Jako hodně malé dítě jsem otravoval dospělé otázkami, kdo jsou to vlastně ti pánové „Jářek“ a „Holenek“. Posléze jsem zjistil, že všechno je jinak, jak říká ten rabín v jedné židovské anekdotě.
A tudíž, že není žádný „Jářek“, nýbrž že „jářku“ je zkrácený tvar od dvojsloví „já říkám“, jímž chce dotyčný uvést, co ve vyprávěném dialogu řekl právě on. Vladimír Menšík (a s ním řada dalších herců) zase ve svých vyprávěnkách používal, resp. používají, jiný, hezky počesku zkrácený termín - „já poám“, tedy „já povídám“.
Pokud jde o „Holenka“, tento termín hojně ve svých dílech používal Karel Čapek, když chtěl v textu expresívně zdůraznit nějaké poslání: „Holenku, když dáš jednou lidem do ruky zbraně (viz drama Matka).“ Já osobně jsem se v životě s žádným „Holenkem“ nesetkal. Stejně tak jsem se ještě nesetkal s panem „Panečkem“, což je obdoba výrazu „Holenek“. Ale víte, že mi to vůbec nevadí?
Co mi ale vadí, že už z rozhlasu či televize neslyším taková krásná česká slova jako „mládenci“, „pažit“, „pěšina“, „kebule“. „Straší ti v kebuli“, říkávali mi kdysi dospělí, když jsem je otravoval s Jářkem a Holenkem.
Také se však už dnes bohužel neříká „ten samý“, ale „ten stejný“ (podle anglické gramatiky), podle týchž vzorů pak rozčilená herečka ve filmu řve na sexuálního otrapu „vypadni z mýho auta ven!“ (jako kdyby mohl vypadnout dovnitř), z televize za doprovodu děsivých hudebních detonací se na nás řítí TOP, grýn, slajd, bajky, treky, inlajn, strým, levl, ve vesnických hospodách už nemají staročeský kuželník, nýbrž bouling, tedy bowling… A když při hokejové reportáži zaslechnu „hit“, nejsem si jist, zda jsem si nepustil nějaký hudební pořad. Nikoliv, to komentátor pouze hýká nadšením nad obyčejným českým „naražením na hrazení“, dnes ovšem správně po anglicku „hitem“. Mimochodem, dřív jsme měli ve fotbale krásný počeštěný výraz špílmachr, dnes ovšem páni komentátoři raději volí „plejmejkr“. A když jsme u toho fotbalu - čeština zná míč, pumlíč, mičudu, merunu, balón, zatímco angličtina jen ten balon. (Pokud se mýlím, rád se nechám poučit.)
Pak se ovšem člověk nediví, když při sportovních televizních přenosech z LOH v Londýně, ale i jindy, na něj z obrazovky padají přímo mluvnické skvosty. Posuďte sami:
„S přesnými číslami.“
„Nepovedenými střely.“
„Byl (v pořadí, pozn. MK) třicet jedna na světě.“
„Dostala se do několika finálí“!!! (Přitom každé školou povinné dítě ví, že finále je slovo nesklonné!)
„Se sestry Švajgrovými.“
„Měl (cyklista při Tour de France, pozn. MK) náskok pět a půl minut.“
„Hodila (oštěpem) šedesát čtyři metrů, sedmdesát tři centimetrů.“
Pokud jde o poslední dva případy, myslím, že nebylo zrušeno pravidlo, kdy se tvar slova řídí podle poslední číslovky, a tedy „šedesát čtyři metry, sedmdesát tři centimetry“. (Což ví pouze jeden televizní komentátor atletiky, nebudu ho jmenovat). Brrr, pět a půl minut!!! Že toho reportéra střední ucho a huba nebolí!?
Mnozí by také potřebovali opakování základního učiva pokud jde o shodu podmětu s přísudkem u slov ve středním rodě mn. č.: „Ta pravidla se změnila“, a nikoliv, jak postupně stále více slýcháváme z obrazovky od komentátorů, politiků a různých jiných odborníků: „Ty pravidla se změnily“!
Také není od věci připomenout si pravidlo při používání některých sloves v 3. os. mn. č., a sice „jezdci se rozjíždějí“, a nikoliv „jezdci se rozjíždí“. Tady kdysi platíval vzor podle 2. os. jedn. č. rozk. způsobu - a tedy „rozjížděj“! Dnes je prý už toto pravidlo zrušeno. (Ani s tímto trpným rodem se dnes už v médiích nepracuje.) Takže každému po libosti. Jenže když řeknete, „ovce vyráží na pastvu“, máte na mysli jednu ovci, nebo celé stádo? Ale jak říkám, odborníci z „úřadu nad češtinou“ vychází-vycházejí (?) vstříc blbcům. Prý kvůli zjednodušení mateřštiny. Zjednodušení? Prznění!
Některé mladé dámy zase, kvůli tomu, aby byly „in“, odkoply od svého příjmení koncovku -ová. Přitom by si měly uvědomit, že čeština tímto přechýlením vlastně předhonila ty dnešní západní aktivist(k)y v otázce genderové problematiky. Ostatně, jak mám při titulcích u amerických filmových sraček bez -ová poznat, zda jde o herce či herečku.
Rektální alpinismus vůči americkému stylu života také dokládá používání pouze křestních jmen v polooficiálním (např. televizním) styku. Vážení, pouze kráva či vůl nemají příjmení! Nebo že byste se za svá příjmení styděli či přímo se kvůli nim báli? Dnes, v naší nedokonalé demokracii?
Jo, také jsem v poslední době z obrazovky vytušil, že - na základě našeho vlezdoprdelismu angličtině - už zřejmě vbrzku nebudeme mít obecně „sportovce“ (tedy běžce, koulaře, skokany na lyžích, fotbalisty, plavce, cyklisty atd.), nýbrž pouze a jen a jen „atlety“.
Na závěr jsem si nechal perlu, která zazněla při olympiádě z obrazovek, a která se oněm „finálím“ svým leskem bezesporu vyrovná, a sice termín „singlíři“. Při přenosech z vodního slalomu s ním přišla odbornice na tuto sportovní disciplinu (kde tu perlu našla, nevím, mně naskakovaly pupínky a otvírala se kudle v kapse), a chutě ho od ní převzal i prosík - komentátor z ČT. Takže na „divoké vodě“ už nemáme singlisty, ale singlíře. Jestli máme i deblíře, nevím, protože jsem se radši na další přenosy z olympijského kanálu už nedíval. Ale vlastně proč ne? Proč nepoužívat tento tvar? Mně jako děcku také někdy říkali cvikýř. Proč tedy nemít „deblíře“ a s nimi i „cyklíře“ a „hokejíře“ a „fotbalíře“ a „skokýře“, když máme malíře a šenkýře a kolem sebe vidíme různé šejdíře a politické handlíře? Halíře jsme před časem zrušili.
Jářku, jak poám, holenku, nejde mi to jaksi do kebule, co s tou naší kdysi krásnou mateřštinou dnes ti mládenci provádějí (nebo provádí???). A když se podíváte na internet - hrůza!!!
Autor: MIROSLAV KANTEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |