pod televizními (a jinými) sledovanými programy. Oba autoři – ale to by se musel čtenář hned od začátku dostat na konec knihy – uvádějí věci na pravou míru tím, že píší o mystifikacích. Rovnocennou složkou knihy je ovšem také fotodokumentace, která neznalé lidi může svádět k úvaze, jak se to takto mohlo nafilmovat, „to se tak jistě muselo stát“. Kniha je složena z dvaceti „záhad“ polistopadové historie, a my se tu vskutku setkáváme s událostmi, jaké se staly. Vtip je však v tom, že se tak stát mohly, některé se i staly, ale jiné jsou mystifikující. Autory zřejmě nebude prohánět žádný zjevný cenzor, kniha sama bude zajisté předmětem zájmu čtenářů a možná i sháňky v knihkupectvích, snad mnozí budou i obdivovat „statečnost“ autorů a tvůrců poutavého vnějšího vzhledu, kniha zkrátka půjde na odbyt.
Vypadá to, že kniha Objevy redaktorů Dnes je složena z příspěvků tištěných v příloze deníku Mladá fronta Dnes, což však autor této recenzní zprávy nemůže plně doložit, protože ne každé číslo Dnes se mu dostane do rukou.
Samozřejmě, a v tom se ozývá pak vážnější zamyšlení nad texty, je možné se „bavit“, jako to dělala dvojice autorů, tím, že se ozývají „potrefené husy“, kterým nebylo lhostejné, jak vypadá jejich mediální obraz před veřejností, čímž ale jen nahrávají léčkám obou autorů a grafiků, kteří dělali „fotodokumentaci“. Tedy „vážně se zárukou“ se kniha brát nedá. Nelze jí však upřít, že oba autoři mají své dávné vzory, o nichž nepíší, ale které by se daly najít třeba již v antickém Řecku, nebo ještě spíše ve francouzské literatuře (Voltaire).
Nápadné ovšem je, že z tzv. levicového spektra měli tu „čest“ do obsahu knihy proniknout jen nemnozí, a to ještě ne úplně přesvědčivě ve všech případech (takový Miroslav Šlouf nebo Vojtěch Filip). Činí to tak dojem, že právě na levicové straně politického spektra se nevyskytují lidé, kteří by svými činy zavdávali příčiny a důvody k textům, jaké by popisovaly různé sexuální nebo majetkové aféry, zkrátka že lidé „levicoví“ nejsou přímo pro smích a nejsou ani směšní. To by nás snad mohlo i těšit, avšak… zase by zde vystupovala do popředí různá lidová pořekadla o tom, že smích je zdravým kořením života a že kdo se dokáže smát… Je to zkrátka něco jako „různočtení“.
Autor: JOSEF BÍLEK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)