Zita Malaníková (1972 ve Zlíně) debutovala sbírkou Hledání modrého květu (Alisa 2008, společně s Liborem Liškou) a byla čtenáři přijata s pochopením, pozitivně. Její nová básnická kniha nazvaná PUTOVÁNÍ ZA OÁZOU (Balt-East Praha, 2012, ilustrovala Markéta Kejzlarová, 112 str.) má už dnes aspirace na podobné přijetí. Upomene sice na tvorbu řady autorů české poezie, srov. např. narážky bezručovské („Stužkonoska modrá / na mé okno / tehdy přilétla“ s. 15) nebo ortenovské („Slova mlčí v každé větě“, s. 54), aniž by však komukoli zadala podezření, že píše jejich netvůrčí ohlasy a ozvuky a echa. Ostatně jen velmi sečtělý čtenář poezie tyto „hlasy“ z textu básní zaslechne.
Malaníková je dnes už kvalitní lyrička typu spíše novo-novoromantického; stylizace typu „Hábit poutníka a hůl / ruce spjaté prázdnotou / v srdci poklad ryzí skryt“ (s. 87) je skoro máchovská. Přesto nepíše texty situované kamsi „mezi“ literární rody a žánry, nezpochybňuje jejich hranice. Píše ovšem volným veršem, jen tu a tam „svázaným“ nějakou tou aliterací (srov. lehce ironické „plaveme za sklem plným vody / propracovaná pouťová představení / plujeme k dokonalosti“, s. 48)), vokalickou hrou („Dlaně plné laskání / akáty sténají k zbláznění“, s. 23), jindy funkční „derivační“ anaforou, gramatickým paralelismem (Lidský úděl, s. 86), nebo třeba dvojverším, pravidelnými slokami, jež spíše než nositelkami poslání či poznání se stávají výrazem privátní emoce (Jsem smutná, s. 50). Někdy mají charakter téměř zaříkání (Somnambul, s. 12), sugerují opakovaný pohyb („Odliv je blíž / Pěna, pěna, pěna“, s. 18), a možná proto působí někdy až písňovým dojmem, zvláště když motivy zpěvu a hudby najdeme v mnoha jejích básních (třebas to není bel canto: „slavík zpívá / trosky starých písní / v otevřené klícce“, s. 46).
Je to lyrika postoje, konfese, životního názoru a hodnotové orientace moderního a přitom o ověřené životní hodnoty opřeného ženského subjektu, lyrika reflexivní, konturující svět podstat na pozadí světa jevů. Ten je čtenáři dán popisem, popř. několika opisnými sekvencemi, prostoupenými tu úvahou, tu otázkou či přáním, ale základem je scéna, scenérie kvázireálná, vytoužená a namnoze snová: místy se ocitáme až v horečnatém snu, ale současně je tu korektiv „zde a nyní“, existence důvěrně známých předmětů a jevů, zdaleka ne osvobodivých, jež přerůstají v jakýsi symbol, nebo alespoň v metaforu či metonymii, aby se snad staly znaky zobecněné lidské existence (Báseň o Ráji, s. 67).
Poetika Z. Malaníkové směřuje k podstatám, přes všechny peripetie pak k pozitivnímu životnímu pólu; ne k eldorádu, ale k oáze jistě, a pranic se za to nestydí, byť jakousi svou vinu čtenáři přesto přiznává, ale ta je jiného rodu, „Tu pachuť na rtech znám / Tak chutná vina“ (65), avšak přes všechna „hříšná nocturna“ se zdá, že ničeho nelituje. Kde bychom mohli očekávat veršovánky o lásce, zveršované prostinké pravdy, abstrakta a zase jen obecnosti, tam čteme zpověď integrální lidské osobnosti, jakkoli si vědomé vlastní rozpornosti. Je tu tematizován nejen silný zážitek milostného vzplanutí (a ještě silnější touhy, téměř romantické), ale i „popel v dlaních“. Prožitek souzvuku s „tajemnými hlubinami“, i banalita všedního rána, přinášející „smrt fantazie“ (s. 43). „Co do mě naseli / naštěstí nevzklíčilo“ (Mea culpa, s. 40), píše básnířka dvojznačně, a ani při hledání světa „za zrcadlem“ nezapomíná, že nové „ráno rozbije / nastavená zrcadla“ (s. 65), že klad má i svůj zápor, že každé aksamitové šaty, třpytící se zlatem na „soirée“, musel někdo ušít („Co nocí rozpíchané ruce / starých žen / probděly nad nimi“, s. 21).
Je přirozené, že ne všechny básně „se povedly“, protože ne ve všech nalézáme potřebný přesah, jenž činí třebas z upřímné zpovědi či reflexe umělecký text. Takový „Necitlivý cit“ (s. 22) nebo „Pohlednice s vůní terpentýnu“ (s 61) a několik dalších by měl odpovědný redaktor doporučit k vyřazení. V prvním případě čteme fráze o lásce, stesku a smutku, v druhé se zhlíží „pokleslé mondény“ v dekadentní kulise Paříže, kde se v liliových zahradách „nasává pachuť žití“.
Ale jako celek „nedýše“ tato sbírka ani plesnivinou, ani upoceným voluntarismem a zaslouží si pozornost čtenářské obce.
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)