Vstoupil do kavárny, když jsem byl již po obědě a dopíjel čaj.
V sychravém sobotním odpoledni, postarší, s malým bříškem, suverénně se zeptal: „Je zde volno, že…“ Nečekal na odpověď, odtahova1 židli, rozepínal si šedivý kabát a sedal si.
Rychle přeletěl pohledem okolní stoly, udělal si pohodlí a poloplešatému vrchnímu hlásil: „Máte kávu? Tak jednu černou a k tomu…“ ukázal prstem na nedaleký barový pult: „Tam to v zelené lahvi… tu Mirandolinu...“ „Tonik,“ upřesnil nápoj poloplešatec v černém, pitvorně se uklonil a odešel.
Pán zamnul rukama, podíval se na mne a já byl na řadě. „Tam venku je blázinec,“ podotkl jsem a tou větou se představil.
Neznámý se zavrtěl na židli, pohnul prsty na stole a dodal: „Jako vždy“ a mávl ledabyle rukou.
Bylo ticho.
Řekl jsem si - zkusím to z jiné strany: „Dnes hraje Bohemka se Spartou.“
Podíval se na mne (většinou civěl před sebe na dveře k východu) a zašklebil se: „Prodal jsem lístek, nemá to cenu v tom počasí.“
Něco jsem řekl o Spartě i o Bohemce, ale zase to utřel jednou větou: „Jsou to žabaři.“
A mlčel dál.
Vrchní před něj postavil tác s kávou a tonikem. Zavrtal se v tom rukama a hlasitě usrkl.
Začal jsem o sobě: „Byl jsem tu na obědě, manželka nevařila, má službu, chvíli ještě posedím.“
„Kam byste chodil,“ ozval se opět po usrknutí kávy.
„Vy taky nikam nespěcháte,“ napůl jsem konstatoval a napůl se zeptal.
„Byl jsem u Pinkasů na pivě, teď zavírají a začnou znovu až ve čtyři, mám taky čas“ a nalil si tonik.
A pak jsem řekl tu nešťastnou větu, která vše vyprovokovala: „Venku je sychravo, aby se člověk dobře oblékl…“
Postavil sklenici s tonikem a na silném bříšku si zamnul silnou vlnu.
„Mám teplý svetr, pane. A čtyři takovéhle košile“ - a zamnul zase u krku límec: „Už je nosím kolik let. Sáhněte si.“
Omakal jsem mu uznale svetr i límec košile. Obojí bylo tmavomodré, svetr až ke krku, bez výstřihu.
Usrkl a pomalu pokračoval: „Už mám vše přes tři roky. A ještě se to ani netřepí.“
Tady jsem mu tedy kápl do noty - zde rozvine své slovesné umění.
Pro změnu se napil opět kávy a pokračoval: „A k těm košilím jsem ke každé dostal v té ceně hotový límec, víte, co to je?!? Tenhle až se roztrhá, tak se jen odstřihne, tam ten přišije a mohu ji nosit dál. Už mám vše přes tři roky,“ znovu zdůraznil.
„Nosíte jen ty?“ byl jsem opět zvědavý.
„Přes zimu ano,“ vysvětloval, „totiž od října do března - s tím svetrem - hřeje to.“
„A perete si to lehko sám“ konstatoval jsem.
„No, ve vločkách nebo Tixu - a pak už to jen vyvěsím, to se nežehlí, pane,“ poučoval mne.
„A máte jen tmavé košile?“
„Ne, mám i světlé, ale ty jsou ve městě za půlden špinavé.“
Pak se náhle zarazil: „Budu muset jít do opravny, za dvacet čtyři korun mně udělají nové límečky, uříznou na to látku zespoda a tam dají jinou, to nevadí. Mám tři světlé košile k opravě a jedno pyžamo vyprat. Chci to mít brzy v pořádku.“
A zase se napil.
Chvíli jsme mlčeli.
Už jsem chtěl začít opět o košilích, když najednou vidím, jak si můj soused opřel hlavu o dva prsty ruky na zdviženém předloktí, přimhouřil oči tak jako proti slunci, položil sklenici, civí tupě do dveří a žbrblá si mezi rty šeptem: „Tři košile do opravny, jedno pyžamo do prádelny.“
Nic jsem neříkal, on si ještě něco žbrblal, pak sebou trhl a opět byl jako dříve.
A já hned pokračoval na to téma: „Máte tady někde blízko prádelnu? Já chodíval do Jungmanky.“
„Ne, já nejsem odtud, já peru v Dejvicích,“ odpověděl.
„A do té opravny chodíte na Náměstí republiky, ne?!“
Již mně neodpověděl. Zase si opřel hlavu, tupě se zahleděl před sebe, přimhouřil oči a nepřítomně brblal: „Tři košile opravit, s pyžamem do prádelny!“
Počkal jsem, až se probere ze své strnulosti a hned zatepla jsem se vrátil s nezodpovězenou otázkou: „A ty límečky si necháváte opravit na Náměstí republiky, že?“
„Ano“, dodal posmutně, „na Náměstí Republiky.“
Ale již se opět sešklebil a celý ztuhl a přes rty vypouštěl: „Opravit tři límečky a pyžama do prádelny.“
Cedil to šeptmo, obličej celý zkřivený a po chvilce sebou zase trhl.
Znovu jsem jej do toho strkal: „Tuhle košili, co mám na sobě, tu mám taky několik let.“
Unaveně se na mne podíval, nejevil zájem, pokýval hlavou, moc už nemluvil.
Číšník mi odnesl čajník.
Neznámý stále usrkával.
Jaksi otupěl.
Ožil, až když se ve dveřích poloprázdné kavárny objevila urostlá dívka v zeleném: „Hrome, to je samice!“
Zapoulil na ni očima, usrkl tonik, podepřel hlavu dvěma prsty, přimhouřil oči a brblal v podivné extázi své litanie: „Tři košile opravit, jedno pyžamo vyprat…“ A dlouho civěl do dveří kavárny, kde se objevila ta kráska v zeleném, než se trhnutím vrátil opět do vezdejšího světa.
Sáhl do kapsy kabátu a vyndal nějaké tablety.
Podíval se na hodinky a jednu malou modrou spolkl a zapil kávou s poznámkou: „To musím hodinu před tím, než budu pít pivo.“
„Co to berete?“ byl jsem zvědav.
„Theospasmin-forte, to je na vřídky. Ve střevech. Potom se vám vyloupnou a…“
Nedomluvil. Zase to přišlo.
Cedil to v podivném transu mezi zuby: „Opravit tři košile - vyprat pyžama.“
Když to s ním cuklo, vrátil jsem jeho myšlení k nedopovězenému: „Říkal jste, že se po tom vyloupnou ty vřídky…“
„Střevní vřídky,“ doplnil mne, „a vyjdou i se šupinkou, nemusíte na operaci, ale nesmí se na tu pilulku pít pivo, až za hodinu, teď to mohu vzít, jsou tři, u Pinkasů otvírají ve čtyři.“
„A ty druhé prášky co máte?“ byl jsem dále zvědavý.
„To je Kodynal. Výborný na kašel.“
A už byl zase v tom.
Zkřivil obličej a s bolestnou námahou se z jeho úst tlačila slova o košilích i o pyžamu.
Promluvil jsem na něj, ptal se, zda chodí na hokej, jak myslí, že to bude hrát Slávie s Trnavou, když je špatný fotbalový terén, jak dlouho mu perou v prádelně.
Neodpovídal.
Vůbec nic kolem nevnímal.
Jen s úžasnou námahou cedil ta slova o košilích a pyžamu.
Když sebou opět škubl, byla kavárna poloprázdná, samice v zeleném dávno zmizela, poloplešoun mu odnesl prázdný šálek od kávy a láhev od toniku.
Chystal jsem se k odchodu a chtěl to vše uzavřít neutrá1ní větou. Tak jsem mu řekl: „Jak myslíte, že to bude hrát dnes Bohemka s tou Spartou?“
A on, stále klidný, ale již zřejmě vyčerpaný těmi prádelními extázemi se na mne podíval a napůl na mne zakřičel: „Děte do prdele pořád s vaším fotbalem! Já mám jiné starosti!“
A zase si podepřel hlavu a počítal, duchem nepřítomný, to prádlo. Jen několik lidí odvedle se podívalo, proč se u našeho stolku zvýšil hlas.
Ale já již odcházel.
Šatnářka si postěžovala, že jak má cigarety ameriky, nad taškami hostů, tak jí dvě škatulky do jedné asi spadly: „To jsem někomu udělala potěšení,“ řekla jen a já si bral mlčky kabát a čepici.
A ze dveří, odkud k nám koukala do kavárny ta samice v zeleném, jsem viděl ještě naposledy svého košiláře.
Stále ještě byl v extázi a počítal své svršky.
Sestupoval jsem, po schodišti a několik Němců v přízemí, již téměř u východu do ulice, se mne ptalo, zda tam jdou dobře do kavárny.
Podíval jsem se na jednoho z nich v hnědé zimní čepici a kožichu a řekl mu pěkně od plic: „Tři košile do opravy, jedno pyžamo do prádelny.“
Když jsem vycházel na Václavák, tak jsem ještě za sebou slyšel, jak se ten cizinec ptal: „Was?“
Ale já stále před sebou viděl toho prádelníka počítat to haraburdí, pyžama a ty košile bez podolků, co mu z nich budou šít nové límečky…
Autor: KAREL AKSAMIT
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |