Tuhle jsem slyšela v rádiu, že ticho je luxus. A že jsou ticha různá. Ticho v dlaních milenců – mají na sobě rukavice z ovčí vlny, než rukavicím nějaké ošklivé slovo ustřihne prsty. Ticho před výstřelem na startu, když ztichnou tribuny a běžci. Ticho po poslední zahrané notě - posluchači se prvně zhluboka nadechnou a potlesky prší. Jiné ticho v Praze, jiné v Japonsku. A ticho, které se rozprostírá na obraze Nádraží, který namaloval Kamil Lhoták spolu s Vladimírem Fukou – obraz je rušný, ale přesto dýchá tichem. Tichý je mladík v černých brýlích, tiché jsou nádražní hodiny. Ticho v rámečku: „Drahý tatínek, dědeček, soused a dobrý člověk, muzikant, šachista, fotbalista, rozhodčí. Dnes je to rok, co píšťalka oněměla.“ Ticho prvního dne bez táty, který hrál poslední večer svého života karty a snědl dva řízky. A mnohem veselejší ticho, které mne dostalo vždy z angín, kdy zašustila v kamnech rozpadající se briketa, kdy na zem z ruky spadla knížka, kdy ještě k nám domů chodil pan doktor a sněžilo…Ticho, které vítězně jako přesný metronom přetíná moje lžíce, jak bije o talíř se slepičí polévkou.
Ale jak mi svěřil Jan Jelínek, tichem se nejen léčí, ale dá se i zabít. Vy knížky nevydané, které nikdo nepochválí, nepohaní, básníci v hájenkách poezie můžete křičet jak na lesy: Tady jsem!
Nezabíjejte mne tichem! Slyší někdo?
Autor: EVA FRANTINOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |