(20. 6. 1848 – 2. 6. 1922)
Připomenout výročí devadesáti let od úmrtí jednoho z největších sochařů naší novodobé výtvarné tradice, Josefa Václava Myslbeka, je povinností, a chtěla bych zdůraznit, i ctí pro nás současníky. Každá doba hodnotí uměleckou tvorbu, svou současnou, ale nesmíme zapomenout, že svým způsobem i tu minulou, která vznikla v jiné situaci, v jiných společensko-historických podmínkách. A tak každý „dnešek“ má právo posuzovat a hodnotit, ze svého hlediska to, co bylo vytvořeno pro jiné publikum. Abychom byli konkrétní, takovými proměnami prochází například i dnešní přístup k umění a k celkové kultuře svázané s národním programem.
Hledáme-li kořeny, příčiny, dnešního odklonu od zájmu o umění národního obrození, ale i umění na ně navazující, tedy počátků první republiky, důvod bude asi spojen s dnešním obecným nezájmem o tyto otázky, který vychází z jednostranného preferování globalizačních tendencí, s představy o jednotné nadnárodní Evropě. Domnívám se, že právě v této souvislosti je naší povinností jít znovu ke kořenům věcí, kde základní a zásadní metodologický problém je ve snaze o pochopení a posouzení uměleckého projevu v kontextu doby, v které vznikal.
Je jisté, že každé umělecké dílo, v tom pravém slova smyslu, svou dobu překračuje a v jisté nadsázce se stává nadčasovým. Přesto se na umění, například národního obrození, musíme dívat prizmatem doby vzniku, chápat i jiné souvislosti, než jsou souvislosti estetické, umělecko-historické.
Jako jistý příklad za mnohé můžeme volit velkou část tvorby J. V. Myslbeka. Především jsou to čtyři sousoší, která jsou již svým námětem a zároveň i obsahem výsostně národně angažovaná, vycházející z mytologie našeho domácího prostředí.
Tato sousoší, která jsou v současné době instalována na Vyšehradě, i když byla určena pro jiné prostředí, představují bájnou kněžnu Libuši s Přemyslem, další pár vychází z příběhu o dívčí válce, Šárka a Ctirad, pak je to sousoší představující slovanské reky Záboje a Slavoje, poslední zpodobňuje bájného pěvce Lumíra spolu s dívčím aktem, alegorií Písně. Tato významná sousoší vznikla v souvislosti s budováním vltavského nábřeží v osmdesátých letech 19. století, kdy Praha prodělávala velký stavební rozmach. Je to především Podskalí, kde bylo nutné vyřešit komunikaci mezi oběma vltavskými břehy, které do té doby zajišťoval přívoz. Takové řešení již zdaleka nevyhovovalo, a tak se stalo velmi aktuální otázkou přemostění Vltavy.
Základní kámen nového mostu byl položen 13. května 1877. Po diskusích byl most nazván, stejně jako podskalské nábřeží, jménem „otce vlasti“ Františka Palackého. Součástí mostu měla být v tehdejší době naprosto samozřejmá a nezbytná umělecká – výtvarná výzdoba.
V roce 1881 byla vyhlášena soutěž na sochařskou výzdobu mýtních budek na obou stranách mostu, na kterých měly být umístěny plastiky. V komisi tehdy zasedali například výtvarníci -malíři Soběslav Pinkas, František Ženíšek, ale také teoretici, estetici Josef Durdík, Otokar Hostinský a Miroslav Tyrš. Myslbek v této soutěži zvítězil, jistě také za přispění Miroslava Tyrše. V dopise adresovaném svému nejlepšímu příteli Vojtěchu Hynaisovi radostně ohlašuje: „Ty víš, že obdržel jsem první cenu na sousoší (v konkursu na most Palackého), které konečně naději mám i prováděti. Jisté nedorozumění ze strany městské rady a mnou bylo dr. Tyršem… ihned odstraněno a mělo za následek, že jsem vybídnut, abych ihned vyhotovil ještě čtvrtou skicu.“
Můžeme se domnívat, že to, co spojovalo tyto dvě významné osobnosti uměleckého světa, Myslbeka a Tyrše, bylo bezpochyby preferování tradiční realistické formy, která jasně vyjadřovala silný národní étos. U Myslbeka se projevoval v národní tématice, u Tyrše pak v jeho textech, jako například v monografii o Jaroslavu Čermákovi a jiných, ale zvlášť a jedinečně v jeho duchovním odkazu konkretizovaném v sokolském hnutí.
Tato čtyři monumentální sousoší stála na mostě Palackého do února 1945, kdy Prahu postihl americký nálet, který mimo lidských obětí zničil řadu objektů. Tak také devastoval Palackého most a s ním i Myslbekova sousoší. Po dlouhých peripetiích byla tato sousoší rekonstruována a instalována na Vyšehradě. O jejich instalaci můžeme diskutovat. Na dosti velkém prostranství jsou otočena čelní stranou k sobě. Bohužel dlouhá léta byl divák nucen obcházet tato sousoší jen zezadu. Tahle instalační chyba byla svým způsobem později kompenzována vzájemným propojením cestiček uvnitř prostoru mezi sousošími, a tak má divák dnes možnost prohlédnout si jednotlivá sousoší i z čelního pohledu.
Čtyři sousoší na Vyšehradě jsou jen jedním z velkých Myslbekových úkolů, který stále existuje a funguje ve veřejném prostoru.
Myslbek měl to štěstí, že velká část jeho tvorby našla své uplatnění, že stále umělecky a esteticky oživují naše města, parky, že svým způsobem spoluvytváří estetické klima. Tvorba J. V. Myslbeka žije dál mezi těmi, pro než byla určena, nepotkal ji osud mnoha jiných, které musely podlehnout dobové ideologické revizi. A tak, přes dnešní tzv. neatraktivnost národního programu, nás stále dojímá dominantní podoba Libuše, lstivost Šárky, líbeznost Písně.
Autor: VĚRA BERANOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |