Příspěvek z konference Unie českých spisovatelů na téma Postavení českého spisovatele dnes
Spisovatel: člověk s tužkou v ruce a s kudlou v zádech.
Sjezd spisovatelů se bezpečně pozná podle toho, že v místě konání byly vyprodány tužky.
Teprve pohled do literárních textů ukáže propast našich literárních dluhů a hájů.
Hlas svědomí národa – s ozvěnou hlasu básníků.
Nečtěte při náledí – sklouznete na dráhu spisovatele.
Spisovatel-mág si nasype popel do klobouku a vytáhne z něj viržínko.
Vyměnili jsme psací stroje za počítače v naději, že zvýšíme svou kredibilitu.
Ještě koncem XX. století jsme byli kolečkem v soukolí – nyní jsme nuly dvojkové soustavy.
Každý seznam s více než pěti položkami už stojí za to, aby byl zašifrován.
Písmeno S je serpentina v horách, po níž jako had stoupá oddíl SS.
Rozum má kancelář v hlavě, ale čekárnu za ušima.
Na mnohé hlavě najdete pěšinku, ale teprve podle řečí poznáte, kterým směrem vede.
I ve státnickém projevu se občas najdou svaté pravdy.
Vzdělání by nemělo cenu, kdybychom nevěřili v rozkvět ducha. Jistě se shodneme, že v podstatě jde o jeho růst a barvu. Ducha nelze obarvit jako velikonoční vejce. Pravý duch je mléčný jako lilie, nebo naopak průhledný a čirý jako věštecká koule. Bývá i průzračný jako horská bystřina. Než začneme se vzděláním, je na místě si promyslet, kam ducha umístíme, jen tak předejdeme jistým nedorozuměním. K tomu připočtěme, že vzdělání není zadarmo a že místo obvyklých čtyř pěti let můžeme ve školních škamlách ztrávit i dvojnásobek! A to nemluvím o běžném vzdělávání, které se protáhne na celý život.
Institut citace je morálním závazkem, přiznáním autora, komu si stoupnul na ramena.
Mnohé knihovny už mají desetiticíce svazků, škoda, že nemají zakázanou komnatu.
I škola života má absolventy, kteří ji prošli ve zkrácené době, ale všichni jsou už na pravdě boží.
Kdo by nezabloudil do antikvariátu a nenašel se tam?
Měsíc chová ke slunečním hodinám úctu, ale příliš jim nevěří.
Dno řeku neuhlídá. Musí mít k tomu pravý a levý břeh. Podobně jako si společnost pěstuje politické strany.
Velké XX. století četby je za námi, knihy čeká nejasný osud.
Filosofie může poslat celý vědní obor na druhou kolej, ale ručí přitom za fungování státu.
Když člověk píše, nesmí nikdy zapomenout, jaké vlastnosti má jeho péro. Plnicí péro mu mohlo splnit všechny sny, ale v případě věčné tužky musí vědět, že píše jen krátký úvod a že pokud se bude chtít rozepsat, musí vychovat nástupce.
Kniha: kubistická socha neznámé čtenářky.
Metafory používáním ztrácejí na síle, proto nám nezbývá než tvořit nové nebo jim přistřihnout tipec.
Autor: IVAN FONTANA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |