Drobná příhoda, o níž si dovolujeme vyprávět, není ničím více než lehkou hříčkou pro pobavení, zajímavou snad pouze tím, že podobné události se v naší kvetoucí zemi odehrávají stále častěji a častěji. Stejně jako Gogolův Akakij Akakijevič i náš hrdina je především humornou postavičkou, vhodnou pro pobavení laskavého publika. Takto budiž k naší anekdotě přistupováno, a případný náznak pocitu nevolnosti nechť laskavý čtenář přičte na vrub naší nedostatečné spisovatelské zručnosti.
Kdesi ve Východní Evropě, ve dvaadvacátém roce slavného Vítězství Revoluce pravdy a lásky nad lží a nenávistí, v jedné ze stovek kanceláří jisté mamutí korporace (v interních agitačně-propagačních materiálech důsledně označované jako Společnost), panovala věru nevítězná atmosféra.
Ve skleněném kurníku s několika desítkami plastových hřadů vládlo téměř naprosté, zcela netypické ticho. Jediným zvukem bylo opatrné, dlouhými pauzami přerušované cvakání klávesnic, občasné zavrzání židle a tlumené lapání po dechu – diskrétně přiškrcené funění osmatřiceti lidí namačkaných do prostoru o velikosti obývacího pokoje manažerského bytu. A vskutku nikomu z nich onoho dne nebylo do řeči, natož do zpěvu. Novina o tom, že přišel Čert a sedí u Ejčár (jak se začalo od roku 1 v Republice lásky říkat personálnímu oddělení), rozlétla se po celém objektu rychlostí elektrického výboje. V okamžiku, kdy před slabou hodinou jeho postavička prometelila vstupní halou kolem recepce, opadl obvyklý bzukot, rachot, klapot… a dole v podzemních dílnách i chechtot… a běžný hluk uvolnil místo hrobovému oněmění. Už po léta každý v této pobočce Společnosti věděl, co dotyčný návštěvník znamená; lišily se pouze čas a frekvence jeho vizit.
Výraz radostného optimismu, vyžadovaný vysoce postavenými manažery ze Zámoří (a celkem zdařile nacvičený), byl u dočasných obyvatel skleněného kurníku vystřídán grimasou pacientů s diagnózou moru.
„Jakej čert, prosím tě? Co to má znamenat? Před minutou jsem se srazil s Petříkem zezdola a ten na mě vyhrkl, že je tady »čert«. A vypadal, jak kdyby ho měl trefit šlak,“ zašeptal Junior Commodity Manager Martin Bukva řečený Martinez vedle hřadujícímu Junior Trainee Managerovi Pavlu Kroupovi.
„Čert je vyhazovač. Když se objeví, znamená to, že někdo to má za pár,“ polohlasně ucedil Kroupa, aniž by zvedl oči od zeleně blikající obrazovky, kde pomžikával nejdůležitější z běžných reportů – report sumarizující stav úklidu stolů a kancelářských potřeb.
Martin Bukva byl upřímně zděšen a na rozdíl od jiných to ani příliš nedokázal skrývat: „A kolik, jako těch…?“
Kroupa se zašklebil a jen pokrčil rameny: „Co já vim. Jednoho… dva. Max.“
„Já slyšel, že prej chtěj snížit expenses eště o dalších 15 %. Sice minulej rok vyházeli polovinu lidí pod úrovní Senior Apprentice Managera, ale to zdaleko neni dost. Tak to řikal Mira.“ – Těmito slovy, pronesenými s nesnesitelným nosovým přízvukem, vmísil se do rozhovoru třetí, nejmladší z kolegů robotujících u stolu č. 6, Second Trainee Specialist Alois Pitvor.
Martinez se přikrčil jak po šlehnutí bičem a jeho latinskoamerické opálení, které se stalo původcem jeho přezdívky, nápadně ztratilo na intenzitě. V hlavě mu zavyla výstražná siréna: hypotéééka a žena na mateřskééé!
Mladý Pitvor, nedočkav se žádné odezvy, ještě zesílil hlas a už docela na plné pecky zahlaholil: „Pokud vim, tak Tom to řek tak, že sice máme skvělý výsledky v posledním kvartálu, ale že eště musíme tvrdě zamakat, abysme ceny našich akcií dostali zpátky na 1.51.“
Před mládencem přitom v duchu plasticky vyvstal impozantní obraz pečlivě obarvené, nepřirozeně husté kštice, soláriem osmaženého ksichtu a falešných porcelánových zubů nařvaného padesátníka, hýkajícího na pódiu na závěr posledního Town Hall online meetingu: „We did it, we got it. I am so excited to be here, with you!“ (My to uděláme, my toho dosáhneme! Jsem tak nadšen, že jsem tady s vámi!)
Martinez se nešťastně rozhlédl kolem sebe: „Já to nechápu. V posledním kvartálu tahle fabrika vykázala 85 milionů čistého zisku. Co ještě chtějí?“
Kroupa, napresovaný do přiděleného minichlívku z průhledného plastu jak frankfurtský párek do střívka, se pouze zavrtěl, aby si uvolnil ruku a mohl si utřít kapku potu na čele. Na Martinezův dotaz zpočátku nezareagoval ani on, ani nikdo jiný. Popravdě řečeno, tazatel těžko mohl čekat nějakou odpověď, neboť jak všichni víme z televize od ekonomických expertů, klást podobné otázky je známkou naprostého nepochopení principů humanisticko-svobodně-tržního hospodářství.
Teprve po dumavé pauze odvětil kolegovi opět Pitvor, hrdý nositel titulu MBA ze soukromé vysoké školy Business Star v Plzni; ano, akorát Pitvor, kterého jeho pitomé mládí, nebetyčné sebevědomí a absolutní tupost chránily před všemi starostmi a pochybnostmi lépe než šestipalcový pancíř z chromoniklové oceli. I Pitvor pravil: „Takový blbý votázky, Martinez! Tak to prostě chodí. A hotovson!“
Martinez tedy zavřel ústa, zahleděl se znovu na podsvětlený monitor a snažil se v duchu uklidnit důkladným výčtem všech svých silných stránek, jež nepochybně zvažovali také sekerníci nahoře: 20 hodin přesčasů měsíčně (neplacených, samozřejmě), na školení PTO, OPT, TPO i OSP jsem byl, TEOE mám, test na Code of Conduct jsem splnil na 100 %, v 5S plus 1 jsem nejlepší, stůl mám vypiglovaný, že by na něm mohli operovat, za šanony ve stejné barvě a přelepené páskou jsem dokonce dostal pochvalu.
Když mu oči sjely na tužky, naskládané ve vyhrazeném sektoru C2 a seřazené od největší po nejmenší, rozcukalo se mu spodní víčko.
***
„Pan Bukva! Na personální prosím!“ uslyšel jen o čtvrt hodiny později Martinez ve sluchátku a jeho obličej definitivně získal barvu rozemleté křídy. Jakmile s křivým úsměvem zmizel z open space klece, ozvalo se od tableu č. 6 úlevné vydechnutí Pavla Kroupy a pochvalné zamlaskání Aloise Pitvory.
Za další půlhodinu už po Martinu Bukvovi, přezdívaném kolegy pro exotický výzor Martinez, nezbyla v kanceláři ani stopa. Vzorně vyklizený stůl s přeleštěnou obrazovkou opět svítil ve své plastové a skleněné nádheře a čekal na příštího uživatele.
Kdyby se v ten moment snad některý z obyvatel hypermoderního terária postavil k oknu, poodhrnul vertikální textilní žaluzie a vyhlédl ven, uviděl by zvláštní scénku: rázujícího mladíčka v černém plášti a s krvavě rudými polobotkami, jak na docela tenoulinkém, vlastně skoro neviditelném řetízku vleče černovlasého muže středního věku nesoucího aktovku a několik krabic, nacpaných k prasknutí. Z jejich vrcholu užuž padá zarámovaná fotografie mladé ženy a jedva odrostlého batolete a stříbrný rámeček se vesele blýská v odpoledním slunci.
Autor: PETER RAINHARD
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)