ANDREA ZANZOTTO
Malá elegie
Mladá a nešťastná
sem vrací se má duše
ponurá a stále neodbytnější láska.
Znovu tě vyslovíme, jméno pohřbené
tam mezi vršky, kde v loubí
snubní se rozvírá růže
a mlžnatý červen vod a hub
nehodlá ukončit necitlivé mrholení
před svátkem květů a včel.
Nezdolný dolní proud však sám sebe pohlcuje.
Jsem tu sám a nemluvím o lásce.
Já - nejisté údy
zrak vyčerpaný
krutým pohybem věcí zbylých
a coby živé protiklady sevřených
v samotném toku večera.
Ach, mladý ještě a nešťastný jsem
a nic nemohu
a nic nemohu dát.
Na vlastním srdci nacházím
napsanou elegii
a nestydím se za svůj pláč
ani za volanou ozvěnu. Bez cíle
a bez počátku v jakém to jen
protikladu, v jakém to jen
údolí, které po tisíciletí
skřípe a klouže a praská, které hřímá
duby ve smrtelné křeči
1957
(…)
Usnulas a spíš celá v sobě
oči vlasy záření ústa
a další něhyplné věci na ně nesahat
celá právě ono »ty«, na které nesahat
- vzpomínka co jsem se napotil a naplatil
vzpomínka na to co jsem nikdy nebyl
na tehdejší kdo-tam-to-jsi-ty skrze déja-vu
- »Nezrušíme nadšení jednou provždy?
i to co nikdy nebudu a co jsem být nechtěl
zrušíme – odkloníme? Už nebudeme číst: peri hypsus?«
- Jenže ty se chceš ptát
v odklonu nezrale báječně
s nadšením zde se podepsat
- Jenže ty se chceš ptát
v odklonu nezrale báječně
s nadšením sem podpis
- Já ty nebo všichni mám vztah ke zdejší krajině
s těmito sny o šrámech prasklinách těla
fabulačních nikdy nedozrálých
- Je to snad pohřeb svatba křtiny
avantýra sutura?
Předjížděli jsme štafety v autíčku troubili
s opicemi a s jing-jang a s pingpongem a harlekýnem
a listovím a pícháním v zádech a decibely v kupách
a pak nerovnost a zima
1969
Přeložil ZDENĚK FRÝBORT
Andrea Zanzotto patří, jako Edoardo Sanguineti k básníkům, kteří okamžitě, od samého počátku, předali své psaní experimentu.
Narodil se v roce 1921 v osadě Pieve di Soligo u Trevisa v Benátsku, tam trvale žil a tam také letos, 17. října, nedlouho po svých devadesátých narozeninách, zemřel.
Jeho básnická prvotina, Za krajinou, vyšla v roce 1951. Dědictví po hermetismu, který ovládal italskou poezii před druhou světovou válkou, Zanzotto brzy opustil a nechal ve své poezii vládnout jazykový experiment. Ten pak coby tématiku záhy přemístil z milovaného benátského venkova do postoje společenského, do stále naléhavějšího odmítání industrializace a konzumismu, který ničil jeho rodný kraj i ty, co v něm žili. Jeho verše byly neseny úsilím vyslovit – a tedy uložit v textu svůj vlastní niterný svět se všemi jeho kontradikcemi, které se tak stávaly kontradikcemi jazyka. Jeho básnické dílo jsou jazykové koláže italštiny, latiny, provensálštiny, skrytých citací klasických básníků i žurnalistických a televizních jazykových banalit a nářečních úsloví.
S Andreou Zanzottem jsem se setkal v roce 1970 v Miláně; po návratu jsem publikoval překlad jeho básní v tehdy vycházející Světové literatuře. Občas mi napsal a poslal svou novou básnickou sbírku.
Čtenářům Obrysu-Kmene nabízíme ke čtení jednu z jeho prvních básní a závěrečnou část jeho poezie výrazně experimentální, poémy Pohledy fakta a senhal. (Senhal je výraz označující ve středověké provensálské poezii fikci milované ženy.)
zf
Autor: ANDREA ZANZOTTO
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |