Vážení přátelé milovníci a ctitelé umění a kultury, zvláště pak té národní.
Když jsem se zamýšlela nad letošní pražskou výstavou Pavla Nováka, nešlo mi oddělit jeho výtvarnou tvorbu od jeho doslova košaté osobnosti, od jeho práce umělecko-historické, editorské, pedagogické, organizační a dalšího množství činností. My však dnes stojíme uprostřed jeho výtvarné tvorby, jeho světa, viděného tvary a barvami.
Vím, že umění, umělecká tvorba se má chápat a hodnotit sama o sobě, tedy sui genesis, jak propagoval a prosazoval Jan Mukařovský, ale v případě dnešního vystavujícího mi to nějak nešlo. Když jsem tedy hledala klíč k jeho dnešní obrazové prezentaci, pomohl mi v poslední době tak často citovaný Vladislav Vančura s jeho „vědomím souvislostí“; v těchto slovech je ta pravá esence Pavlova přístupu k jeho obecně široké činnosti. Avšak k „vědomí souvislostí“ musíme v jeho případě přidat další dvě slova, a sice „stálé hledání“. Toto hledání však není spojeno s nějakou roztěkaností, s nahodilostí (možná zde hraje svou úlohu jeho původní studium exaktních věd, matematiky a fyziky), ale právě s tím „vědomím souvislostí“. Novákovo hledání je permanentní, hledá odpověď, a když ji najde, vynořují se otázky další. Tento přístup k umění není pro povrchní pohled moc vděčný. Divák nenajde na první pohled právě ty jednoznačné souvislosti, je vlastně překvapen každým dalším obrazem.
V této souvislosti bychom si měli uvědomit rozdílné přístupy různých autorů, a to nejen výtvarníků.
Ten první představuje doslova celoživotní konzistentní tvorbu, která se v průběhu mnoha desetiletí nijak podstatně nemění. Vzpomeňme jen známý výrok Jana Zrzavého: „Po prvním náčrtku Údolí smutku jsem přesně věděl, kudy půjde má cesta.“ My dnes můžeme slova Zrzavého jen potvrdit.
Avšak snad početnější skupinou jsou stálí hledači, a teď je zajímavé, v jakých periodách se jejich hledačství projevuje. Čím jsou tyto periody ucelenější, uzavřenější, tím je obec uměleckých historiků spokojenější. A tak máme Picassovo růžové období, období obřích žen a podobně.
A pak jsou ti, u kterých je hledačství permanentní, ti, kteří překvapují každým dalším plátnem. Pozorný divák však nezůstane jen u toho překvapení, ale je zvědavý právě na ty souvislosti, které nejsou prvoplánové. A tak hledá, vkládá do obrazů vlastní výklad, vlastní interpretaci, možná, že by se i sám autor někdy divil.
Ale právě v tom je pravá podstata umění, uměleckého díla. Ono nás má vlastně nakopnout, podnítit v nás, v divákovi naši kreativitu, náš výklad, má nás dovést ke konfrontaci s autorovým pojetím, názorem, s jeho vyjádřením, které je takto proměnlivé, i s tím, že míra ztotožnění bývá různá.
Přijměme tedy autorovu nataženou ruku a konfrontujme jeho Vajgar s naší vzpomínkou, jeho pohledy na jihočeskou krajinu s našimi vzpomínkami.
Autor: VĚRA BERANOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |