Dobový kritik prohlásil kdysi na adresu Karla J. Šlejhara, že nikdo ve svém díle nenakupil tolik chmury a beznaděje jako právě on. Šlejhar zobrazuje život ve své agónii, do popředí staví bolest a utrpení a zlo vnímá jako tajemný fenomén nezávislý na lidské vůli. Připomeňme si alespoň Kuře melancholik a povídku Pohřeb, nejodpudivější zobrazení vztahu matky a dcery se zástupnou ikonou nemanželského dítěte. Pro neustálou konfrontaci lidských osudů s děním v přírodě se vžil termín syntetický paralelismus. Dnes, zhruba po sto letech (prozaik, významný představitel české moderny zemřel v roce 1914), můžeme tyto symptomy využít pro hodnocení díla amerického autora Cormaca McCarthyho (1933). Na stránkách O/K jsme psali o thrilleru Tahle země není pro starý, obsáhle jsme referovali o Krvavém poledníku a vyhnuli jsme se poslednímu románu Cesta, za který autor obdržel Pulitzerovu cenu. Zobrazením post apokalyptické situace McCarthyho světonázorový nihilismus vrcholí.
Román VNĚJŠÍ TMA (Argo 2011, str. 205) je v pořadí druhým autorovým dílem (v USA vyšel v roce 1968). Nejde o počin učednických let, prozaik disponuje filozofickým zázemím, znalostí bible a funkčně využívá instrumentální složky. Název je odkazem na Matouše s varovnou připomínkou doby, kdy nastane pláč a skřípění zubů.
V odlehlé pustině porodí Rinthy za pomoci bratra Cully Holmea dítě. Ten je také nejspíš otcem. Z obavy před prozrazením pohodí novorozence v lese a sestře namluví, že dítě zemřelo. Ta intuitivně vycítí, že chlapec žije a vydává se ho hledat. Posléze ji následuje Culla. Rinthy sleduje stopu potulného dráteníka, neboť jí vnuknutí našeptává: dítěte se zmocnil on. Hledání se tak proměňuje v bloudění až po finální tragédii smrti. Sourozenci se na své pouti míjejí, potkávají množství postav bez rodného listu a případného vývoje. Každá situace v sobě skrývá nevraživost a eskaluje do násilí. Všichni jsou ochotni soudit druhé, neboť sami nejsou bez viny. Absurdní grotesku připomíná scéna, kdy je Culla obviněn z poplašení stáda prasat a smrti jednoho z honáků. Odsouzen k smrti je okamžitě, zbývá jen určit způsob…
Svět, v němž přežívají autorovy postavy, charakterizuje dráteník: Viděl jsem tolik lidský podlosti, až se sám sebe ptám, proč Bůh nezhasne slunko a nejde pryč. Nutno doplnit, že ho teprve čeká setkání s nesvatou trojicí šílených Tří králů či jezdců z Apokalypsy. Tato skupina vrahů snad vystupuje přímo ze země a umlká před ní i příroda…
Závěrečný ortel nad dítětem se odehrává za přítomnosti Cully a vousatý vrah jeho likvidaci ospravedlňuje slovy: Dyž nemůžeš něco pojmenovat,, nemůžeš se k tomu hlásit... Nemůžeš ani říct, co to je.
I když je Vnější tma svébytným dílem, může být chápána jako průprava ke Krvavému poledníku. Mluví pro to řada motivů i jednajících postav (soudce, převozník, bezejmenný kluk). Dynamiku dialogů posvěcuje absence uvozovacích vět.
V závěru Vnější tmy dochází k proměně krajiny v pustinu a spáleniště. Cesta zavádí Cullu do močálu. Když se po ní vrací nazpět, potkává slepce, s nímž ten den mluvil. Neomylně míří do bažin. Holme přemýšlel, jestlipak ten slepec ví, jak ta cesta končí. Slepému by to měl přece někdo říct ještě dřív, než ho nechá v onu stranu odejít.
Navzdory absenci jakéhokoli estetična je četba McCarthyho strhujícím zážitkem; přes alegorii a podobenství nás burcuje obraz zbídačeného světa postindustriální společnosti. Společnosti bez morálky, chamtivosti a základních pravidel lidské slušnosti. Odpověď na otázku, zda v současnosti někdo píše jako Cormac McCarthy zní: Nepíše!
Autor: FRANTIŠEK SKORUNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |