Jistě je přehnané, označit právě zesnulého krále snílků, Velmistra žánru science fiction a laureáta Pulitzerovy ceny Raye Douglase Bradburyho za velké dítě; toto zkratkovité přízvisko přesto sedí. Ve středu 6. června totiž odešel mistrný stylista, který v podstatě nikdy nepsal o sexu a erotice, zato se však až do svých jedenadevadesáti (narozen 1920) urputně vracel do dětství. Vlastního, i do dětství jako takového. A tam koření i základy jeho poetiky, která má blíž k magickému realismu nežli k ryzí sci-fi.
Bradbury byl odkojen němými filmovými horory jako Zvoník od Matky Boží nebo Fantom Opery, prastarými bájemi, s kterými ho prvně seznámila oddaná matka, ale především miloval příběhy Edgara Allana Poea, Howarda Phillipse Lovecrafta, Ambrose Bierceho a Edgara Rice Burrougse. A komiks. Na rozdíl od svých spolužáků však kreslené seriály nikdy nezradil a rozhodl se opačně: že tím, co si zamiloval v raném dětství, nepohrdne do smrti. Nejméně to má co společného s naším Foglarem.
Roku 1947 se Bradbury oženil a vydal první knihu svých sebraných povídek Temný karneval. Během následujících let se stal rychle i autorem dvou neuvěřitelných bestsellerů: Marťanské kroniky a 451 stupňů Fahrenheita, a ač jeho popularita zůstala nesmírná a ocitl se v čítankách celého světa, ony dvě knihy nikdy nepřekonal.
Přesto psal dál a takřka denně, vlastně z nutnosti a „aby se nestal zvířetem“. Nechával se navíc slyšet, že po sobě nic nemusí opravovat. Nebyla to pravda, nebo aspoň ne pokaždé, a přístup k práci míval následující: První verze povídek chrlil intuitivně, s napůl nebo úplně vypjatým mozkem. „Nepřemýšlej!“ radil dokonce mladým autorům. A teprve při druhém pohledu na příběh mu dodal více či méně pozemskou logiku. U nikoho jiného by to nefungovalo, on byl ale kýmsi nebo čímsi políben.
Už zaživa se stal ikonou, legendou, celebritou a předmětem analýzy mnoha literárních historiků. Zachycuje ho řada kratších i delších filmů, ale také Bradbury sám s filmaři a televizí spolupracoval, a dokonce mu umožnili uvádět takřka sedmdesátidílný seriál podle vlastních povídek. Něco podobného se v podstatě povedlo jen Roaldu Dahlovi.
Nelze přitom popřít to, na co sám upozorňoval: většinu Bradburyho příběhů lze natáčet takřka bez mezičlánku jménem scénář. Na to však nehřešil - a pro svůj seriál i některé své léty prověřené majstrštyky ještě umocnil dalšími finesami.
Bradbury žil s výjimkou dětství v Kalifornii, nerad cestoval, bál se letadel a dokonce měl strach z automobilů a z dopravních nehod (jak o tom vypovídá i povídka Zástup, přetavená u nás Petrem Novotným v písničku Poznávám vás). Ač ho brali jako krále sci-fi, odmítl nejen internet, ale dokonce i počítač a do smrti psal na stroji, byť posléze elektrickém.
Bradbury byl „boží bytostí“, která intuitivně předpověděla i momentální zradu spáchanou mnoha mladými lidmi na literatuře, kterou sice nepodpalují, ale symbolicky vlastně ano. Je štěstí, že stále zůstávají i tací, kteří budou i právě Raye číst i po jeho smrti, a kdo ví, možná ještě vnímavěji.
Autor: IVO FENCL
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |