Novinář, reportér, prozaik a satirik Jiří Stano, mj. spoluzakladatel Unie českých spisovatelů, patří k nestorům české literatury (nar. 1926 v Ostravě) a je čtenářům sdostatek znám. Jeho poslední knížka, kterou opatřil názvem-nenázvem, tedy KNÍŽKA BEZ NÁZVU (Futura Praha 2011, ilustroval Milan Stano, 113 str.) nese podtitul Epigramy a satirická próza z let 1990-2011.
Co se týče „satirické prózy“, trpí snahou koncentrovat na plochu cca tří stran co nejvíce narážek v podobě vedlejších vět, přístavků či parentezí, což je na úkor přehlednosti i prosté čtivosti, satirického „tahu na branku“, který by měl počítat s čtenářem gramotným, inteligentním (a ostatně jakým jiným – blbec to přece číst nebude!). Jako příklad jeden-dva odstavce z povídky O neohroženém Zajíci: „Jednoho odpoledne, za časů, kdy bylo i nebylo, kdy se stěží dalo pochopit, co vlastně bylo, kdy pánbůh odmítl nadále brát odpovědnost za svět, který stvořil, za devatero údolními přehradami a devatero větrnými elektrárnami, vydala se zvířata po lesní pěšině rozježděné traktory, po turistické značce, ukazující směr k modrým horizontům, bohatým lovištím, v nichž není loveckého zákona, a k žírným pastvinám. Šla v dvojstupu. Vážně, jak se sluší na ty, kteří jdou za zářným cílem, opouštějící nevětraný pelech a zbavující se blbé nálady. Kolem nich, mimo tvar a zcela nedisciplinovaně pobíhá Zajíc, piští, vykřikuje, poskakuje a dělá si vůbec, co chce, aniž bere ohled na ostatní.“ (s. 24) Tedy: jen hlupák by po tomto útoku narážek nevěděl, že se tak děje u nás – modré horizonty, bohatá loviště bez loveckého zákona, nevětraný pelech a blbá nálada apod., to zřejmě dopovídat netřeba. Ale je to opravdu směšné? Je směšná aktualizace pohádkového motivu těmi „přehradami“ a „elektrárnami“? K čemu je celý začátek věty „kolem nich, mimo tvar a zcela nedisciplinovaně“, když by bohatě stačilo napsat „kolem nich pobíhá Zajíc“. Kdo se za ním skrývá, to by napadlo i starou Blažkovou z Nádražní Lhoty… A proč proboha museli jít po pěšině „rozježděné traktory“? A je tento motiv důležitý pro výstavbu povídky? Přetíženost větné stavby narážkami či aktualizacemi je zřejmá a textu škodí, takže ani nevíme, jaký žánrový charakter má, či měl mít.
Jeho základem je nesporně anekdota o Zajíci, který mohl být drzý a vyskakovat si jen proto, že měl mocného ochránce – Lva. Důkladným proškrtáním textu by anekdotický základ prózy jistě vyplul na povrch – a proč ne, přece díky bohu za dobrý vtip! Také by z toho mohla být bajka, a opět se můžeme ptát, proč by bajka nemohla vzniknout funkčním rozvedením anekdotických motivů? Kdyby se autor oprostil od přemíry narážek a aktualizací (stačila by úplně jedna, pokud vůbec), kdyby se oprostil od násilných příměrů typu „a v tu ránu tvorové ustrnuli, jako solný sloup paní Lotové ze Sodomy“ (od kdy měla „paní Lotová“ solný sloup? V něj se přece „proměnila“!, viz Genesis 19/26), bylo by vše v pořádku, protože Stano jinak svému řemeslu rozumí, o čemž svědčí podstatně čtivější sekvence: „Zvířatům se zatajil dech /.../ Pustila uctivě Zajíce do čela a opatrně za ním našlapovala. Ten srdnatostí zvýšil hlas, kvičel, vřeštěl, ječel, vřískal, halasil, povykoval, rámusil, hulákal, otáčel se, dělal na zvířata dlouhý nos, naparoval se, nafukoval, vypínal a nadouval, dělal ramena, dával najevo, že si na něho přijdou, až pokvetou hrábě.“ (s. 25). I zde by bylo možno nějaké sloveso vypustit (proč tautologie s „vřeštěním“, „ječením“ a „vřískáním“?), ale jistě netřeba dopovídat, kdo že je onen Zajíc, jen ve skutečnosti s jiným, neklamně krysím výrazem ve tváři.
Jistě úspěšnější je autor v tvorbě epigramatické, v níž navazuje bezprostředně na dva předchůdce, a to na Karla Havlíčka Borovského a Jiřího Hausmanna. Prvního satirika zřetelně čteme např. z aktualizovaného čtyřverší „Nepřátelé českých knížek lití / nejsou teď už plíseň, moli, jezoviti. / Ještě větším morem jsou dnes na ně - / sedmihlavé tržní daně“ (s. 28), druhého pak v epigramu Vznik českého kapitálu: „Sametový přičinlivý demokrat, / léta bezbožně a pilně krad´./ Tak vznikl soukromý majetek, / před nímž majitel pak zbožně klek´. / By majetek mohl tučnět dál, / ruka trhu změnila ho v kapitál. / Parlament pak svými mandáty, / prohlásil ho za svatý.“ (s. 55). Verše jsou zakončené plným „ženským“ rýmem či rýmovým echem, ty nejlepší využívají umění paronomázie nebo etymologických figur. K těm lepším patří např. Polistopadoví vlastenci, z těchto figur těžící: „Mezi vlastenectví a vlastnictví / začli ‚vlastenci‘ rovnítko klásti, / aby sami mohli vlastnit / společnou nám vlast.“
Většina z nich přináší jakýsi veršovaný komentář restaurační doby a jejích paradoxů, tedy všemožných nespravedlností ve jménu „spravedlnosti“, lží ve jménu „pravdivého výkladu“, diktatury tzv. elit ve jménu „opravdové demokracie“, nesvobody ve jménu „svobody“, válek ve jménu „humanismu“…, ale k čemu ten výčet, když je každému soudnému čtenáři jasné, kde a v čem žijeme! Ještě před pěti nebo deseti či patnácti lety ovšem nikoliv. Proto v době svého vzniku jistě byly tyto verše odvážné, břitké a tematicky aktuální (alespoň některé z nich) jsou dodnes, přestože mnohý rým je také už sdostatek znám (např. „demokrat – krad´“), má na internetu v politických diskusích nesčetně mutací, kupř. okřídlené „kudy chodil tudy krad´ / sociální demokrat“ nebo „občanský demokrat“ atp.). Podobně se tomu má s masarykovským sloganem „Nebát se a nekrást“, z něhož lidová tvořivost udělala nejdříve „bát se a krást“, a posléze „nebát se krást“ – „nové heslo má teď republika“ (s. 46). Horší jsou veršovánky typu „Slušní jsou dnes na kolenou, / lumpi jezdí na zelenou“ (s. 91), ty žádnou uměleckou hodnotu nemají a neměly, stejně jako spílání do tunelářů a banditů, již tají své „podlé chtíče“ (s. 35), a výzvy, aby chudák vzal „na ten pánský chtíč / pro svoji záchranu do ruk svižný bič!“ A propos – nesídlí ten „pánský chtíč“ náhodou pod pasem a neevokuje onen „svižný bič“ spíše hrátky fetišistické než třídní konflikt? Ve verších „Všechna nespravedlnost světa / bude odstraněna / jenom násilím“ (str. 54) čteme temná, téměř prorocká slova, ale mám obavu, že jakkoli se revoluce připodobňují k lokomotivám dějin (K. Marx), zanechají po sobě také pěknou spoušť: připomeňme jen revoluční diktaturu či revoluční teror ve Francii či Rusku. Všechno má svoji odvrácenou stránku, každá mince má dvě strany, soudí se těžko, odsuzuje snadno…
Lidem, jimž byla exekutorem vzata střecha nad hlavou, byli posláni na nucené práce bez nároku na mzdu (zatím ještě ne do pracovního lágru) nebo trčí z politických důvodů v kriminálech, nic jiného než násilí nezbývá, a není to vina jejich, protože emigrovat není kam. Současně násilí deformuje nejen toho, kdo je mu vystaven, ale i toho, kdo jej koná; rab si s pánem ochotně vymění místo ne proto, aby se osvobodil, jak tvrdí, ale aby se mohl povýšit a stát se sám pánem – taková diktatura uklízeček, toť dialektika pána a raba v praxi! Myslím, že satirik by neměl být jednostranný a jednostrunný, měl by hledat dál a hlouběji, a měl by současně ctít zásadu „padni, komu padni“. Jen tehdy bude mít potřebný nadhled (právě satirický) a jeho šípy zamíří do černého, ať už straní pánovi, či rabovi.
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |