Dočetl jsem poslední knihu jednoho z nejplodnějších českých spisovatelů Josefa Fraise FACKOVACÍ ANDĚLÉ (Petrklíč, Praha 2012).
Od našeho posledního společného posezení v roce 1989 ve vinárně U Piaristů v pražské Panské ulici, kdy jsme se hádali a přeli i jeden druhému vzájemně lichotili, jich napsal už dvaaosmdesát. Píše krásně a pěkně česky, znají ho vůkol i za humny, dokáže psát z jedné i z druhé strany. Pod pseudonymem Helmuth Nowak píše a bojuje i na druhé straně barikády. Tuto vlastnost však neopouští po celý svůj romantický život. Je konfliktní venku i ve vzpomínkách na početnou rodinu, včetně své maminky - ale není žlučovitý. Možná někdy nespravedlivý. Má periferní vidění a proto mu není potřeba vždycky a úplně a do písmene jako spisovateli beze zbytku věřit. Je nesmírně vzdělaný, šíleně pracovitý, má vypěstovanou fabulaci, mnohdy srovnávanou s velikostí Vladislava Vančury. Je nadán neobyčejnou schopností vyprávět, má sloní paměť na události i na osoby. A zcela určitě patří touto vlastností pro jisté osoby do kategorie nebezpečných průvodců nejmladší historií. Sám za to mohu dát ruku do ohně, neboť disponuji něčím podobným.
Kromě toho mi Josef Frais v řádcích této knihy mnohokrát mluví z duše. Nebojí se připomenout, že z převlečených, kolaborujících, papežštějších než sám papež, se stali po převratu největší a dokonce zrůdní Otrokáři - zvláště v oborech, bez nichž se spisovatelova práce neobejde.
Fackovaní andělé jsou Fraisovým vyznáním podle pravidel memoárových autorů; velikost a chrabrost vzpomínajícího musí vyniknout na pozadí doby.
Frais si ve svém životě vyzkoušel snad všechny polohy života, byl nenáviděným, škodolibým, ale i vynášeným a oslavovaným. Byl i obviňovaným - i zadržovaným. Byl miláčkem i nepřítelem režimů. Takovým je dodneška - jenže se musí znovu ohlížet, a být pozorný, aby nebyl pro vlky opět persona non grata, a musí se znovu hlídat. Včera bouřil, ale i „pracoval s knihou“. Byl vynášen i zatracován. Takovým zůstává a o sobě dostatečně vypovídá svou vzpomínkovou prózou. Je krutá, až na dřeň fyziognomie jeho těla, léčeného na těžké onemocnění.
Stránky vzpomínané knihy jsou nesmírně zabydlené, mnoho včerejších i nynějších korouhviček se v nich určitě najde. Již proto, že je Josef Frais jmenuje. Budou se bát? Myslím, že nikoliv, většina z nich už ani nečte, chová se po desetiletí zase jenom tržně, často vyčuraně.
Přeji Fraisově nové knize, aby nezůstávala na pultech a ve výkladních knihkupeckých vitrínách, aby se co nejdříve četla třeba i na vlnách Českého rozhlasu. Jenže mám pořád velký strach, aby se jí nestalo to, co s dvěma mými podobnými knihami - Jak jsem je potkal a Jak jsem je poznal, že prý by podle mediálních manažerů byly pro českého posluchače příliš kontraproduktivní. Přeji, aby Josefa Fraise nestihl stejný osud zatracení, neboť i o takových lidech, strážcích pečeti režimu včera a dneska, Frais nepřestajně a často hodně pravdivě píše. I když ta pravda nemůže být vždycky celá. Kromě toho v každých vzpomínkových knihách musí vyniknout hlavně autor. Jinak by jeho řádky žádného čtenáře ani nezajímaly.
Pozn.
Jakožto starého přítele mne Josef Frais pozval na křest knížky. Od nakladatele jsme se dozvěděli, že se vynasnaží, aby se kniha dostala do škol. A proč? To nám vysvětlila kmotra Dáda, televizní hvězda nejmíň dvou režimů: Aby se děti dozvěděly, jak se u nás před listopadem pálily knihy. Slyším dobře?, ptal jsem se vedle sedícího literárního kritika. Ano, slyšíš. Musel jsem pryč a bylo mi moc líto knížky i autora, který se už zase vidí nucena podbízet se nějakému panstvu. Kdyby to panstvo aspoň za něco stálo!
KAREL SÝS
Autor: ZDENĚK HRABICA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |