Měla to být běžná pracovní recenze iniciovaná opakovaným čtením a nesobeckou touhou podělit se. Byla tady autorka (Nicole Kraussová), nechyběl text (Muž vejde do pokoje), zařaditelný do velké epiky: román. Téma nevyčerpatelné a inspirující, fenomén schopný zázraku uchování a opětovného vybavování zážitků, dojmů, situací: lidská paměť. Dokonce schopná evokace událostí, které se nestaly. Když se něco pokazí, může jít o amnézii, v lepším případě o Capgrassův syndrom. Dočasná porucha paměti postihne Samsona Greena, vysokoškolského učitele, a způsobí ztrátu identity a následné problémy. Naštěstí tady spolehlivě zapracuje milující manželka Anna, studenti, terapeutická jednotka i komunita obdobně postižených. Děj spěje rychle k závěru a nebudeme-li okázale lpět na individuální štěstěně, končí smířlivě. Problém? Zásadní! Všechno tohle už tady bylo. Místo Samsona Greena Mark Schluter, mechanik jatečních strojů, sestra Karin a neurolog Weber, torzo přátel a kumpáni z Mokré čtvrti. Současná Amerika se vším všudy. Titul: Richard Powers – Stopy paměti, reference na stránkách O/K, 2009/42.
Není divu, že za tohoto stavu pocítí recenzent potřebu resuscitace, a tak nahmátne Learyho opus Záblesky paměti. Jenomže Timothy Leary je divous, odborník přes LSD, těžko mu uvěřit. Tedy nazpět ke klasice, nic nemůže být věrohodnější než takový William Faulkner s románem Ozvěny paměti. A k tomu povídky… Co si takhle posvítit na Faulknerovu tvorbu, stojící ve stínu jeho monumentálních románů, zvláště když v nakladatelství SNKLU vychází reprezentativní soubor RŮŽE PRO EMILII, potom už nikdy. Individuální paměť sveřepého odhodlání v titulní povídce (Nejsem v Jeffersonu dlužna žádné daně) je konfrontována s kolektivní pamětí obyvatel města (Tak jsme si tedy nazítří všichni řekli…) Vyprávění se odvíjí v retro posloupnosti od okamžiku úmrtí slečny Emilie a zpětně se k této události vrací odhalením tajemství třinácté komnaty. To bude pro čtenáře zachováno i přes citaci kategorického imperativu. Kdysi tu tělo zřejmě leželo v objetí s jiným tělem, ale teď je pokořil dlouhý spánek, který přetrvává lásku, který vyhrává i nad předstíráním lásky.
Maskulinní příběh Washe, jemuž se pošklebují i barevní v nadávce – bílá chátra disponuje kolektivní pamětí nuzáků, kteří směli pouze vzhlížet ke svým idolům na koních, k plantážníkům nakonec zdecimovaným seveřany v občanské válce. Stejný obdiv chová Wash k Sutpenovi, svému chlebodárci, i přes to, že se tenhle šedesátiletý junák motá kolem jeho patnáctileté vnučky. Washova privátní paměť si totiž hýčká představu, že by se mohl legitimně octnout v Sutpenově příbuzenstvu. Tento ošidný kalkul vezme za své, když Sutpen zhodnotí situaci těsně po porodu svého potomka. Škoda, Milly, velká škoda, že nejsi klisna. To bych ti moh dát aspoň slušný kotec v chlívě. Není náhodou, že tahle slova zpřevrátí ve Washově mysli všechny hodnoty, které uctíval. Vy jste řek – Neopovažuj se mě dotknout. Já se vás dotknu, plukovníku, řekl Wash a postupoval vpřed. Sutpen švihl Washe bičíkem a srazil ho na kolena. Když se Wash zvedl a znovu vyrazil vpřed, držel v rukou kosu, kterou si před třemi měsíci od Sutpena vypůjčil a kterou už Sutpen nebude víckrát potřebovat.
Následné vyrovnání se světem uskuteční Wash prostřednictvím řeznického nože, jediné věci v jeho rozháraném životě, na kterou byl pyšný. Potom už jenom pokropit chatrč petrolejem a čekat na trestnou výpravu v čele se šerifem. S pomocí ochabující paměti dospívá Wash k poznání, že takoví jako Sutpen se nikdy neměli vrátit zpátky. Měli být smeteni z povrchu zemského. Žel: smeten s nimi měl být i Wash. Neboť život v ujařmenosti není životem…
Na dvou povídkách z dvaceti jsme si ukázali, jak pracuje paměť, je-li součástí tvůrčího ústrojenství, ctí originalitu projevu a odmítá nápodobu a epigonství. To se děje za předpokladu existence velké tvůrčí individuality, která za všech okolností respektuje princip původnosti a je spolehlivou zárukou životnosti uměleckého díla. Ne náhodou byl Faulknerův soubor přeložen do češtiny v roce 1958, v čase uměle vyvolané anomální proskripce, která dokonce odmítala uznat, že do literatury vstoupily takové osobnosti, jako byli Frýd, Otčenášek, Valenta…
Autor: FRANTIŠEK SKORUNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |