František Kovárna – Listy mrtvému příteli
(17. 9. 1905 – 19. 6. 1952)
Je to tedy 60 let, kdy předčasně ve věku 47 let zemřel v New Yorku v emigraci tehdy velmi známý umělecký historik, estetik, kulturní pracovník, profesor estetiky pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, František Kovárna. Jeho dílo se však bohužel ztrácí v čase, i když právě jeho myšlenky jsou svým způsobem prorocké a v konfrontaci s dneškem jsou jeho slova téměř neuvěřitelná. Bohužel rozsáhlejší analýza jeho díla stále čeká na nakladatele.
K profilu nesporně velmi širokého duchovního světa Františka Kovárny patří i pozoruhodný text, který napsal v krátkém rozmezí ledna a února 1943 a jejž z pochopitelných důvodů vydal až Václav Petr v roce 1946 pod názvem Listy mrtvému příteli. Kovárna tu volí velmi netradiční způsob výpovědi. Je to soubor fiktivních dopisů mrtvému příteli. Z textu se nedozvíme jeho jméno, i když se o něm dozvíme fakticky všechno. Jsou to ve své podstatě jakési očišťující dopisy, které paradoxně neočišťují pisatele, ale v mnohem větší míře adresáta, jenž je však již nenávratně na druhém břehu, je mrtvý, padl někde jako německý voják na východní frontě za Rostovem. V této souvislosti nás musí napadnout: proč potřeboval napsat František Kovárna tyto fiktivní dopisy? Bylo to „jen“ vyrovnání se smrtí přítele? V podtextu Kovárnových dopisů je však něco nedořečeného, na co sám Kovárna úporně hledá odpověď. Byly to otázky spojené s přítelovou proměnou, s jejich vzájemným odcizením.
Hlavním Kovárnovým problémem se stala otázka: proč přítel, humanista, uvěřil zrůdné ideologii, proč šel bojovat do Ruska, kde nakonec ukončil svou pouť, ale také, proč okupoval Francii, tak milovanou Mekku moderního umění? Kovárna v jednotlivých dopisech klade svému mrtvému příteli různé otázky, aby se dozvěděl „proč“. Souhrnnou odpověď však nedostává. Až v posledním dopise svítá naděje jakéhosi zadostiučinění. Kovárnovi se dostávají, jako by ex post, do rukou dva poslední dopisy mrtvého přítele. Nezabývá se jejich obsahem. Zaujal jej jejich rukopis. Přítelovo písmo se totálně změnilo. Sebevědomá písmena se proměnila v rozpačitý rukopis. Tak nějak jemně naznačil Kovárna proměnu svého přítele, tak nějak jemně chtěl demonstrovat vítězství humanismu nad barbarstvím, proměnu svého přítele. „Znám už Tvou cestu smrti, a pálí mne už jen jediná otázka: ta změna písma. Byla to jen změna písma, nebo ses na cestě smrti změnil i Ty a nebyls už tím, kým ses mi ukázal být při posledním setkání? Dovím se kdy i to?“
O celém tomto dílku se velmi výstižně, a především se znalostí doby, která byla charakterizovaná jako „vymknutá z kloubů“, vyslovil Kamil Bednář v doslovu k prvnímu vydání: „Kovárnovy listy, které jsou v podstatě esejí i psychologickou studií, byly za války, možno-li to tak říci, jednou z prvních a malých porážek, byť skrytých a anonymních, jimiž byl nacismus zvolna drcen, než byl vskutku rozdrcen také zbraněmi. I tato knížka je tedy dokumentem uplynulých let dějinně nejosudovější války, ale je zároveň při vší své ojedinělosti poučnou a trvale varovnou knihou o problému češství a němectví, slovanství a germánství, lidství a barbarství, života a smrti.“
Nevelká Kovárnova knížka vyvolala živou odezvu, podnítila širší interpretaci, úvahy o vyrovnání se s minulostí. Snad nejvýstižněji a v podstatě ve své době i nejkontroverzněji o tomto problému psal v Kritickém měsíčníku Antonín Hrubý: „Prvním a posledním a jediným motivem této knížky právě byla obava, že v této válce, ničící tolik a různých hodnot, ztratíme také svou lidskost vlastní. A právě proto podařil se Kovárnovi osvobozující čin, důsažný zvláště v této přechodné době (míněna jsou léta 1945-48), kdy se o ničem nehovoří než o socialismu a humanitě a o ničem s menším porozuměním. Neboť právě dnes bylo třeba ukázat, že ´humanita není sentimentalitou´, a právě dnes bylo příkazem znovu podepřít poznání, že neodpírati zlu není pravým ideálem humanitním a že nutno případně i trestat a neodpouštět předčasně, neboť trest není leč obrana proti násilí a zlu. A v tom také především je zásluha této knížečky… Tady je její těžiště v tomto lidském svědectví a ne snad v odpovědi na složitou otázku německého kulturního krachu, ač i tu vydatně pomáhá svým bystrým psychologickým postřehem.“
Tato slova mají v sobě jistě mnoho anachronického z pohledu počátku 21. století. Avšak každopádně je nelze brát na lehkou váhu, o čemž nás přesvědčují nejen dějiny 20. století, ale v podstatě zkušenost celých kulturních dějin.
Autor: VĚRA BERANOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |