Téma naší konference zní „Postavení českého spisovatele dnes“, ale k tomu, aby bylo možno uvažovat komplexněji, potřebujeme znát, jaké bylo postavení (a reflexe tohoto postavení) českého spisovatele v minulosti, minimálně od 19. století, na což bohužel není čas ani vhodný prostor. Jen připomenu několik mytogémat z minulosti nedávné, pro někoho už z historie: reflektovala totiž postavení českého spisovatele, jakkoli pokřiveně. K mytologii konce osmdesátých let patřila představa hrdého a svobodného literárního umělce trpícího v komunistických žalářích za literární činnost. Reflektovala i postavení spisovatele, jenž nemůže publikovat, musí mlčet, protože mu hrubá totalita zakázala psát a zpívat. Zlo tu stojí proti dobru, bezpráví proti právu na majetkovou spravedlnost, hrubé násilí proti svobodě myšlenky, bestie proti nevinné oběti. Po listopadu to vyjádřil Jirous slovy: „…dneska válka skončila a my jsme vítězové. Já, Vašek Havel, Jirka Dienstbier, Komárek, Miller – my jsme vítězové. Musíme se chovat podle toho. Jako na dobytém území“ (Studentské listy 10, r. 1. s. 3, v rozhovoru s Alexandrou Berkovou). Pro úplnost je ovšem třeba dodat, že i „Magor“ Jirous proklamoval, že „jediná možnost je národní smíření, to znamená nemstít se nikomu, nikoho nevěšet, nikoho netejrat“, jenom se „ti lidé“ nebudou podílet na „řízení našich věcí“. Jak krásně a prostě řečeno – našich věcí… Do jaké míry disidentům přerostly události přes hlavu, zda očekávali to, co přišlo a čehož důsledky dnes prožíváme, to nechejme rovněž stranou; jisto je, že brzy byla odsunuta celá generace (generace?), desítky a desítky autorů do bezvýznamnosti, jak se vyjádřil Milan Jungmann, jeden z oněch polistopadových „vítězů“ – mohli sice publikovat, ale jen za své, zpočátku pouze v zahraničí, mediálně ignorováni či vysmíváni, ba démonizováni.
Stereotypy zlých komunistů a zlé totality (podobně jako kdysi hodných komunistů a hodného socialismu) ovládly při výkladu postavení spisovatele v tzv. totalitní minulosti prostor na školách středních i vysokých. Totálně, takřka bez výjimky. Je s nimi plně kompatibilní představa, medializovaná koncem osmdesátých let i tzv. oficiálně, že spisovatel je obětí režimu, který mu to či ono neumožnil, jiné hrubě znemožnil, to zcenzuroval, ono nezaplatil, nechal jej živořit atd. Vinen je režim, systém, později označený jako totalitní zlo. Spasitele české literatury jitří vědomí, že jiní spisovatelé, totiž ti zakázaní, by měli dostat příležitost také publikovat a ukázat nám všem, jak se má psát moderně, bez tematických tabu, abychom se konečně přiblížili v našich zaostalých poměrech vyspělým literaturám. Stačí tedy změnit poměry, a ty už samovolně, přirozeně oddělí kvalitu od nekvality, hodnoty od nehodnot. Nastolí normalitu místo „normalizace“, jak se tehdy pěkně psalo, soutěž myšlenek místo jediné pravdy, hodnotu spisovatele danou dílem, nikoli nomenklaturním zařazením a členstvím ve Svazu spisovatelů. Literatura je přece poznáním národa a lidstva, má mimořádné humanizující společenské poslání, které musí politici, zvláště ti komunističtí, slyšet a řídit se jím.
Těsně po listopadu nastala exploze, ale ne geniálních myšlenek a metafor, nýbrž slovních exkrementů. Manifestů, udání, programů, brožurek, petic, pomluv, hesel, plakátů, každý chtěl něčím přispět, ale brzy se dostavila jakási deprese – máte právo psát cokoli, pokud respektujete ústavu a zákony (a ejhle, nelze psát cokoli…), nároky však nemůžete uplatnit žádné. Postupně se vytráceli – vnímaví politici, bohaté svazy, stipendia… až se po létech stal spisovatel čistě soukromou osobou, pranepatrným prosebníčkem před byznysmenem či vlivným politikem. Stal se tak, možná částečně i svým přičiněním, trochu podivínem píšícím za své, za sebe a de facto pro sebe, pro potěchu svou a svých přátel, ctitelů. Nemá žádnou společenskou funkci, když tu přece mají politici a média, lidé svobodně zvolení a hlídací psi demokracie, nemá ani primárně poznávací funkci, tu plní přece hlavně věda a žurnalistika, zůstala mu jen formální estetická funkce – no nekupte to?
Čas přece jen oponou trhnul, některé iluze předlistopadové i polistopadové se rozplynuly, a cosi je zřejmé i vítězům, kteří přece píší dějiny – ty nejnovější nevyjímaje. Už v roce 2002 připomněl Ivan Klíma, že „literatura, která se zříká zodpovědnosti a jíž málo záleží na tom, s jakou silou zapůsobí na mysli i city čtenářů, přispívá k současnému nihilismu.“ (http://old.xantypa.cz/articles_print.asp?idk=758&ida=697).
Kdo se dnes podepíše pod tvrzení, že vše koncem konců vyřeší trh? A není na čase znovu definovat pojem „svoboda“ či „revoluce“? Je revoluční doba, jejíž představitelé od počátku mluvili o „návratu“ a pojmech restituce či obnova „normálního fungování“ společnosti, tedy o kapitalismu čím dál více zbavovaném „přežitků socialismu“, resp. sociálního státu? Nejde spíše o restauraci? To, čeho se obávali a čeho využili ti prozíravější, než jsme byli my? Majetkové a zase majetkové zájmy jsou jediným bohem současného systému, jenž vyrostl na tom, že lidem zcizil jejich majetky (pomocí kuponové a jiné privatizace, popř. je předal restituentům, aby jednu křivdu vykompenzoval ještě větší křivdou), ba dokonce z některých učinil pohádkové boháče. Ale zpět k literatuře a jejímu „provozu“, jak se ohavně píše, a jistě chápete proč…
Na tomto fóru nemá cenu připomínat, co všichni vědí, tedy že se spisovatel ocitl v područí trhu. Má to někdy až tragikomické dimenze, o čemž svědčí rozhovor Patrika Eichlera s bývalým předsedou Obce spisovatelů Vladimírem Křivánkem (otištěný v Literárních novinách), ve kterém zazněla tato – možná - památná slova: „Budeme-li prostě více štěkat, pak můžeme očekávat, že nám někdo při naší neodbytnosti a drzosti nějakou tu kost hodí.“ To bylo prosím v roce 2008. O tři roky později přináší časopis Host ve svém třetím čísle rozhovor s Pavlem Janáčkem, ředitelem Ústavu pro českou literaturu, také nebývale sebekritický, v němž autor přiznává „svůj kus viny na tom, že je dnes literární tvorba vnímána jako něco periferního“, protože s „tou státní literaturou jsme omylem zbořili i literaturu jako prostor veřejných hodnot, provázaných s životem celé společnosti“. Opravdu, metafora spisovatele coby zahrádkáře, který má svůj koníček, parcelku, na níž se vydovádí, jež zaplevelila tzv. postmoderní prostor devadesátých let, se notně „vymstila“ ne jejím šiřitelům, např. Petru A. Bílkovi, nýbrž literatuře jako celku.
Spisovatel ani nakladatel nemá tu výsadu jako instituce typu České televize nebo Českého rozhlasu, jimž platíme daně formou koncesionářských poplatků, aniž bychom si je třeba jen na minutu denně pustili. Literární tvorba není ani dotovaná, jakkoli špatně, jako divadla (byť stále méně a méně) a nemá mecenáše a sběratele, nemůže počítat s ničím, snad jen s občas dotovanou literární cenou. Spisovatel musí mít civilní zaměstnání, pokud vůbec nějaké sežene, prosit, shánět peníze, zalíbit se mocným, anebo nést trpké důsledky své nezávislosti, svého bezdomovectví. Nic nového pod sluncem, ale aspoň to je jasné.
Není však od věci připomenout si, že byly doby, kdy jakákoli kritika ostudného stavu, pokud nebyla ignorována, byla alespoň kaceřována jako „zlolajná“, plná „osočování“. Např. v devadesátých letech byli spisovatelé a kritici, kteří „nepřitakávali“ polistopadovému systému, označeni za mrtvé. Taktéž i pisatel tohoto textu. A v následujícím desetiletí? V červenci roku 2006 publikoval Miroslav Vejlupek na Neviditelném psu článek nazvaný K situaci literatury a v literatuře, v němž mj. napsal, že „literární autoři jsou na počátku dvacátého prvního století frustrováni společenským nezájmem o literaturu, jíž ovšem přiznat přívlastek krásná je začasto značně problematické“, což bylo hbitě odmítnuto coby výlev podprůměrného autora, který „když si sám neví s psaním rady, začne tvůrčí práci znevažovat“ (V. Novotný na adresu Miroslava Vejlupka, In: http://www.reflex.cz/clanek/stary-reflex-reflex-cz-reflex-cz-ostatni-autori/23635/jak-zly-pes-na-neviditelnem-psu.html).
Pokud mohl být kritický výpad Novotného ještě motivován obranou prozaiků, které pokládá za představitele vpravdě „krásného písemnictví“, a tedy Vejlupkem nespravedlivě přehlížených, potom totéž nelze napsat o kritice Pavla Janouška, bývalého ředitele akademického literárněvědného ústavu a podobně jako Novotného docenta literární vědy (!), jenž o postavení Unie českých spisovatelů (v souvislosti s jejími kurzy tvůrčího psaní) napsal tento pasus – lapsus: „Dokladem toho, že nemusí jít jen o komerční, ale i ideologickou záležitost, jsou kurzy pořádané Komunistickou stranou a prokomunistickou Unií českých spisovatelů od listopadu 2009 do října 2010 se záměrem vychovat spisovatele kritické k polistopadové společnosti, kultuře i literatuře.“ In: http://www.iliteratura.cz/Clanek/28725/janousek-pavel-lze-se-vyucit-na-spisovatele.
Jako lektor dobře vím, kolik let, kde a s jakými lektory byly kurzy pořádány, co bylo předmětem studia, teoretických výkladů i praktických stylistických cvičení, ale jinak myslím, že přehlížení podobných proklamací bude dostatečným výrazem jejich hodnoty.
Přirozeně se vyvíjely i představy o poslání spisovatele, o smyslu jeho tvorby. Zprvu se zdálo, že smysl umění je v něm samém. Slovesné umění je autonomní, tvořeno labyrintem významů, jest to stavba, z níž nelze nic vyjmout, aniž by se celá nezřítila. Modlou se stala tzv. literárnost, v níž byla spatřována specifičnost literatury, přičemž další funkce byly přehlíženy nebo marginalizovány. Slova „svědomí národa“ byla vysmívaná, umělecký realismus diskreditován, funkce literatury všemožně zpochybňovány. Spisovatel přece nemusí brát ohled na čtenáře ani na realitu. V současnosti se situace přece jen mění, v souvislosti se ztrátou iluzí, byť velmi pomalu, ale vliv na materiální podmínky literatury a literárního života to nemá žádný. Dokonce se reálně uvažuje o zrušení ministerstva kultury…
Abych nebyl jen negativní, je dobře si uvědomit, že literatura existovala – a kvalitní – i za první a druhé světové války, že mnohá geniální díla českého písemnictví vznikla v době protektorátu, že i doba revolučního teroru přinesla cenná literární svědectví. Podobně i nástup kapitalismu bez přívlastků ještě automaticky neznamená úpadek literatury. Tedy nikoli v onom absolutním smyslu slova, jak o tom svědčí poezie, sice jakoby popelka mezi literárními žánry, ale paradoxně schopná nebývalé metamorfózy.
Právě v poezii, kterou snad systematičtěji sleduji, sice ještě straší mnohé stereotypy, ale současně se stále výrazněji prosazují nové, staronové i osvědčené poetiky, dávající tušit, že přešla ze stádia klinické smrti do životaschopné vývojové fáze. Provokativní jsou už jakoby bezprostřední reakce na realitu v podobě groteskní glosy pracující s nehoráznými hyperbolami, alogismy, využívající záměrně a okázale odliterárněného zvěcnělého výrazu, příkladem budiž tolik diskutovaný Petr Štengl, výrazu notně skřípavého. Jako by chtěl básník říci – pryč od literatury, zpátky k toku běžné dialogické řeči, třeba hádavé a pokřivené, protože zrcadlící pokřivenou skutečnost. Vedle tohoto (někdy opravdu „na hraně“ existujícího) brutálního výrazu, stojícího na okraji oné vzývané literárnosti, se prosazuje i poetika podstatně tradičnější, jako jsou písně, „mstivé kantilény“, ironické stylizace, cosi podobného volnému toku postřehů, invektiv či narážek, spojených s literárním subjektem coby dramatickou postavou, jež si nasazuje masku, aby své poselství přesvědčivěji předala, což dokládá tvorba Pavla J. Hejátka. Na vzestupu je zvláště symbolistní poezie pracující s živoucí metaforou, mnohorozměrná a přinášející komplexnější poznání, slovesný obraz jako model reality, jakkoli individuální a subjektivní, o čemž svědčí řada tvůrců, z nichž jmenuji za všechny alespoň básníky Vladimíra Janovice a Karlu Erbovou. Čile se i v mediálním prostoru daří nejkratším literárním útvarům, jakými jsou aforismy, sentence, gnómy a maximy, možná spíše než klasickému žánru epigramu; připomenu snad jen aforismy Ivana Fontany, sentence Michala Černíka nebo satiry Jiřího Žáčka. Renesanci prožívá i poezie založená na významových a stylistických posunech, aktualizacích frází a klišé, ale i „cizích“ metafor a metaforických spojení, nebo zcela ustálených frazeologismů a idiomů, jejichž mistry jsou na Slovensku Pavol Janík a u nás Karel Sýs. V tomto smyslu lze pokládat krizi literatury z devadesátých let za překonanou.
Smyslem spisovatele (včetně nakladatele či literární organizace) není štěkat, aby mu kdosi hodil kost. Pokud systém, v němž žijeme, spisovatelům znemožňuje vykonávat jejich profesi, klade ekonomické či ideologické překážky prezentaci jejich děl, znemožňuje spisovatelům důstojnou existenci, pokud degradoval slovesné umění na soukromou aktivitu, na niž si musí každý vydělat sám, je jasné, že právě tento systém je špatný; na pořadu dne je tedy jeho radikální reforma, nebo prostě změna. Jak jsme viděli z polistopadového vývoje, samotná změna systému nestačí, ale je podmínkou všech dalších změn.
Příspěvek z konference Unie českých spisovatelů na téma Postavení českého spisovatele dnes
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |