O životě s Jaroslavem Čejkou
   33 otázek Michala Černíka

   Mohl byste se popsat a charakterizovat?
   Nemyslím si, že by na mé fyziognomii a povaze bylo něco obzvlášť zajímavého. Tak snad zkusím popsat svůj život a práci. Aby to bylo co nejstručnější, udělám to pomocí sestupné číselné řady, ve které každý následující údaj je shodou okolností přibližně polovinou údaje předcházejícího: je mi 68 let, napsal a publikoval jsem 34 knih a divadelních her, vystřídal jsem 17 zaměstnání, kvůli kterým jsem se musel osmkrát rekvalifikovat, čtyřikrát jsem se stěhoval, dvakrát ženil, ale jen jednou jsem se narodil a doufám, že jen jednou zemřu. Na převtělování nevěřím.

   O čem v poslední době nejvíc přemýšlíte?
   O životě a smrti. A taky o své práci, tedy o psaní.

   Chtěl byste něco ze svého života škrtnout?
   Ne. Samozřejmě že kdybych informace a zkušenosti, které mám dnes, měl k dispozici už před lety, leccos bych udělal jinak, ale kdyby jsou chyby.

   Život uštědřuje lekce. Kdy vám uštědřil tu největší?
   Po roce 1989, když stejní lidé, kteří mě dříve chválili a obraceli se na mne (a většinou s úspěchem) o pomoc, otočili a začali mě skandalizovat, zostouzet a bojkotovat, nebo se mi alespoň vyhýbat.

   Bez čeho se neobejdete?
   Bez dechu. Protože jsem celoživotní astmatik – v posledních deseti patnácti letech už jen s třetinovou kapacitou plic – myslím to doslovně.

   Jste někomu za něco vděčný?
   Některým komunistům za to, že se mě v dobách před i po roce 1968 v rozhodujících okamžicích zastali a uchránili mě před politickou perzekucí, a některým opožděným antikomunistům za to, že mi po roce 1989 svým permanentním ostrakizováním umožnili hlouběji pochopit, jak se asi cítili disidenti v normalizačních dobách. A samozřejmě řadě skutečných přátel za to, že mi pomohli ve chvílích, kdy jsem to potřeboval.

   Které knihy natrvalo vstoupily do vašeho života?
   Takových je! Tak snad jen namátkou po jedné knize mých oblíbených prozaiků (v některých případech dnes zapomínaných): Tolstého Vojna a mír, Šolochovův Tichý Don, Bulgakovův Mistr a Markétka, Čapkův Krakatit, Haškův Švejk, Havlíčkův Neviditelný, Hrabalova Perlička na dně, Páralova Soukromá vichřice, Škvoreckého Zbabělci, Kunderovy Směšné lásky, Pavlova Smrt krásných srnců, Fuksova Vévodkyně a kuchařka, Vieweghova Báječná léta pod psa, Kratochvilův Slib, Remarqův Vítězný oblouk, Böllův Biliár o půl desáté, Jarryho Nadsamec, Radiguetův Ďábel v těle, Stendhalův Červený a černý, Sartrova Zeď, Camusův Mor, Emily Bronteové Na větrné Hůrce, Greenův Tichý Američan, Komu zvoní hrana od Hemingwaye, Toulavý autobus od Steinbecka, Něžná je noc od Fitzgeralda, Hellerova Hlava XXII a jiné a jiné. Jmenoval jsem je v pořadí, které kopíruje cestu slunce po obloze – od východu na západ. A pokud jde o poezii? Tady nemá smysl jmenovat knihy, zůstanu tedy jen u jmen svých oblíbených básníků: Achmatovová, Cvetajevová, Wolker, Nezval, Orten, Halas, Hrubín, Reynek, Mikulášek, Skácel, Wenzel, Wernisch, Sýs, Žáček, Krchovský, Morgenstern, Verlaine, Ferlinghetti a další a další.

   Čemu vás naučil život?
   Řekl bych, že ničemu. Jsem dost nepoučitelný.

   Co je pro vás nejdůležitější?
   Ráno se probudit.

   O čem nejčastěji sníte?
   O velkých rybách. A nemyslím to jako metaforu. Ryby, hlavně pstruhy, chytám už od svých šesti let. Je to posedlost a tak trochu i závislost. Za rybami jezdím i do zahraničí; dodnes vzpomínám na chytání tajmenů, to jsou asijské hlavatky, v Mongolsku.

   Jak prosazujete svůj názor?
   Verbálně. Nemám rád fyzické násilí. V minulosti často podobným způsobem, jakým své nápady prosazoval hrdina mé v dětství oblíbené verneovky Ocelové město.

   Kdy si říkáte - na tohle nepřistoupím?
   Nejde o to, kdy si to říkám, ale kdy na to opravdu nepřistoupím. A to je tehdy, když mám pocit, že bych si tím zadal. Ale nebyl jsem v tom vždycky dost důsledný.

   Myslíte si, že umění má tu moc, aby dělalo lidi lepšími?
   Ano. Ale někdy má taky tu moc, dělat je horšími. To záleží na tom, o jaké umění jde.

   S novou dobou se změnil i vztah k hodnotám. Které hodnoty mají pro vás trvalou platnost?
   Přátelství, rodina, literatura, umění, láska… Z lidských vlastností pak schopnost empatie, solidárnost, poctivost a nebojácnost. Naproti tomu moc nelpím na penězích a na věcech. Ne že by nebyly v životě důležité, ale to jsou jen obnovitelné zdroje spokojenosti, nikoli štěstí.

   O čem jste si dělal iluze?
   O tom, že jsme národem velkých a vyspělých čtenářů. Uplynulých dvaadvacet let mě vyvedlo z omylu.

   Jaké máte ideály?
   Ideály? Spíš životní kréda. Jedno je převzaté: Nebát se a nekrást! Ale to druhé je mé vlastní: Žít, užít, poznat a vydat svědectví.

   Na jaké chyby má člověk právo?
   Na takové, které neubližují druhým.

   Litujete něčeho?
   Ani snad ne. Nejsem příliš lítostivý. S nepříjemnými zážitky se nejčastěji vyrovnávám humorem a ironií. A nemám ve zvyku zbytečně se ohlížet za tím, co bylo. V životě si počínám jako za volantem auta. Dívám se především dopředu, periferním viděním sleduji to, co se děje kolem, a do zpětných zrcátek se dívám jen občas. Pokud jde o to, co je přede mnou, jsem v zásadě skeptický optimista.

   Co je pro vás největším dobrodružstvím?
   Zdolávání velké ryby a s ním srovnatelné psaní románu.

   Co dnes považujete za statečnost?
   Stavět se proti většinovým, ale prokazatelně scestným názorům, a podporovat správné, i když mocí a médii popírané a zesměšňované myšlenky – např. myšlenky přímé demokracie.

   Stojíte si za vším, co jste vytvořil, anebo byste se k něčemu nejraději neznal?
   Znát se bohužel musím ke všemu, co jsem napsal. Ale nejsem zrovna dvakrát hrdý na svou dávnou sbírku Čtení z ruky aneb Chiromantické básně. Podlehl jsem tenkrát neodůvodněným iluzím o vlastní genialitě a na chvíli jsem přestal být soudný.

   Uznáváte pokoru? Kdy a před čím?
   Před opravdu velkým talentem.

   Co vás ponižuje?
   Když mi někdo dává neomaleně najevo, že si mě může koupit. Třeba opravdu může – nadarmo se neříká, že všechno je jen otázka ceny – ale takovou cenu mi ještě nikdy nikdo nenabídl.

   S čím se nesmíříte?
   S odpornou povýšeností a absencí sociálního cítění všech, kteří nemravně zbohatli vyslovenými zlodějnami či alespoň z práce jiných lidí, a teď o nich přezíravě mluví jako o sockách. Týká se to téměř všech velkopodnikatelů, ale i mnohých top manažerů a většiny politiků.

   Co pro vás znamená zachovat si důstojnost?
   Neponižovat se, nefňukat a nežebrat. A hlavně udržet svěrače.

   Děsí vás něco?
   Ano. Představa nemohoucnosti. Nechtěl bych končit svůj život pouhým vegetováním na přístrojích a infuzích.

   Z čeho se dovedete radovat?
   Z krásy a hezkých zážitků všeho druhu. Z dobrých filmů, knih a divadelních inscenací, z okamžiků strávených na březích potoků a řek, z houbařských procházek lesem, z dobrého jídla a pití, ale také ze svých pěti dětí, osmi vnoučat (deváté je na cestě) a dvou psů.

   Co se vám v životě povedlo?
   Ledacos. Vlastně jsem o tom mluvil už ve své odpovědi na první otázku.

   Stálo vás to hodně úsilí?
   Spoustu. Nejsem moc talentovaný, takže jsem musel všechno vydřít. Bývaly doby, že jsem dělal od jednoho osmiverší třeba dvacet verzí, než jsem byl s výsledkem spokojený. A romány či povídky také přepisuji a upravuji znovu a znovu. Ale nejde to dělat donekonečna, to by nakonec vzniklo něco jako Neznámé arcidílo, o kterém psal Honoré de Balzac.

   Myslíte si, že žijete jako svobodný člověk?
   Vnitřně svobodný jsem byl naštěstí vždycky. Ale vynucená loajalita – a je jedno jestli ke státu, nebo k firmě, u které člověk pracuje – silně limituje svobodu vnější. Tak tomu bohužel bylo a je. Generace našich dětí to většinou nechápe. Mladým lidem připadá naprosto přirozené, že musí být loajální vůči svému zaměstnavateli, ale nedochází jim, že za socialismu byl zaměstnavatelem téměř všech občanů stát, kterému patřila většina podniků.

   Co pro vás znamená svoboda?
   Možnost volby a sociální jistoty. V předlistopadových dobách byla možnost volby malá. Dnes se pro změnu kriticky zmenšují sociální jistoty. Jenže člověk bez sociálních jistot, nebo dokonce v existenční tísni, moc možností volby nemá.

   Myslíte si, že jako národ umíme zacházet se svobodou a demokracií?
   Jak kdo a jak kdy. Národ je pouhá množina občanů. A neměl by se zaměňovat s politickou reprezentací.

   Co byste napsal pod slova - živote, díky?
   Začnu tím, že tu ocituji jednu svou starší báseň, která vyšla už před třinácti lety ve sbírce Nejlepší léta našeho života (po formální stránce je to decima, tedy desetiverší):
   Zdecimovaný Orfeus
   Kde jsou všechny mé Eurydiky
   se svými božskými těly?
   Zestárly, ztloustly a zošklivěly.
   Že jsi mě před nimi uchránil,
   živote, díky!
   Svět nahoře mě už neláká.
   Nezdá se být až tak skvělý.
   Nemám nic z božského rošťáka,
   selhal jsem i jako Orfeus,
   jsem prostě na hovno celý.
   Prozaicky řečeno jsem životu vděčný, že mě uchránil před následky mých mladických omylů, nerozvážností a přílišné sebedůvěry. Že mi nakonec vždycky strčil čumák do loužičky, kterou jsem udělal na koberci či na parketách.

   Jaroslav Čejka
   se narodil 26. 10. 1943 v Praze. Vystudovat stavební fakultu ČVUT a pracoval jako stavební dělník, projektant, kulisák, dramaturg aj. V letech 1982 až 1988 byl nejprve vedoucím redaktorem literární přílohy Tvorby Kmen a později šéfredaktorem celé Tvorby. V březnu roku 1989 se stal vedoucím odboru kultury ÚV KSČ. Podílel se na vracení zakázaných knih do knihoven, prosazoval hry persekvovaných dramatiků na jeviště českých divadel a rukopisy ineditních autorů do edičních plánů nakladatelství. V létě téhož roku podepsal uvolnění tzv. trezorových filmů do kin. V letech 1990 až 1991 byl většinou bez práce (o podporu v nezaměstnanosti však nepožádal) a v letech 1992 až 1998 také bez nakladatele. Většina novin a časopisů – o rozhlase a televizi ani nemluvě – ho bojkotuje dodnes.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]