Severská literatura se těšila a dosud těší značné popularitě. Již před válkou se stala velice oblíbenou Topičova románová edice „bílých“ knih, k českým čtenářům pronikly i první detektivky severských autorů (Elvestad, Heller) v období, kdy tento žánr teprve vyrůstal z dětských botiček, začínal bojovat o místo na slunci a prokousával se k vyšším literárním metám.
V poválečných letech se pochopitelně objevila svěží jména a nová kvalita. Především Fin Mika Waltari a švédská dvojice Maj Sjöwallová a Pär Wahlöö desaterem kriminálních románů s výrazně kritickým sociálním i politickým podtextem. Řadu autorů poznal český čtenář z jednoho či dvou románů.
V devadesátých letech zahltili knižní trh osvědčení autoři a autorky, nakladatelé vsázeli na popularitu jmen z anglosaské oblasti, z nichž některá měla k hodnotnému čtivu daleko již v době vzniku, další trochu zplaněla; potvrdilo se, že všeho moc škodí. Ani úspěšní tvůrci někdy nedokáží překonat laťku, kterou si předcházejícími knihami nastavili. To platí v umění celkem běžně. Nemusíme chodit daleko, stačí nahlédnout do české zahrádky: Kolik básníků nedokázalo překonat vlastní prvotinu!
Zákonitě se objevila nová jména také ze severské detektivky. Edwardson, Nesbo, Blomquist, Ingólfsson, Dahl. Zaujal však především originální Islanďan Arnaldur Indridason, dnes již desítkou románů s neomšelými náměty a přibližováním svébytného společenského prostředí malého ostrovního národa a přibližováním tamní přírody. Pravda, rozsáhlým románem Jezero sklouzl na okraj propasti politické jalovosti, jinak však představuje špičku kriminálního žánru i ve světovém měřítku. (Pochopitelně limitovaném tím, co je českému čtenáři předkládáno.) Zatím poslední Indridasonův román Codex regius (MOBA, 2011) je dokonale zauzlovaným kriminálním rébusem a poutavou exkursí do hluboké islandské literární historie zároveň. Další znamenitou severskou spisovatelkou je Helene Turstenová, jejíž romány vysoko převyšují běžný průměr detektivního a kriminálního žánru. V hlavní roli vystupuje žena-kriminalistka. Nic proti tomu, o něco podobného se kdysi rozporuplně a poněkud sentimentálně pokusila Anna Sedlmayerová; mohli bychom uvést další jména, ze zámoří třeba Sue Graftonovou, ale Turstenová dokázala dát své hrdince punc naprosté věrohodnosti, nešustí papírem, snad jen maličko rozmělňuje děj nadbytečnými úlety do soukromí své kriminalistky.
Ve stejných intencích napsala Ann Romanová pozoruhodný kriminální román Dcera strážce majáku (Víkend, 2011). Vedle mimořádně poutavého děje, okořeněného pro českého čtenáře lákavými atributy (moře, ostrovy a ostrůvky), upoutá i jisté – dnes již historické – společenské trauma, které méně otevřeně zaznamenáváme již u zmíněné dvojice Sjöwallová-Wahlöö: postoje Švédů k druhé světové válce, náklonnost či odpor k nacistické ideologii. V okupovaných zemích, konkrétně třeba v sousedním Norsku, byly konformistické či vysloveně kolaborantské postoje evidentnější a společnost se s nimi po válce zřetelněji vypořádala. Stejně jako jiné okupované státy. V norské literatuře příkladně David Torjussen románem Mrtvý ve sněhu, který známe pouze ve slovenské verzi.
V románu Dcera strážce majáku se Rosmanová staví k této stále neuzavřené a pro starší generaci ošidné záležitosti čelem, když kriminalisté po desetiletích odhalují zdánlivě počestné občany, kteří zasažení hnědým morem vlastní minulost zdárně utajili, aniž by podstatně změnili svoje názory. Do popředí vystupují i protagonisté z opačného pólu, mnohdy nenápadní, nikterak nezdůrazňující vlastní zásluhy, třebaže se museli přenést přes mnohá úskalí, když se aktivně podíleli na podpoře uprchlíků, ať již židovského či jiného původu, dospělých nebo dětí. Kriminální román Ann Rosmanové získává bezprostřední otevřeností širší dimenzi, přerůstá v příběh, který oslovuje i čtenáře, jimž není kriminální žánr blízký.
Autor: FRANTIŠEK UHER
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |