Příspěvek z konference Unie českých spisovatelů na téma Postavení českého spisovatele dnes
Autor největšího bestselleru všech dob – Apokalypsy – svatý Jan psal roku 95 ve vyhnanství na osamělém ostrově Patmos.
Země byla sice stále ještě sličná, ale nikoli už pustá. Plná sveřepých, navzájem se vraždících ras, plemen a ritů.
Hořící keř, ve kterém se Mojžíšovi zjevoval Hospodin, nebyl ještě identifikován coby výron zemního plynu, přírodní naftový vrt, ale zlaté čtyřtaktní tele už garážovalo v myslích i srdcích.
Apokalypsa byla dopsána a četlo ji jen pár notorických vyznavačů. Spíše než poselství hledali za sedmi pečetěmi starověkou zoologii: kde se vzaly kobylky s ženskými vlasy a lvími tesáky, kdo je ona děvka babylonská, odkud se vynoří sedmihlavý drak. Pletli si ji s kalendářem a pátrali po datu Posledního soudu, toužíce vědět, kolik dní jim zbývá do odtroubení konečného halali.
A zatím se Apokalypsa dosud ani nenaplnila – tak byl spisovatel dalekozraký!
Každý z nás můžeme, měli bychom, musíme napsat vlastní Apokalypsu.
Pro Barunku Panklovou bude jiná než pro Barunku Nesvadbovou. Její apokalyptická vize zní: „Probůh, dnes mě ještě nikdo nevošukal!“
Pro jiné konec světa nastane, když se opozdí honorář.
Musíme být dalekozrací, abychom apokalyptický dar nepromrhali neúčastným pozorováním korodujícího mamonu, němým zkoumáním dohořívajícího keře, nýbrž abychom zvážili a vyložili slova, jež nám našeptává.
Budoucnost je za dveřmi, právě teď nastává, to jediné je jisté. Po Velkém Třesku, zárodku minulosti, dozrává Jablko Konce. Velký Tlesk, chabý potlesk, a chrámová opona i krámová roleta se spouští.
V knihách je to elementární a prosté, milý Watsone. Ne tak v životě.
Psavce lze přepsáním jediného písmene změnit v psance! A čas se krátí a ukazuje prstem na každého z nás.
Nebyly banány a neplatilo se u lékaře. V České banánové republice není radno stonat.
Socialistický realismus vystřídal fasádový surrealismus.
Papundeklové kulisy, silikony, bižuterie… Svět zezadu…
Žereme drápy, vlasy, srst, rozemleté brouky a zplesnivělé sliby, a nesmíme ani vrátit posypovou sůl, kterou nám osolili Těšínsko slovanští bratři ze severu.
Superhrdinou dětských srdéček se stal Harry Potter, kocour Mikeš odešel do světa na zkušenou a už se nevrátil, poněmčil se či poangličtil a nosí brýle Velkému bratru za Velkou louží.
Zatímco blaničtí rytíři se ještě nikdy nevzbudili a zpod Blaníku nezaslechneš ani chrápání, v pohádkách pro dospělé hlupáky zachraňuje páreček bílého a černého rytíře, Blacka and Whitea, tu New York, tu svět, tu celou galaxii před pavouky, bolševiky, ufouny…
Zatímco Garry Cooper se spokojil spásou westernového městečka skolením tří padouchů a dobro vykonával jen v pravé poledne, Tom Cruise, Bruce Willis a spol. bdí dvacet čtyři hodin.
Hráči v dresu té či oné strany obehrávají naše osudy.
Ou Tú sugeruje, že myslí jen na nás, na naše dobro, abychom si užili tlachotu, zatímco všichni bojují se všemi, a tedy především s námi, o přežití, poslušni pudů nejnižší signální soustavy. Děvky Léta Páně 2012 se odnaučily slinit, aby neupozornily vyhlédnuté oběti, že je čeká Velké Chlamst.
Mobily nahradily zvonce stád, esemesky vyhubily truvéry…
Co dělat?
Mácha vydal Máj v samizdatu v nákladu 600 výtisků, tehdejší Kanzelsberger i Maťa ohrnuli nos. A přece před hrdličkou zvoucí k lásce vypelichal i Riegrův kožich!
Nerudův testament končí slovy: „Dlužen jsem dnes…“
Soupis Haškova jmění slovy: „Čtyři košile obnošené. Knih ani peřin nemá.“
Co tedy dělat?
Někdy je třeba léčit bolák mastičkou, ale někdy je nutné hnis vytlačit. A Čechy jsou jeden velký bolák.
Kdo mlčí, souhlasí, podepisuje si vlastní úmrtní list, a ještě k tomu nečitelně! Do zapomnění se kráčí po tichých stezkách. Trojtečky, zámlky, jinotaje vroubí sestup do pekel.
Je čas mlčet, čas hovořit, čas křičet na lesy.
„Vesel bývá člověk z příhodné odpovědi úst svých; neboť slovo v čas příhodný ó jak jest dobré!“
Kdo se bojí sere v síni, nesmí ani do lesa na houby.
Hlas volajícího na poušti se udusí v písku, ale volat na poušti nevyžaduje odvahu. Je třeba řvát v ulicích nacpaných ovcemi.
Říkají 21. srpen? Odpovězte jim:
12. října 1492 jste vtáhli do panenského světa a vyhandlovali zlato na oltáře a trůny za hlt pálivých chcanek.
V roce 1757 jste znásilnili Indii a znesvětili Koh-i-noor, horu jejího světla.
V roce 1879 jste vybrakovali Jihoafrickou republiku, lesk diamantů vás připravil o zrak.
V roce 1882 jste obsadili Egypt, uškrtili jste suezskou šíji.
V roce 1896 Ghanu, kravín černého masa. Když dojde zlato, je i slonová kost dobrá dost.
V roce 1904 s vámi vyrazili dveře v Tibetu, ale cpete se zpátky oknem.
24. března 1999 jste bombardovali Bělehrad, zvětřili jste hrdost a tu prostituti neodpouští.
12. června 1999 jste vpadli do Kosova a český voják toprá fójak konečně okusil sladkost okupace.
Ó ty cukerínová internacionální pomoci!
Zatímco váš věrný ratlík panáčkoval u boudy, u bývalého Hradu českých králů, král železný a zlatý zvracel do hradního příkopu na pleše Slavatů, Martiniců a Vondrů.
7. října 2001 začal váš dočasný pobyt v Afghánistánu.
20. března 2003 jste přepadli Irák, pach ropy obludil vaše chřípí.
17. března 2011 jste vtrhli do Libye, nafta nesnesitelně voněla.
Ó opojné pižmo uranu a zinku!
Co je šeptem, to je čertem a čert zná i abecedu hluchoněmých.
O mlčící Hospodin nedbá, odmítá odečítat ze sevřených rtů. Morseovka se nepřijímá.
Zdražili vám benzín? Jezděte na vlastní žluč!
Autor: KAREL SÝS
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |