Milan Blahynka nám poskytl dopis, který dostal od Jaromíra Pelce jako ohlas na článek Nespoutatelné Osvobozené, v němž Blahynka obsáhle komentuje nevydanou Pelcovu knihu (Obrys-Kmen č. 26 z 27. června). Věříme, že bude zajímavý i pro naše čtenáře.
Drahý Milane,
je to tedy zaplať bůh venku, právě jsem to dočet. Udělal jsi výbornou práci, v mnoha směrech překonávající můj lednový velmi krotký záměr jen existenci těch věcí pro historii jaksi zdokumentovat, pasivně je zaevidovat, aby nezdechly v „babylonském zajetí“, v kterém pořád jsou, a aby se zas třeba dalších dvacet let nebylo možno tvářit, že o tom nikdo neví. To byl jen takový můj letmý nápad, a je moc dobře, že ses jím nenechal ovlivnit a šel na to fundamentálněji, totiž k pojmenování celé té manipulace s V+W v devadesátých a nultých letech, která je opravdu klíčová. Rozmetání té edice (a další, zpočátku všelijak kamuflované kroky, jako třeba zastavení Vančurových spisů v ČS) opravdu jen zahájilo přepis dějin avantgardy, obracení naruby jejího smyslu, vyrabování její morální i estetické podstaty. Podíval ses na to z větší výšky a rozeznal celkové obrysy té lumpárny, a je to tak (konečně) řečeno na plnou hubu. Já jsem ty první tendence samo sebou taky už v tom devadesátém registroval, Sýs, jako kanárek v dole, je registroval v Padajícím muži, ale jednak jsem to jaksi podceňoval, pořád jsem si říkal, že je už v zásadě nemožné popřít v takovém fenoménu, jakým bylo O. d., nos mezi očima, a za druhé jsem to dlouho ještě potom bral jaksi formálně historicky – že tedy víc jde o fakta třicátých let než o nějaký pitomý dnešek. Teď samozřejmě, když jsme po uši ve frašce, která je oním příslovečným opakováním tragédie Velké krize, když konečně vlastním čichem nasáváme, jak asi voněla mrva formální demokracie, teď se fackuju, jak špatně jsem četl „Osmnáctý brumaire“ nebo „Třídní boje ve Francii“. Dobře připomínáš ty sborníky „Když se řekne…“ Já to někdy už v 87 přelítnul na stánku Indexu a spol. na veletrhu v Paříži a úplně bez zájmu jsem to odhodil jako takové to obligátní tigridovské žvanění, proč jsme my legionáři od Únorové Piávy prosrali poslední bitvu. (Z veškeré exilové spisby o V+W měla smysl - a velký, poctivě udělaný, i když s její tendencí nesouhlasím – jen studie Schoenbergova.) Jenže ouha, ono se za dvacet let opravdu neuvěřitelné stalo skutkem a ten zdánlivě mrtvý ideologický upír druhé republiky vstal z rakve, obživnul nemlich stejně jako šaškárna druhého císařství, a – nepozorovaně, bez odporu – po dvaceti letech skoro už úplně vycucnul krev nejen z Osvobozeného, ale i z Teiga, Seiferta, z Halase, z Holana, nemluvě o těch, které zadávil jako první, tj. Fučíka, Nezvala atd. Tohle bylo, jak jsi správně vystih, potřeba říct především, tady je dneska Rhodos, tady je nutno skákat. Ty buržózní kecy, jak je lid primitivní a panstvo zjemnělé, vždyť to jsme tu už zažili někdy v půlce sedmdesátých let s Hrabalem, když se psalo, že to je vlastně takový pobytem mezi proletáři zakrnělý děldop, „režimem“ zneužitelná literární lopata. A tímtéž si musela projít a prochází idea Osvobozeného („ne Caesar, ale dva páriové, ne Odysseus, ale obyčejní pěšáci dělaj dějiny“). I kdyby se býval Voskovec na Ellis Islandu rozkrájel, tohle mu všechny ty svině nikdy neodpustily a neodpustí, nikdy to na V+W nepřekousli a nepřekousnou. Jak říkával Kamil Lhoták - ještě uvidíme věci!
Já Ti ještě napíšu a piš mi, neodvádí-li Tě to od důležitější práce, taky, tohle je jen první dík za stať, která mě potěšila a po dlouhé době zas jaksi příjemně zelektrizovala.
Tvůj JAROMÍR PELC
Autor: JAROMÍR PELC
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |