Příspěvek z konference Unie českých spisovatelů na téma Postavení českého spisovatele dnes
Už dosti dávno byl v Kmenu-Obrysu otištěn zajímavý článek Jaroslavy Dvořákové Nová Bílá hora (č. 12 z 2. 3.). To už jsem měl ve svém stařičkém Continentalu napsanou skoro polovinu dlouho chystaného textu a pár poznámek v bloku. Začalo mi to celé připadat tak trochu jako podobné téma s určitými analogickými detaily.
Jenže – pak se do toho všeho jaksi připletlo sedmdesáté výročí heydrichiády a Lidic a konference Unie českých spisovatelů a pár týdnů zdržení bylo na světě.
Naštěstí k nové akceleraci v mém případě přispěl občasný letmý pohled na preference některých již známých kandidátů na budoucí hradčanské nájemníky (mezi nimi i pána z titulku). A tak jsem opět vytáhl na světlo z hromádky Kmenů-Obrysů ten zmíněný článek J. Dvořákové, v němž jsem po tom časovém odstupu dokonce objevil něco jako motto jakési analogie k tomuto tématu: Děje se tak v intencích dnes již zesnulé (2011) Jeho císařské výsosti arcivévody Otty von Habsburka, nabádajícího českou stranu k dialogu se sudetskými Němci a ke zrušení Benešových dekretů, a jeho nohsleda Karla Schwarzenberga. Což to není nové mnichovanství, nová Bílá hora?“
Bez obalu a krátce – je to analogie schwarzenberská, potažmo i tak trochu habsburská – a dalo by se dojít až k té kapitole sudetoněmecké a vůbec k dalším konotacím, o nichž zmíněná autorka píše.
Byl jsem možná jediný, kdo se – po vlastní publicistické rehabilitaci krátce po Velké Listopadové – v mnou redigovaných okresních novinách (Českolipský Nástup) vehementně zastal Havlova čerstvě nastoleného hradního kancléře K. Schwarzenberga, který byl tenkrát kritizován a bit hlava nehlava, a to zdaleka nejen od komunistů (jejichž vývěsní skříňku jsem pravidelně čítal v Žandově při víkendových cestách na nedalekou chalupu), ale kupodivu i od dosti širokých vrstev tak říkajíc lidu obecného.
Samozřejmě se to – vzhledem k jeho věku – týkalo spíš jeho rodiny a předků. Hlavními mými argumenty, které jsem posbíral, kde se dalo, hlavně od samotného presidenta, bylo mj., že Schwarzenbergové jsou starým slavným českým rodem už od středověku, jsou čeští vlastenci a poslední příslušníci toho rodu byli protifašistickými bojovníky. „Zlatým hřebem“ pro mne tenkrát byla epizoda, jak jeho otec v uniformě důstojníka prvorepublikové československé armády bojoval na pražských barikádách v květnovém povstání 1945. Čímž se dospělo od kancléřova dětství až do tehdy čerstvé a horké současnosti: jeho pomoci našim emigrantům po roce 1968 ve Vídni a hlavně jeho premianství v Helsinské federaci pro lidská práva, atd.
Kupodivu mi ze začátku ani moc nevadilo jeho rádoby bodré české žvatlání s oním prapodivným – jak jsem si to nazval – „alpským“ akcentem.
Nic z toho, co jsem v těch hektických časech napsal, včetně svého podpisu, bych nikdy neodvolával (jak bývalo „dobrým“ zvykem v našich končinách – třeba u dvou tisíc slov nebo proti vstupu spřátelených armád v r. 1968), a to ani dnes, po tom všem, co se právě chystám napsat. Ty korektury totiž provedl sám čas, ten sakramentský a neukecatelný prevít a svědek.
Naštěstí jeho kancléřství netrvalo tak dlouho – vlastně jen do chvíle, než si po volbách 1992 Havel navlékl rifle a plandavý svetr a odkráčel z Hradu a musel si počkat, jak si vítězové českých a slovenských voleb Klaus a Mečiar v brněnské – tehdy ještě chátrající – vile Tugendhat rozdělí Československo.
Nemohu to tvrdit stoprocentně, ale myslím si, že pan kancléř místo riflí a svetru (což by se mohlo zdát pod jeho rodovou a společenskou úrovní) si oblékl slušivou mysliveckou kamizolu a věnoval se svým restituovaným jihočeským a šumavským revírům. Pak už jsem nějaký čas pana knížete nesledoval.
Někam sem, do toho skoro patnáctiletého mezidobí, spadá jím vyřčené obvinění značné množiny naší poválečné populace v čele s presidentem Benešem ze spáchání zločinu v podobě odsunu sudetských Němců. A pak už podivuhodné metamorfózy tohoto rádoby politika šly jedna za druhou…
Vlastně od chvíle, kdy ho pidistrana zelených (Bursík s šesti poslanci a enormním počtem 4 ministerských křesel včetně vicepremiérského) nominovala na exponovaný post šéfa české diplomacie Topolánkovy křehké koaliční vlády.
Ta vláda – jak známo – nepřežila ani tři roky svého mandátu včetně poloviny evropského předsednictví. Nepřežil ani šéf zamini a po dobu účinkování Fišerovy úřednické vlády si svoje ministerské propriety musel odnést – nejspíš na některé z rodových sídel na jihu Čech.
Avšak dobu do nových parlamentních voleb v r. 2010 rozhodně neprozahálel. Hlavně se do budoucna už nechtěl spoléhat na nějakou další neživotaschopnou ministranu a tak si pro jistotu založil stranu novou, vlastní – věřme nevěřme – pravicovou (sic!) a onu trpělivost a víru ve vlastní síly a také politickou investici o půldruhého roku později zúročil se ziskem i s úroky nad všechna očekávání a preference.
A tak se mohl zase vrátit jako nájemník do ještě nevychladlé rezidence v Černínském paláci, ale navíc s bonusem vicepremiéra nové koaliční vlády (neopakovatelně téměř na hranici ústavní většiny v parlamentu) v nejvyšších patrech Strakovy akademie, event. Kramářovy vily, s krásným výhledem na Vltavu a panorama metropole.
Hle, kolik netušených možností a příležitostí k manipulování, ovlivňování (a vydírání – vše hojně využíváno) premiéra, vlády a parlamentu. Na to by přece musel přijít i daleko menší politický prosťáček, tím spíše protřelý bard středoevropské (otevřené i zákulisní) politiky, kterému navíc v žilách koluje modrá krev.
Absolutně a bezkonkurenčně nejzávratnější kariéra – když ne přímo od Velké Listopadové, tak zcela určitě od vzniku samostatné ČR. Zbývá už vlastně jediný schůdek na úplný vrchol, poslední krůček k návratu na Hrad – ovšem už nikoliv do kancléřského předpokoje, nýbrž do rezidencí a sálů se stopami českých králů a místodržících.
Ostrým filmovým – řeklo by se ejznštejnovským – střihem chci tohle rozjímání utnout a ukončit. Tedy: nechtělo se mi věřit vlastním očím, když jsem v nedávných dnech dvacátého jubilea smlouvy o dobrém sousedství mezi ČR a SRN (1992) četl v novinách pod společným článkem, blahořečícím toto šťastné období společných dějin, vedle jména zahraničního ministra SRN také našeho šéfa zamini – kupodivu bez nejmenšího závanu nějakého dědičného zločinu na značné množině našich sousedů. Jsou to ale paradoxy – řekl by určitě jeho někdejší první šéf, alias Ferdinand Vaněk…
Před časem jsem si na internetu přečetl, že jakési nakladatelství Gplus vydalo román Bouře. Jeho americký autor Paul Polanski zřejmě není spřízněn se známým filmovým performerem stejného příjmení (naposledy držitel vavřínu z Berlinale v r. 2009).
Děj nevelkého beletristického dílka se odehrává v jižních Čechách a jeho reálie nápadně připomínají jistý knížecí rod a děje a události (ne vždy úctyhodné) v době nacistické okupace. Dokonce až po ten symbolický konec s oprášením a vyvětráním naftalínového odéru čs. důstojnické uniformy, jako nezbytné rekvizity při vítání předvoje americké armády na historické demarkační linii v jihozápadní části osvobozené republiky.
Á propos – ta internetová zprávička ještě končí suchým sdělením vydavatele, že Bouře není na skladě a náklad nebude dotiskován.
Nu což, příklady marného hledání knížek milovníky zajímavé četby (nebo dokonce jejich náhlé zmizení z distribuce) by se z dávnější i zcela nedávné naší historie jistě našly…
Autor: ZDENEK STEHLÍK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |